Možná by bylo vhodnější se zeptat, zda  vůbec byla tehdejší armáda na něco takového způsobilá.  A k čemu vlastně tato armáda vůbec někdy byla a je.  Nejde přitom o její výzbroj, velikost,  ale i její způsobilost  chovat se jako armáda. Je málo výzkumů prestiže různých povolání, z nichž by bylo možné zjistit, jak to  je s renomé vojenských profesí ve srovnání s jinými profesemi.  Kromě uklízeček, toaletářek  k těm nejméně atraktivním  patří už dlouho  v Čechách i důstojník. Stejně  tak jsou na tom ostatně  třeba policisté.  Proč?

To má samozřejmě svoji historii. Doba nadporučíků Lukášů či majorů typu Terazkyho je sice již dávno pryč, ale  despekt  k  uniformám je zde stále. Možná  jádro pudla spočívá  v jejich  nadbytečnosti. Nedávno O. Danda se o tom na serveru Novinky zmínil v článku kde uvedl, že česká armáda má  1250  zbytečných důstojníků  (z cca  6250). Opíral se přitom o  nově vypracovanou Koncepci výstavby  armády ČR dle standardů NATO. Zapomněl ale vysvětlit, co tedy ti „zbyteční oficíři“ vlastně dělají, když „pracují“.  To by nás, kteří jsme v mládí získali zážitky z výkonu povinné vojenské služby  velmi zajímalo. Stejně  jako by jiné zase zajímalo proč armáda, která má za cíl v r. 2025 dosáhnout  údajně optimálního navýšení  v počtu 30 000 mužů a žen k tomu potřebuje 31 aktivních generálů.  Přísloví praví, že ryba smrdí obvykle od hlavy. Když vynecháme ministra podezřelého z plagiování své diplomky, co asi tak mohou dělat všichni ti armádní a jiní generálové? 

Zkusme se však  podívat na věc i jinak. Čeho všeho je tato armáda vůbec dnes schopna? Nebo třeba čeho je neschopna? Dokázala by třeba v tomto státě provést něco jako vojenský převrat?  

Škoda, že existující vize  české budoucnosti se o něčem takovém, co se  v jiných zemích občas stává,  nezmiňuje. Ale ani historici zabývající se českými dějinami  nenacházejí příklady takových aktivit při studiu  minulých událostí. Marně by se asi hledala   v vojenských archiváliích  nějaká stopa po akci, která by skutečný vojenský puč  připomínala.  Těžko  lze  za něco takového považovat  třeba  údajný židenický  Gajdův puč  před více než 90 lety či  něco podobného. 

Tato armáda především jakoby  nebyla schopna  českou společnost nikdy ani bránit  (viz Mnichov, Srpen apod.), tedy   ji ani nějak  ovlivňovat. Jakoby už od středověku  ztratila schopnost využívat svých potenciálů k rychlému   a snadnému řešení  jinak neřešitelných problémů.  Byla vždy a asi i nadále bude trochu parazitní strukturou, která  jen ráda utrácí. Kromě občasných přehlídek a velkého počtu zbytečných oficírů s excelentními příjmy jakoby k ničemu není.

Cizincům se   postoj  české veřejnosti  k vlastní armádě může ovšem zdát možná divný.  Zvláště pak v zemích, kde si své armády považují.  My Češi o tom ale  víme své. Ačkoliv je  česká společnost  dlouhodobě  vystavována četným a letitým krizím, které v minulosti - a velmi pravděpodobně  i v budoucnosti - významně  ovlivňují  její vývoj  (a někdy bývají  řešené nějakým pučem anebo aspoň  pokusem o něj), u nás o žádném  vojenském  puči není ani tuchy. Něco takového by totiž vyžadovalo jisté – a to nemalé – úsilí, námahu a schopnosti. Už jen nějaký puč naplánovat! Možná i proto to není problémům, s nimiž se  činnost armády  u nás střetává,  věnována ani v médiích  ani ve štábních  strukturách náležitá pozornost. Jakoby si nikdo z nich těchto  často  i kulminujících  krizí, nevšímal. Přitom vojenské puče  vždy bývaly a jsou  osvědčeným nástrojem třeba na to, jak se zbavit arogantních, zkorumpovaných a neschopných politiků, kterých je i u nás dost a dost.  I v Srpnu 1968 šlo především o to, zda se armáda dokáže vzbouřit proti politikům, kteří od ní očekávali  jen poslušnost. Ať už to byl Dubček či Mlynář, kteří tehdy za řízení armády odpovídali. Taková vzpoura by   nejspíše vedla k její porážce, ale nikoliv k opovržení národa vůči této organizaci.

