S Marií Ivanovnou (94 let) jsem se potkával od jara 2018 na závodech ve sportovní gymnastice ve sportovní hale Dinamo v Doněcku (DLR), ale blíže jsme se neznali. S Marií Ivanovnou Pisarenko, nuceně nasazenou za 2.světové války v Německu, jsem se seznámil až na jaře 2019. Pomohla tomu náhoda. Marie Ivanovna a další veteráni Velké vlastenecké války jsou zváni na besedy se žáky do různých škol. S 8.ZŠ Alexandra Gavrišenka v Doněcku (Gavrišenko padl v občanské válce v roce 2015, jeho dcerka Eleonora tehdy chodila do 8.třídy této školy), školním muzeem „Paměť pokolení“ a Vlasteneckým klubem dětí Patriot spolupracuje Maria Ivanovna už dlouho.

Potkali jsme se letos na pietním aktu u památníku umučeným u šachty č.4/4-bis v Kalininském obvodu Doněcka, kam dorazila i delegace 8.ZŠ včetně členů Vlasteneckého klubu Patriot (se členy klubu se znám od loňska, kdy jsem byl hostem ve školním muzeu 8.ZŠ), vedená ředitelkou školního muzea Raisou Pudak. Po pietním aktu jsme se s Marií Ivanovnou seznámili a ona mně mj. sdělila, že dlouhou dobu pracovala jako zdravotní sestřička sportovců v Dinamu. Teprve teď jsem si vzpomněl, že ji loni představovali na Sportovním dnu Dinama. Řekl jsem jí, že se znám s trenéry i s gymnastkami Dinama, že sleduji tamní gymnastické závody. O několik dní později jsme se potkali v hale Dinamo na dalších závodech. Marie Ivanovna mě pozvala k sobě domů, aby mě seznámila s její válečnou anabazí.

Dětství koncem 20. a počátkem 30.let 20.století prožívala Maria se svou rodinou ve městě Izjum Charkovské oblasti. Zásobování potravinami jim zajišťovala jejich kravka. Volný čas dělila mezi školu, kravku a hry s dětmi. Oblíbenou hrou byla hra na válku s chlapci. Byla velitelkou, běhala s praporem. Zároveň byla sestřičkou, nosila brašnu s červeným křížem. Pokud někdo z chlapců potřeboval skutečně ošetřit, pomohla mu.

Přišla ale skutečná válka… Izjum Němci začali bombardovat hned v létě 1941. Když Němci Izjum obsadili, začali sovětské občany zvát na práci do Německa. Přihlásilo se jen 17 lidí, tak lidi začali odvážet násilím. Neodváželi jen lidi, ale i sazenice dřevin a půdu-černozem. Na podzim 1942 odvezli i Marii.

Maria se stala otrokyní jedné berlínské rodiny.Hlavou rodiny byl profesor-skutečný fašista, žijící se ženou, synem a dcerou. Maria nakupovala, vařila, myla nádobí, uklízela jejich dvoupatrový dům, sekala dřevo. Trpěla šikanu hlavy rodiny i jeho syna, dokud syna nevzali do armády. Kromě toho docházela do rodiny vdané starší dcery hlavy rodiny, kde uklízela, prala prádlo a plínky, žehlila. V 11 hodin večer padla polomrtvá. A od 6 ráno-znovu do práce.

Na podzim 1944 ji vzali z rodiny, jako i jiné sovětské dívky. Během měsíce ji naučili obrábět a postavili ji k soustruhu. Jednou vyrobila zmetek. Nejprve náhodou. Potom si řekla, proč by měla vyrábět kvalitně, a vyráběla samé zmetky. Za to se dostala do trestného tábora. Dostala lopatu a hloubili okopy.

Jaro 1945 přineslo Marii osvobození. Ještě skoro půl roku pracovala v Německu v sovětském velitelství jako překladatelka. 31.8.1945 se vrátila domů. V září šla do školy…

Maria Ivanovna mně ukázala i fotografie a různé dokumenty. Pěkně jsme si při šálku čaje popovídali. Domluvili jsme se, že toto setkání nebylo poslední…

Jaromír Vašek, předseda Společnosti přátel LLR a DLR