Český stát se ve strachu z ruské agrese, zabývá myšlenkou obnovit po deseti letech povinné odvody svých občanů do armády. Zatímco v roce 2005 se zdálo, že povinná vojenská služba, tento jeden z nejhorších příkladů pošlapání svobody jednotlivce, z našeho právního řádu jednou provždy zmizí, z vůle levicového ministra obrany Tvrdíka, nyní její obnovení obhajuje ministr povolaný do funkce stranou, jež se ráda označuje za pravicovou – a která by tedy měla svobodu jednotlivce z principu respektovat. Skutečnost je samozřejmě jiná: Hnutí ANO není pravicovou stranou, a výroky, které padají z úst jeho představitelů, jsou tím nejhorším, co jsme zde za posledních 25 let měli.

Ilustrační snímek

Ponechme stranou otázku, zda je bezprostřední obava z Ruska legitimní nebo není. Pro posouzení ospravedlnitelnosti povinných odvodů je tato otázka vlastně nepodstatná. Nemůže být sporu o tom, že ochrana vlastních občanů před vnějšími agresory je prvořadým účelem existence státu. Jenomže za současného politicko-ekonomického systému se takový účel stává vnitřně rozporným a plynou z něj mnohá úskalí, která smysluplnou obranu činí v podstatě nemožnou.

Co mám na mysli pod „smysluplnou obranou“? Nejvyšší hodnotou pro jednotlivce má být jeho vlastní život – ten je v principu měřítkem pro všechny další hodnoty, které chce člověk získat nebo uchovat. Aby vůbec mohl nějaké hodnoty dlouhodobě sledovat, musí mít svobodu. Nemá-li svobodu, stává se pouhou loutkou v rukách těch, kteří ve svým rukou třímají otěže moci. Protikladem svobody je násilí, ať už ze strany zlodějů, lupičů, podvodníků, nebo třeba vnějších agresorů. Jestliže se člověk takovému násilí brání, činí tak se sobeckým záměrem uchovat a uchránit své vlastní hodnoty, svou vlastní svobodu a tím i svůj vlastní život.

Ale protože násilím je i jakékoliv donucení, nedává smysl být k obraně své svobody donucen vládou, která se navíc i mimo vší ohrožení z vnějšku hranic chová jako největší nepřítel svobody jednotlivce. Obrana se tak stává bojem za své vlastní zotročovatele vůči těm, kteří chtějí nastoupit na jejich místo. Kolektivističtí a etatističtí politici si nepřejí, aby lidé bojovali za svou svobodu – chtějí je donutit bojovat za status quo, jinak řečeno, aby bojovali za ně.

Vzhledem k tomu, jakým směrem se ubírá Evropská unie, lze očekávat, nestane-li se něco zásadního, co tento neblahý vývoj zvrátí, že dříve nebo později bude rozdíl mezi politickým systémem Evropské unie a Ruska pouze kosmetický. Jakýkoliv válečný konflikt mezi těmito dvěma celky pak bude ve vztahu k hodnotám svobody a přirozených práv spíše připomínat válku mezi Oceánií a Eurasií, odehrávající se na pozadí Orwellova románu 1948. Jaký smysl má bojovat za Velkého bratra?

Úmysly pana ministra Stropnického, který jakožto profesionální herec hraje tuto svou roli kompetentního ministra takřka jako o život, jsou o to křiklavější v kontrastu k výrokům jeho vládních kolegů – ministrů Chovance a Dienstbiera, kteří v reakci na střílení v Uherském Brodě chytili příležitost za pačesy a začali volat po omezení vlastnictví střelných zbraní, jinak řečeno po omezení prostředků sebeobrany.

Mezi obranou osobní před zločinci a obranou svého státu před vnějším násilím je velice těsná souvislost. Lidé mají přirozenou vůli bránit se násilí, které je na nich pácháno. Statistiky ukazují, že tam, kde vláda příliš neomezuje vlastnictví zbraní a jejich použití na osobní obranu, je počet násilných činů nižší nežli tam, kde vláda účinnou sebeobranu zakázala. Jestliže je však vlastnictví zbraní nebo jiných prostředků sebeobrany tvrdě potíráno nebo alespoň morálně odsuzováno, postupně lidé na svou vlastní obranu rezignují, a to nejenom do té míry, do jaké by se museli bránit aktuálnímu napadení, ale sami si zákaz sebeobrany racionalizují a přenesou jej do širší roviny.

Příkladem mohou být reakce veřejnosti po útoku islámských teroristů na redakci francouzského časopisu Charlie Hebdo. Volání po tvrdé odplatě a přísnějšímu posuzování celé islámské ideologie bylo v menšině a naproti tomu drtivě převážily projevy odevzdaného pacifismu, impotentní symbolické solidarity se zavražděnými novináři a poníženého sebemrskačství vyjádřeného opatrným odsudkem provokativních protiislámských karikatur. Vztáhněme takový postoj zpět na osobní sebeobranu, a při jakémkoliv napadení se my sami stáváme těmi, kdo příčinu napadení vyvolal (například svým materiálním postavením, které dostatečně pečlivě neskrýval) a byl napaden po zásluze – a tedy se nemá bránit.

