Jaromír Bradávka
  Rukojmí
Čas od času se na různých serverech i v tištěných médiích objeví články, ve kterých autoři předkládají publiku různé vize klimatických změn v blízké i vzdálenější budoucnosti a také předpovědi o zániku planety Země a celé sluneční soustavy.

Všechny tyto vesměs slátaniny, občas opřené o údajné výzkumy z různých center a univerzit, mají jedno společné: produkce skleníkových plynů roste, planeta se vinou činnosti člověka ohřívá, ledovce tají, pouště se rozšiřují a náš svět i vesmír skončí v obrovském žáru, proti němuž není obrany. Ledaže my, lidé, zmoudříme, přejdeme k výrobě energie z obnovitelných zdrojů a zachráníme se tak ze spárů globálního oteplování.

Prvním mýtem prosazovaným eko-termo aktivisty je tvrzení, že růst produkce kysličníku uhličitého má za následek oteplování globálního klimatu. Není to pravda. Tzv. skleníkových plynů je celá řada – CO2, metan, oxidy dusíku, oxidy síry, halogeny (fluor a chlor) – a všechny mají v zemské atmosféře minimální zastoupení, které je předurčuje k pouze dílčím a lokálním vlivům na pozemské počasí a podnebí. (Např. při výbuchu sopky dojde k uvolnění oxidů síry a dusíku a můžou se vyskytnout kyselé deště, sopečné plyny, prach a popel zastíní sluneční záření a objeví se „rok bez léta“ jako v r. 1815 po výbuchu sopky Tambora v Indonésii apod.) Nejrozšířenějším, nejúčinnějším a tím pádem nejdůležitějším skleníkovým plynem v zemské atmosféře je vodní pára. Její vliv si ověří každý snadno a rychle ve svém bydlišti – ráno při zatažené obloze je zhruba o 3-5 °C tepleji než při jasné obloze.

O chybně pojatém vlivu CO2 na podnebí svědčí i analýzy dávných sedimentů a vrtů v ledovcích, z nichž klimatologové dospěli k závěru, že nejprve se klima oteplí a teprve potom dojde ke zvýšení množství CO2 v atmosféře. Podobný proces pozorujeme i dnes – od konce 19. století se po skončení malé doby ledové otepluje, ale nárůst množství CO2 se projevuje s určitým zpožděním.

Dalším důkazem nesmyslného tvrzení o škodlivosti CO2 je klima v karbonu. Karbon je geologický útvar v prvohorách, který trval cca 70 mil let (déle než celé třetihory od zániku dinosaurů po současnost) a je od nás vzdálen 360 mil let do minulosti. V karbonu dosahovalo množství CO2 v atmosféře zhruba trojnásobku dnešního množství, na celé planetě vládlo tropické až subtropické podnebí, všude bujel život podobně jako v afrických a amazonských pralesích a z padlých rostlinných obrů vznikla většina našich současných (i vytěžených) zásob černého uhlí. Podobná situace se v menším měřítku opakovala ve starších třetihorách, z nichž nám zbyly zásoby hnědého uhlí v Podkrušnohoří. (viz též http://www.rukojmi.cz/clanky/domaci-politika/2355-glosa-posledni-cteni-na-prazdniny-jsou-zdroje-fosilnich-paliv-opravdu-neobnovitelne).

Druhým mýtem eko-termo aktivistů je tvrzení, že změny klimatu působí člověk svou průmyslovou činností. Ani to není pravda. Klima planety a jeho změny podléhají vlivu mnoha faktorů, přičemž člověk je až ten úplně poslední.

Hlavní faktory působící na pozemské klima jsou:
 

1. Vzdálenost Země od Slunce a změny oběžné dráhy.
2. Cykly sluneční činnosti.
3. Působení kosmického záření na zemskou atmosféru.
4. Poloha a pohyb pozemských kontinentů.
5. Směr, rychlost a objem proudění a promíchávání mořské vody (termohalinní výměník a mořské proudy).
6. Velké sopečné výbuchy (Yellowstone, Toba)
7. Pády velkých vesmírných těles (Chicxulub na přelomu druhohor a třetihor před 66,5 mil. let)

Kombinace těchto faktorů, jejich vzájemné zesilování a rušení vytvářejí nesmírně složitý proces pravidelných i nepravidelných změn zemského klimatu.