Chceme-li  trochu  porozumět tomu, co se u nás dělo (třeba v Srpnu, či v září 1938) a děje, resp. nedělo a nebude asi ani nikdy dít, zkusme o tom aspoň přemýšlet. I v uplynulých staletích  bylo pro české dějiny  typické, že  český stát byl ohrožen agresivními sousedy, ale jaksi jsme  nebyli schopni se  jim bránit. Česká armáda ale jakoby vždy skládala zbraně dříve než  došlo k nějakému boji, i když docházelo k situacím, které by jinde vedly k zásahu armády. 

Česká armáda však pravidelně zůstává  nějak mimo toto dění.  Naposledy to bylo třeba při událostech během dělení státu, což  tehdy  bylo jasným porušením ústavy ze strany tehdejší  politické reprezentace.  Pravda, existuje jedno  malé vybočení  v podobě vojenského nasazení armády z této tradice, tedy něco jako výjimka potvrzující pravidlo . Bylo to v srpnu 1969  armáda zasáhla. Tehdy – asi jedinkrát v novodobých dějinách -  byla armáda nasazena  v ulicích některých měst proti demonstrantům.  Ututlalo se to a nikdo za to ani nikdy  nebyl povolán k odpovědnosti.

Shrneme-li to vše do jednoho chumlu, zjistíme, že česká armáda byla, je a nejspíše i bude jen dobrým zákazníkem různých firem specializovaným na vyzbrojování. Různé akvizice – to je dovednost, kterou si  v průběhu uplynulého století  stihla osvojit. Nahromaděné  zbraně    tato armáda však nebyla schopna doma využít ani k obraně státu, ani  k nějakému puči. Tedy ani  ke vzpouře proti těm, kteří ji měli řídit, ačkoliv to neuměli. Nepočítáme-li ovšem  její „vynikající“ výkony v zahraničí, kde její příslušníci bojovali a bojují úspěšně jak proti Talibánu  tak  proti  jiným nepřátelům  svobody a demokracie  nejen v Afghanistánu, ale i v bývalé Jugoslávii, v Mali  a bůhvíkde ještě jinde. Možná je to ale proto, že jí tam velí někdo jiný. Otázka „proč se tato armáda nikdy  nevzbouřila a nebojovala proti politikům, kteří reprezentovali tento stát, ani proti agresorům  (jako tehdy v Srpnu) stojí  ovšem  za menší zamyšlení.   Faktem bylo a stále je, že  tato armáda na něco takového není připravena a prostě to neumí.

Důvodem  této pasivity - jak lze tento specifický vývoj-nevývoj přesněji označit -  zdaleka nemuselo být  to, že  by důstojníci české armády  neměli ambice  do nějakého puče jít. To, že se neuměli vzbouřit, souvisí  s minulostí celé této struktury. Většinou  totiž šlo   o stejný  či aspoň podobný typ oficírů jako byli ti, o kterých ve svých knížkách psali  už  dříve Hašek, Švandrlík či  Škvorecký  označovaných  jejich podřízenými  jako gumy, zelené mozky  či dokonce se mluvilo i o zoombiech. 

Tvrzení, že snad dnešní důstojnictvo   je jiné kafe, se nezdá věrohodné. Hrají sice někdy významnější role i ve velitelských strukturách NATO  a nelze vyloučit.  že  některý z nich v příštích prezidentských volbách bude chtít kandidovat na povýšení za vrchního velitele. Tak by se aspoň jeden z nich dostal  konečně  k pozici, kterou by jinak bez zorganizování obyčejného puče  dříve  ani teď  důstojníci ČSA nemohli získat. Pokud snad někdo z nich má  takovou ctižádost, asi ví  nebo spíše tuší, že po dobrém to v tomto národě, který své vojáky už dávno nemusí, nepůjde. Oficíři této – byť nevelké, ale drahé – armády mají sice zbraně, ale nemají takovou ctižádost. Nezmohou se  tedy   -  dokonce ani aspoň v duchu - na to, že by se mohli pokusit  o nějaký, aspoň malinký vojenský převrat. Možná tato  úvaha může ale pomoci ujasnit si, proč  před 51 lety   nebyla  tato armáda schopna bránit vojensky republiku.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)