Rostoucí míra zločinnosti poměrně jasně ukazuje, že lidé na svou osobní obranu pomalu rezignují. Je to začarovaný kruh: pacifistický přístup k sebeobraně přivádí do státnických funkcí politiky, kteří si kladou za cíl vlastnictví prostředků sebeobrany omezovat, a voliči si tyto politiky dále volí, v naivní představě, že pokud budou zbraně zakázány, budou před násilím ochráněni. Statistiky však mluví jasně: v praxi to takto nefunguje a omezování osobní obrany pouze způsobuje růst násilí. Občané se stávají lovnou zvěří, s níž si jakýkoliv zločinec, lupič, nebo šílený násilník může dělat, co se mu zlíbí. Jak nakonec vypadá psychologie lidí, kteří v podstatě vědí, že jsou vydáni na milost a nemilost zločinců? Postupně ztrácejí sebeúctu a stávají se nejen snadnými terči zločinců, ale i poslušnými loutkami mocichtivých politiků.

Jestliže je nyní vláda tím nejhorším násilníkem a nepřítelem svobody jednotlivce, není divu, že jen málokdo by šel za svou zemi dobrovolně nasadit krk. Jsou-li občané donuceni rezignovat na svou osobní obranu a žijí-li pod soustavným násilným vlivem státu, který stále vehementněji zasahuje do jejich životů, přestanou v obraně takového státu spatřovat hodnotu.

Chtějme svobodu – svobodu bránit svoje životy a majetek, svobodu bránit pozitivní hodnoty, svobodu bránit vše co je nám drahé a za co nám stojí vystavit se nepohodlí a nebezpečí. Stát, jako instituce, která má v popisu práce svobodu jednotlivců respektovat, by to měl umožnit a ne být sám zotročovatelem. Nechť motivuje občany k vlastnictví zbraní, ať platí výcvik pro ty, kteří jej chtějí absolvovat, ať podporuje vytváření dobrovolných záloh. Ať motivuje občany ke vstupu do profesionální armády, třeba nadstandardním platem. Narozdíl od mnoha jiných státních výdajů toto nejsou vyhozené peníze – protože obrana je prvořadým úkolem státu.

Jestliže by lidem jako pan ministr Stropnický skutečně  ležela na srdci svoboda českých občanů, musejí je neprve ze všeho zbavit svého vlastního násilí. Pak teprve mohou lidé skutečně uvěřit, že v případě války budou bojovat za sebe, za své blízké, a za své vlastní hodnoty, a nikoliv za bandu násilnických sociopatů usazených ve vládních křeslech a poslaneckých lavicích.

Jestliže na jedné straně politici mluví o nutnosti bránit se agresorům a na druhé straně neustále zvyšují míru státního násilí, je zřejmé, že o obranu svobody jim ve skutečnosti nejde. Pokud bychom v případné válce museli bojovat za tyto lidi, je potom velice pravěpodobné, že budou-li postaveni před bezvýchodnou situaci, hodí své občany, své vojáky z donucení, přes palubu a mrknutím oka jejich zájmy vymění za dohodu s nepřítelem, která je ušetří případného nepohodlí a bude pro ně znamenat naději udržet si alespoň nějaký podíl na moci.

Mějme na paměti, že za celou existenci našeho státu (nepočítáme-li ty osobnosti, jež prošly legiemi), jsme neměli politiky, kteří by byli ochotni za obranu republiky natož za svobodu svých občanů nasazovat vlastní život. Ti, kteří měli projevovat nejvíce odvahy, nakonec vždy zklamali a zradili celý národ. Lze snad doufat, že politici jako Martin Stropnický a jeho kolegové jsou lepší? Že projeví alespoň symbolickou odvahu pod palbou? Nevěřím tomu a za takové lidi bojovat nechci.

Bojovat za svou svobodu je jedním z nejsobečtějších činů, jaké si lze představit. Kolektivisté a etatisté nás však nabádají k sebeobětování – za národ, za vlast, za evropské hodnoty. To vše je pouhá zástěrka zakrývající skutečnou podstatu věci: oni sami chtějí být příjemci našich obětí.

Pokud máme skutečně bojovat za uchování vlastní svobody alespoň ve významné míře, musíme nejprve vyhodit ze sedla osoby, jako je ministr Stropnický, jeho stranický šéf Babiš, nebo jeho vládní šéf Sobotka. A ani za to nemusíme dávat svůj život všanc – stačí pečlivě vybrat volební lístek. Jestliže nám však tito lidé budou přikazovat, za co máme nasazovat životy a umírat, nemá boj za svobodu smysl.

Zdroj: ePortal.cz