O to větší bylo překvapení, když v časopisu Téma vyšel 9. srpna rozhovor, v němž figuruje Fady Al-Heir (37 let), Syřan s českými kořeny. Žije v ČR, má zde manželku a tři děti. Do Sýrie na pár týdnů odlétá v průměru jednou za dva roky.

Není na škodu ukázat z rozhovoru několik střípků – nepolitický (tedy nehysterický) pohled na tamní události, zdůrazňuje publicista František Roček. Pohled na Sýrii, jenž poskytuje Fady Al-Heir, je pohledem odborníka a manažéra původem ze syrské vysokoškolsky vzdělané rodiny.

Česko je coll

Syřan konstatuje, že Česká republika má v Sýrii velmi dobrý zvuk. V bývalém Československu studovalo mnoho syrských odborníků, ze zemí NATO byla jedině česká ambasáda v Damašku otevřená i v době války, což bylo v mezinárodním prostředí velice kvitováno. Nezapomínají na nás i proto, že do Sýrie dodávaly naše firmy spoustu investičních celků – od rafinérií, přes elektrárny a další technologie.

„Jsme tak jedna z mála zemí, která je v syrské populaci napříč politickým spektrem vnímaná pozitivně…,“ říká Fady Al-Heir.

Sýrie a radikalizace oblasti

O samotné Sýrii v rozhovoru říká: „Z mého pohledu se nejméně mluví o tom, že Sýrie měla nejmenší negramotnost z celého arabského světa a nejvyšší poměr vysokoškolsky vzdělaných lidí. Růst populace byl 3,4 procenta a asi deset let byl rychlejší než růst HDP. V tom důsledku obrovsky vzrostl počet lidí, kteří měli dobré vzdělání, byli mladí, ale reálně neměli uplatnění na trhu práce. Z toho pramenilo velké napětí ve společnosti.

Navíc je k tomu nutné připočítat i útok na sousední Irák v roce 2003, který byl vnímaný celou arabskou populací jako velice nespravedlivý a neopodstatněný. A nakonec se také informace o iráckých zbraních hromadného ničení, kterými byl útok USA ospravedlňován, nepotvrdily… k žádnému konkrétnímu porušení mezinárodních smluv ze strany Iráku nedošlo. Ani propojení s teroristickým útokem na USA z 11. září 2001, což skutečně v důsledku vedlo k útoku na Irák, prokázané nebylo… Takže, válka v Iráku byla arabským světem vnímána jako manýra Západu a drtivá většina obyvatel ji vnímala jako nespravedlivou. A ve chvíli, kdy máte velké procento relativně vzdělaných lidí s velkými ambicemi, kteří jsou svědky něčeho takového, výrazně se zvětšuje podhoubí k radikalizaci.“

Vůle k životu

Český Syřan upozorňuje, že na území, které ovládá syrská vláda a kde žije jeho otec, se vše vrací do normálu. Ovšem problémem je ekonomické strádání a kvůli předchozí válce i špatná infrastruktura. Funkční centra jsou absolutně přetížená.

Upozorňuje: „Kupříkladu můj tatínek je děkanem fakulty elektrotechniky, která měla před válkou kapacitu asi 15 tisíc studentů. V průběhu ozbrojeného konfliktu se to vyšplhalo na 120 000 studentů, protože šlo o jedno z mála míst, kde se mladí mohli realizovat… Převládá beznaděj a bezmoc. Proto si velice vážím svého tatínka, který se snaží pro mladé lidi udržovat světlo naděje… Jako děkan fakulty organizuje účast syrských studentů v mezinárodních informatických olympiádách. I v době krize byly tamní týmy úspěšné a umisťovaly se mezi nejlepšími deseti na světě. Studenti, kteří prošli takovými soutěžemi, pak měli možnost odejít k velkým technologickým gigantům…“

Upozorňuje, že touha po životě je u Syřanů pro Evropana až zarážející: „Syřané i během občanské války, když se zrovna nebojovalo, byli v ulicích, pili čaj a snažili se žít normálně. Damašek byl daleko více zasažený boji, a zatímco v jedné čtvrti se bojovalo, ve druhé měli mladí lidé party. To není cynismus, to byl jejich druh revolty proti šílenství války.

Saúdskoarabské zlo

Ve velmi rozsáhlém rozhovoru říká Fady Al-Heir na téma islámského radikalismu, že jeho rozkvět začal v době války se sovětskými vojsky v Afghánistánu. Ale jako zásadní zlo vidí v ideologii Saudské Arábie:

„Když se do radikální ideologie pošle dostatečně velké množství peněz, tak je pro určitý typ lidí atraktivní kdekoliv na světě. Ten trend se začíná rozbíhat až v důsledku exportu této ideologie Saúdskou Arábií, která má wahhabistickou teologii jako vlastní program. A postupně ho začala rozšiřovat do Súdánu, Indie, Indonésie... Podmínkou výstavby mešit třeba bylo, že ji povedou wahhabisticky smýšlející klerici. Až s 11. zářím 2001 jsme se poprvé dozvěděli o zrůdném projevu radikálního islámu. To byl šok a teprve tento moment a reakce na útok na Irák, který byl z hlediska civilních ztrát bolestný (válka probíhala v letech 2003 až 2011) vytvořily prostředí, že tato ideologie začala být zajímavá a populární pro mladé bezprizorní lidi.“

Upozorňuje také na naprosté pokrytectví západu, tedy i zemí EU a NATO: „…Západ jakoby bojuje proti radikálnímu islámu, ale zároveň má velmi dobré a oboustranně obchodně výhodné vztahy se zemí, která radikální ideologii aktivně šíří. A jen málokdo si uvědomuje, že drtivá většina obětí radikálního islámu jsou muslimové liberálního typu.“

V souvislosti s tímto rozhovorem jsem si vzpomněl na jednu z úvodních pasáží v mé knize „Bombardovat nemocnice je normální (2017), kde jsem uvedl:

„Pro autora knihy je nepodstatná agenda lidských práv, stejně jako je nepodstatná pro administrativy západních států. Lidská práva pro politiky atlantské civilizace jsou jenom mediálním politickým nátlakovým nástrojem. Indikátorem lhostejnosti státních administrativ EU a USA k lidským právům je například diplomatické zastoupení států EU v Saúdské Arábii. Kdo má diplomatické zastoupení v Saúdské Arábii, uznává tamní fašistický režim tvrdě porušující lidská práva žen a potlačující náboženskou svobodu i za pomoci poprav. Může stát s takovým přístupem horlit pro lidská práva třeba v Číně nebo Bělorusku? To se týká i politiků v České republice.“

Proto se nedivím, že Fady Al-Heir, ze syrské rodiny, která ve dvou generacích po sobě získala vzdělání v Čechách, v rozhovoru ukazuje v jemných náznacích, jak naše zdánlivě skvělá superdemokratická civilizace atlantského typu pomohla svou falešností v asijském a africkém světě rozšířit islamistickou verzi fašismu.