Dopis redakce The New York Times Donaldu Trumpovi je úžasný jev, když uvážíme, že redaktoři hlavního amerického média jsou zapřísáhlými nepřáteli amerického prezidenta, z nichž někteří by mu rádi vyjádřili nedůvěru a někteří by ho pravděpodobně raději viděli ve vězení, přičemž sám Donald Trump odpovídá majitelům a manažerům The New York Times naprosto stejně. Existuje pouze jedno logické vysvětlení toho, co se děje: sbližování mezi Čínou a Ruskem je tak děsivé a frustrující pro média a odbornou elitu Demokratické strany USA, že jejich vedoucí představitelé, „hlasatelé a vůdci“ demokratického politického diskursu ve Spojených státech jsou ochotni zahodit svou hrdost a prosit nejvíce nenáviděného amerického politika.

Z textu The New York Times můžeme snadno vyčíst tu konkrétní událost, která vyvolala takovou paniku:

„Jedním z překvapivých varování v nedávné analytické zprávě Pentagonu o rostoucí strategické hrozbě Ruska je to, že jeho prezident Vladimir Putin může proti nám použít „zpětného Nixona“ a zahrát proti USA svou vlastní verzi ,čínské karty’. Je to odkaz na strategii bývalého prezidenta (Nixona – pozn. autora), který proti sobě vzájemně poštval tyto dva odpůrce (Čínu a SSSR – pozn. autora).“

V podstatě je zpráva určena prezidentu Trumpovi: „Pane prezidente, nenávidíte nás, ale poslouchejte alespoň analytiky z Pentagonu.“ Redakční pracovníci The New York Times plně souhlasí se závěrem formulovaným jedním z autorů analytického dokumentu Pentagonu, profesorem Johnem Arquillou, který se domnívá, že „světový systém a americký vliv v něm budou zcela převráceny, pokud se Moskva a Peking ještě více sblíží“.

Nejzábavnějším prvkem petice redakční rady New York Times adresované Trumpovi je fragment, v němž se autoři pokoušejí najít vhodné zdůvodnění a odpověď na vznikající otázku, kde dříve byli a proč je sbližování mezi Ruskem a Čínou a také nutnost nějakým způsobem zlepšit vztahy s Ruskem znepokojuje až teď, a ne v roce 2014 nebo 2016.

Ukazuje se, že jasné hlavy intelektuální elity Demokratické strany byly upřímně přesvědčeny, že jakékoliv sblížení mezi Ruskem a Čínou je pouze dočasným „sňatkem z rozumu“ a že obecně jsou Rusko a Čína přirozenými nepřáteli. Američtí „manažeři politického diskurzu“ jen velmi zřídka veřejně připouštějí, že se mýlili a že jejich vnímání reality zaostává za touto realitou už asi třicet let. Bude to legrační, pokud v nějakých budoucích vzpomínkách někdo z redaktorů The New York Times přizná, že v roce 2018 považovali Rusko za jakýsi oslabený SSSR s plánovanou ekonomikou, frontami na maso a rezavými raketami.

Bohužel není možné si nevšimnout, že (kromě konstatování očividné skutečnosti, že rusko-čínské sblížení je hrozbou pro americkou hegemonii a možnost svévole na globální úrovni, přičemž vedení New York Times si všimlo tohoto konstatování u amerických vojenských analytiků) nic racionálního v dopise adresovaném Trumpovi není. Pravděpodobně je důvodem strach z jejich vlastních čtenářů a stranických aktivistů, které redaktoři těchto novin několik let krmili konspirologií o ruském zasahování do amerických voleb, a předtím je krmili příběhy o tom, že ruská ekonomika byla „roztrhána na cucky“ sankcemi Baracka Obamy. Aby čtenářům a stranickým aktivistům Demokratické strany nepraskla šablona, skrz níž se dívají na realitu, v textu o nutnosti zabránit rusko-čínskému sblížení se nacházejí rituální přílohy s tézemi o tom, že Rusko zasahovalo do amerických voleb (a tento zásah by měl mít důsledky) a také že „Čína je rostoucí velmoc a dominantní partner; Rusko upadá. Čína má druhou největší ekonomiku na světě; Rusko není ani v první desítce“.

Schizofrenická povaha takového přístupu může být snadno odhalena otázkou: pokud je Rusko slabé, vadnoucí, s mikroskopickou ekonomikou a tak dále, tak proč vytvoření aliance Moskva-Peking vzbuzuje v elitě Washingtonu, od Pentagonu až po New York Times, takovou hrůzu? Proč tedy prosit Trumpa, aby zastavil toto sbližování? Je možné si všimnout i (tradiční pro Demokratickou stranu USA) neschopnosti pracovat s ekonomickou fakturou: pokud je ekonomika měřena nikoliv nominálním HDP, ale HDP s přihlédnutím k paritě kupní síly (to znamená vzít míru bližší skutečným hamburgerům, barelům a kilowattům), je Čína podle údajů MMF pro rok 2018 první (a nikoliv druhou) ekonomikou na světě a Rusko je podle stejného MMF šestou ekonomikou světa, o něco menší než Německo, ale větší než Francie, Británie nebo Itálie.

Bohužel ty návrhy, které by podle verze redakce předního amerického média měly být realizovány Trumpem s cílem minimalizace rizika rusko-čínského sbližování, mohou pouze vyvolat hlasitý smích. A možná politování, že část americké elity nadále žije v nějaké paralelní nebo dokonce kolmé realitě. Prezidentovi USA navrhují:

„USA a Rusko by mohly rozšířit svou spolupráci ve vesmíru. Spojené státy jsou již na ruských raketách závislé v letech na Mezinárodní kosmickou stanici. Mohly by také nadále úzce spolupracovat v Arktidě jako členové Arktické rady, která uzavřela právně závazné dohody upravující pátrací a záchranné operace a reagování na únik ropy. A mohli by obnovit spolupráci v oblasti kontroly zbrojení, zejména cestou prodloužení Smlouvy o snižování a omezování strategických útočných zbraní.“

Je třeba mít nějakou velmi zvláštní představu o geopolitice a diplomacii, abychom uvěřili, že návrh na normalizaci americko-ruských vztahů, který neobsahuje zrušení sankcí, investice, stažení USA z Ukrajiny, odmítnutí sankcí proti Nord Stream 2 ani další opatření zaměřená na řešení současných dvoustranných otázek, může být brán alespoň trochu vážně.

„Vítězný tah“ ve straně s Ruskem a Čínou, který navrhují redaktoři The New York Times, vypadá směšně, hloupě a jako neodpovídající realitě světa v roce 2019.

Důležité však nejsou konkrétní návrhy demokratického segmentu americké elity. Je důležité, že se v americké elitě postupně vytváří konsenzus: s Ruskem bude třeba se chtě nechtě domlouvat. Ideolog zahraniční politiky Trumpovy administrativy, politický stratég a bankéř Stephen Bannon nedávno učinil skandální prohlášení, že sjednocený Západ potřebuje Rusko, nyní vedení New York Times žádá amerického prezidenta, aby Rusko „odtrhl“ od Číny, ačkoliv k tomu navrhuje docela směšné metody. Proces uznávání omylnosti politiky, která byla vedena proti Rusku, již probíhá. Posledním a téměř nevyhnutelným bodem tohoto procesu je skutečný pokus o dosažení dohody.

Ačkoliv není možné si neuvědomovat, že ve chvíli, kdy bude Washington zralý ke skutečnému jednání, jeho schopnost nabídnout něco opravdu zajímavého bude pravděpodobně velmi pochybná.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce