Bylo to jak jediná klapka v klavíru, která vydává falešný tón. Nelže, není blázen, to, co říká není pravda. Pořád se mu to takhle vařilo v hlavě. Nakonec z toho nemohl spát ani jíst.

Začal si Arwinovy nesmyslné teorie vyhledávat na internetu. Narazil na otřesně ohavné konspirační weby plné nechutných a špinavých lží. Jeho život, vše, v co doposud věřil, a jeho názor na svět, ve kterém žil, jako by se začal ocitat ve vzduchoprázdnu.

Samozřejmě pouze v tom případě, že by připustil byť i jen hypotetickou možnost, že všechno to, o čem píšou mainstreamová média, je jedna velká propaganda a olbřímí fake news. Naštěstí to ale nebyla pravda.

Mandákovi představení si přesto všimli, že se s ním něco děje. Věděli, že na ty lživé webovky chodí jen z pracovních důvodů. Ale začali mít o něj doopravdický strach. Někdy stačí málo a mysl se otráví jedem lží a konspiračních výmyslů a je konec.

Proto, jak mu kdysi vysvětlili na jednom ideovém školení, je koneckonců zakázán například Hitlerův Main Kampf. I když je to samozřejmě jen snůška nehorázných lží jednoho ukrutného šílence, čtenáři si na základě četby té knihy mohou začít zcela mylně vysvětlovat události světových dějin úplně jinak, než se tomu učí ve škole.

Začnou třeba věřit v židovské spiknutí vůči ne-židům a všímat si mnohem pozorněji, kdo že to ve skutečnosti ovládá světová média a banky. Nic z toho není rozhodně zapotřebí. Nikdo tím nikomu v žádném případě neprospěje. Proto je tato kniha na věky věků zakázána. Amen!

Něco podobného by se teď klidně mohlo stát i jejich elitnímu vyšetřovateli Mandákovi. Neztratí ho přeci kvůli nějakému ubohému klukovi z kdovíjakého Horákova trpícímu spasitelským komplexem a paranoidními bludy.

***

Může odtud kdykoliv brnknout tomu arcidarebákovi Rasputinovi, tlustýmu nadsamci Kimovi, třesoucí se Makrele nebo tomu slizkýmu, oidipáckýmu žabožroutovi. Nejvíc ho baví, že když je tady, tak nikdo na celým světě, kromě pár nejvěrnějších, ani náhodou netuší, kde by vůbec mohl být. Prostě si mírnyks týrnyks na pár dnů zmizí, a čau.

Možná, že mu to jeho odpůrci stejně nikdy neuvěří, ale on chce vážně Americe pomoct. Už má přece všeho dost – peněz i majetku. Za tím se opravdu už pachtit nemusí.

Když by se mu ale podařilo postavit Ameriku zase na nohy, zapsal by se do dějin jako největší národní hrdina. Ale je tu ještě pořád ten šikmovokej žlutej hajzl a ten perskej, fousatej bastard. Na Asada raději nechce ani pomyslet, protože mu to akorát vždycky jenom zvedne tlak. Už měli vítězství na dosah ruky. Ale ty pitomci to pak tak strašně zpackali!

***

Mahéšvara velice soustředěně míchá v tyglíku rtuť s úlomky zvonů a mladý bráhmana ho se zájmem pozoruje.

„Snad jsem to ještě nezapomněl,“ pronáší Mahéšvara.

„Ba ne, to přece vidím, žes nezapomněl,“ odpovídá mu se vzrušeným úsměvem bráhmana. „Slyšel jsem o tom tolik vyprávět, ale dnes to poprvé vidím na vlastní oči.“

Mahéšvara právě začíná vylévat rozžhavené zlato do připravených forem. „Vůbec to není těžké,“ říká s viditelným potěšením. Má radost, že se mu to podařilo. Nejde totiž jen o použité prvky. Hlavním faktorem je zde vědomí alchymisty, se kterým pronáší mantry. Zvukové vibrace o určité frekvenci, které dovytvářejí proces proměny obyčejné zvonoviny smíchané se rtutí ve zlato. A teprve výsledný žlutý kov prokáže, zda postupoval během celého procesu správně a se správným vědomím.

Kdyby nechtěl dát Arwinovi s sebou nějaké zlato na cestu, vůbec by se tím nezabýval. Věděl, že tento vzácný kov k sobě přitahuje hříšné činnosti všeho druhu, a nechtěl za žádnou cenu ohrozit svůj klid v jeskyni, kde dlouhé roky dlel v meditacích oproštěný od vnějšího světa.

