Před patnácti lety jsem se ptal významného českého právníka, zda si myslí, že máme nezávislé soudy. Odpověděl: „Jistě, jsou nezávislí hlavně na zákonech. Vykládají si je po libosti.“ Stejně tak jsou „veřejnoprávní“ média nezávislá na pravdě. Interpretují ji po libosti. Nezávislost znamená monopol na moc, znamená nezávislou nepřezkoumatelnost činnosti. Nezávislost je tedy „právo“ na svévoli a tedy i zlovůli.

Ivan David

Mluvčí České televize (jméno je mimořádně nedůležité) se v tomto týdnu ohradila proti kritice prezidenta republiky tvrzením, že jde o „bezprecedentní útok“ na nezávislost České televize. Paní mluvčí neví co mluví, protože kritika České televize se od občanů sype ze všech stran zejména od doby, kdy přitvrdila ve svém lhaní. Takže precedentů je tisíce. Možná, že paní mluvčí nevnímá kritiku občanů jako „útok“ na nezávislost, protože kritiku od „řadových“ občanů Česká televize ignoruje, zatímco výrok prvního mezi občany ignorovat nemůže. Od politiků kritika ČT téměř nezaznívá protože jsou prorežimní jako ČT sama a lhaní pomáhá udržovat stabilitu jejich postavení. Ovšem prezident Zeman, kterého ČT vykresluje jako nekompetentní figurku, její veličenstvo Českou televizi kritizuje. Co udělá ČT? Přitvrdí proti Zemanovi? Pomůže to?

 Prezident Zeman vyslovil názor a já s ním nesouhlasím.

Řešením prolhanosti televize nemůže být zrušení „koncesionářských“ poplatků. To by vedlo ke změně na televizi komerční, která by byla neobjektivní už z definice. Řešením je zbavit Českou televizi „nezávislosti“. Její pracovníci chápou nezávislost jako právo na svévoli, právo vybírat si ze zpráv to, ze se jim hodí a ohýbat to podle potřeby, zamlčovat, co se jim nehodí, právo zvát „experty“ pouze podle osobních sympatií, vydávat komentáře za „zprávy“, atd. To, že se k libovůli cítí být povoláni dokázali už v „televizní krizi“ 2001. Typický byl výrok televizí dobře placeného herce Jana Krause: „My vám tu televizi nedáme!“ (my si ji necháme).

Veřejnoprávní televize musí být závislá – na veřejnosti. Veřejnost potřebuje pravdivé zprávy a všechny relevantní zprávy. Jak to vím, když jsem se veřejnosti ani nemohl na nic zeptat? Každý občan se jistě chce správně rozhodovat. Tím jsem si jist. Aby se mohl správně rozhodovat (tedy v souladu se svým subjektivním zájmem), potřebuje všechny důležité informace o tom, o čem se má rozhodovat a potřebuje výhradně pravdivé informace. Každý občan se pak může rozhodnout jinak – podle svého zájmu.

Konec dosahování souhlasu!

Takzvaná „veřejnoprávní televize“ v rozporu se svým zákonem definovaným posláním pokládá za své poslání tzv. „dosahování souhlasu“. Má jít o souhlas s těmi, kteří vládnou – většinou v neprospěch ovládaných. Jak oni říkají „podle našich spojeneckých závazků“. Co je nám do toho, s kým se oni chtějí nebo nechtějí spojovat? Nejsme zvědaví na instrukce Evropské komise, kterými se máme řídit, jak se prořekl člen rady ČT. Chceme jednat v souladu s vlastními zájmy a podle nich se spojenecky zavazovat a případně i rozvazovat. Pokud si to nositelé režimu představují jinak, tedy je třeba je ve volbách vyměnit. Myslím, že se tomu říká demokracie a údajně ji máme. Bez pravdivých informací není možná.

Co je potřeba? Televizní rada s širokými kompetencemi volená nikoli podle zájmů a rozhodnutí vedení parlamentních stran, ale v přímých volbách. První co by taková rada požadovala by nutně byla objektivní analýza zpráv z hlediska jejich objektivity a relevance. Že by to stálo veřejné peníze? Ano, ale tentokrát ve veřejném zájmu.

Zdroj: novarepublika.cz