Autoři obou výroků se velice mýlí. Prostě zafungovala ústavní pojistka, píše v komentáři Ladislav Jakl.

V naší ústavě je uvedeno, že prezident jmenuje člena vlády na premiérův návrh. Kdekoli, kde je uvedeno, že jeden činitel navrhuje a druhý jmenuje, předpokládá se nutný souhlas obou činitelů (nebo dvou institucí). Podobná formulace se nevyskytuje jen v ústavách, ale i ve statutech mnoha organizací a institucí. Jejím smyslem je pojistka proti tomu, aby se na danou pozici dostal někdo jen z vůle jediné osoby, ale že na to musejí být dva, obvykle dva činitelé s odlišným mandátem. Pokud by bylo úmyslem, že jen jeden činitel rozhoduje a druhý nehraje roli, pak by takové ustanovení vypadalo jinak, pak by prostě stačilo, že jistý činitel jmenuje kohokoli dle svého uvážení. To v ústavě nemáme. Pokud by byla záměrem silnější pozice navrhujícího než jmenujícího (aby jmenující nemohl otálet), byla by zavedena fikce souhlasu (jako třeba u podpisů zákonů prezidentem nebo u některých žádostí o povolení u obecního úřadu), tedy že po uplynutí stanovené lhůty bez negativního stanoviska se má za to, že souhlas byl mlčky vydán. Nic takového ale v ústavě také nemáme.

Prezidentský systém by chtěl u nás prosadit ten, kdo by tvrdil, že prezident může jmenovat někoho členem vlády bez jakéhokoli návrhu, jen dle svého uvážení. Nic takového ale prezident republiky ani nikdo jiný nepožaduje. A pokud by Zeman něco takového učinil, jmenování by jednoduše nebylo platné. Prostě na to musejí být dva. Prezidentský systém by prosazoval třeba i ten, kdo by tvrdil, že souhlas Senátu s prezidentovým návrhem na člena Ústavního soudu je jen formální, že navrhuje a jmenuje přece prezident republiky.

To spíše u nás někdo chce prosadit systém premiérský, kancléřský, tedy aby o tom, kdo se stane členem vlády, rozhodoval pouze samotný premiér bez jakékoli součinnosti, bez pojistky. To přesně slyšíme od těch, co tvrdí, že prezident je povinen jmenovat na premiérův návrh kohokoli. Není tomu tak. Záměrem formulace v ústavě, že jeden navrhuje a druhý jmenuje, je eliminovat individuální selhání jednoho z činitelů. Pokud bude jeden z nich proti, kandidát se ministrem prostě nestane. Musejí se shodnout.

Ústavou vyžadovaný souhlas obou vrcholných ústavních činitelů je záměrně konstruovanou pojistkou, aby se z naší vlády nestalo mraveniště. Stačí, že vládou už prošlo několik Brouků Pytlíků, končí komentář Ladislav Jakl.