„Můj učitel říkal, že tento alchymistický proces je známý již velice dlouho, ale je udržován mocnými tohoto světa v utajení, aby se nezhroutil světový trh se zlatem a potažmo celá ekonomika, Nrisinho,“ říká Mahéšvara mladému bráhmanovi se žhnoucíma očima.

„Ano, také jsem o tom kdysi slyšel,“ přitakal Nrisinha.

„Prý to znal už i Izák Newton,“pokračoval Mahéšvara.

„Newton?“ opakoval Nrisinha, netuše kam má to slovo zařadit.

„Ále…“ zasmál se Mahéšvara a mávnul rukou. „To není vůbec důležité.“

„Vedu vám dalšího hosta,“ oznámil jim Bhrigu Muni, který se náhle zjevil vprostřed jeskyně. Vedle něho stojí indický mladík. Má na sobě světle modré, oprané džíny, modrobílou kostkovanou košili s krátkým rukávem a v ruce drží sluneční brýle pilotky – model, jaký měl Tom Cruise v kultovním filmu Top Gun. Pokorně se na mudrce usmívá a se sepjatýma rukama se jim klaní.

***

Loudají se nábřežím podél Vltavy, pozorují racky chechtající se na večerní obloze a obdivně si prohlížejí panorama s prastarým sídlem českých králů a majestátním Chrámem svatého Víta. Navzdory této malebné podívané však musejí promyslet, co dál.

Prezident sice Arwinovi prozradil, že bude pár týdnů v Čechách, ale představa, že ho tu teď najdou, připadala Gópálovi už v Americe naprosto naivní. Také to Arwinovi několikrát zopakoval, ale ten trval tvrdošíjně na svém, že s ním musí mluvit okamžitě.

Nakonec tedy odjeli a teď jen bezradně bloumají po nábřeží. Hledat ho tady je jako hledat jehlu v kupce sena. A to ještě k tomu TAHLE jehla podléhá režimu přísného utajení.

Gópál se jen kouše do jazyka, aby neřekl nahlas, co se mu bez konce mele hlavou. „Já to říkal, já to říkal, já to říkal…“

„Hele,“ šťouchne do Gópála Arwin. Před nimi sedí na zemi v lotosovém sedu cizí dívka. Má zavřené oči a nehýbe se. Je celá v černém, vlasy má spletené do temně rudých dredů a nos, obočí i uši jí zdobí spousty stříbrných náušnic. Lukům podobná obočí se klenou nad temnými řasami, výrazným aristokratickým nosem a krásně tvarovanými rty.

Navzdory ušlechtilým rysům nepřirozeně bílá barva obličeje prozrazuje jistou míru intoxikace. Není úplně mimo, ale úplně in také rozhodně není.

***

„Áááá…áááá!“ Ledové ticho bělostných vrcholků Himálaje prořízl dravčí skřek. Na pozadí vznešených štítů, obestřených mlžným oparem, se rýsuje silueta obrovského orla. Ostrým zrakem pátrá po nějakém úlovku. Doposud ale marně.

Z obrovské výšky neomylně rozpoznává každé stéblo orosené trávy, každý kamínek ohlazený ledovou vodou stékající dolů do údolí. Jeho dokonalým očím by neunikla ani myš. Okamžitě by se střemhlav vrhnul dolů a s chutí by do jejího šedého kožíšku zaryl své jak meče ostré spáry. Bohužel ale pod sebou vidí jen osamělého mladého chlapce. A na něho mu síly rozhodně nestačí.

Chlapec sedící se zkříženýma nohama ve stínu velehor hledí s přivřenýma očima na špičku svého nosu a vůbec nevnímá nic z toho, co se děje ve vzduchu nad ním, ani všeprostupující chlad.

Je naprosto pohroužený v meditaci. Přemítá o lotosu svého srdce, pozorně se nadechuje a vydechuje a snaží se sledovat proudění životní energie ve svém těle.

Zamaštěné, zcuchané vlasy má smotané do divokého drdolu, sedí na jelení kůži, na sobě má jen chatrnou bederní roušku a přes ramena má přehozenou vlněnou přikrývku, čadar. Jeho oblečení je typické pro jógíny a mudrce obývající tato odlehlá, tichá místa.