Vzdálenost Země od Slunce a její změny na oběžné dráze je velmi důležitá. Čím je planeta od Slunce dále, tím méně tepla dostává a tím je chladnější. Venuše je blíž ke Slunci než Země a její povrchová teplota je mnohem vyšší. I bez silného skleníkového efektu, vyvolaného složením atmosféry, by na Venuší za stejných podmínek jako na Zemi pravděpodobně život kvůli příliš vysoké teplotě neexistoval. Naopak Mars je chladnější než Země, protože je od Slunce dál.

Důkazem jsou i změny teplot v našem mírném pásmu v průběhu roku, kdy se vzdálenost Země od Slunce průběžně mění – v létě je nejblíž a je tepleji, v zimě je dál a je chladněji, přičemž kolísání vzdálenosti od Slunce nedosahuje ani 1%.

To, že teplota se vzdáleností od zdroje rychle klesá, vědí i skauti u táboráku za chladných srpnových nocí.

Pohyb Země kolem Slunce se řídí Keplerovými zákony. Tuto skutečnost zná každý ze školy. V průběhu 19. století byly řadou vědců objeveny změny této dráhy, kolísání polohy zemské osy a její kývavý pohyb (jako u dětské káči). Všechny tyto parametry mají vliv na intenzitu ozařování zemského povrchu a tím na pozemské klima v jednotlivých oblastech. Ucelenou teorii o vlivu změn oběžné dráhy Země na pozemské klima vypracoval v první polovině 20. století srbský inženýr a matematik Milutin Milankovič. Práce mu trvala 30 let a i když byla v 50. a 60. letech 20. století jeho teorie odmítána, výzkumy a výpočty z následující doby ji potvrdily. Propojení Milankovičových cyklů a teorie zemské tektoniky se slunečními cykly podává poměrně ucelený obraz o průběhu pozemského klimatu za poslední cca 3 miliony let, včetně vysvětlení příčin vzniku ledových dob v mírných šířkách severní polokoule i předpověď vývoje klimatu v budoucnosti.

Tři Milankovičovy cykly:
 

1. Excentricita oběžné dráhy Země a její změny v periodě 100 000 let.
2. Změny sklonu zemské osy v periodě 40 tisíc let.
3. Precese zemské osy v periodě přibližně 19 a 21 tisíc let.

Milankovičovy cykly se dají vystopovat až do prvohor a jejich význam je pro pochopení příčin změn klimatu za posledních 500 milionů let klíčový.

Cykly sluneční činnosti jsou jedním z nejdůležitějších faktorů, které ovlivňují kolísání a změny zemského klimatu. Je jich celá řada, od nejznámějšího Schwabe-Wolfova cyklu změn orientace magnetického pole Slunce, trvajícího +11/22 let, přes 400-letý sluneční cyklus, Bondův cyklus 1450 +500 let až po cykly trvající tisíce až miliony let. Jejich vzájemné překrývání, rušení a zesilování spolu s Milankovičovými cykly, které popisují pohyb Země na oběžné dráze, a desková tektonika vytvářejí složitou mozaiku vlivů na kolísání a změny pozemského klimatu. Dojít k určitým výsledkům a vypracování modelu chování klimatu trvalo badatelům v minulosti celá desetiletí a dnes se k tomu používají výkonné superpočítače. Přesto jsou výsledkem jen trendy s vysokou mírou pravděpodobnosti, protože nelze přesně kvalifikovat a kvantifikovat všechny procesy, které se na změnách klimatu podílejí. V každém případě však žijeme v čase mezi dvěma ledovými dobami, v období výrazného kolísání klimatu, které trvá cca 3 miliony let a zřejmě jen tak neskončí. Nejlépe zdokumentovaných a popsaných máme posledních 12 000 let od skončení poslední doby ledové a tady je trend jasný: zhruba každých tisíc let nastává klimatické optimum (v tom posledním právě teď žijeme), mezi nimi se nacházejí chladnější období, a tyto cykly jsou narušovány dalšími výkyvy v podobě slunečních minim a dočasným kolísáním teplot. (Naposledy Daltonovo minimum v letech 1790 – 1830.) Celkově se však klima severní polokouli posledních 6 000 let pomalu ale trvale ochlazuje a soudě podle průběhu současného 24. slunečního cyklu, který se přehoupl do fáze poklesu sluneční aktivity, čeká nás opět obdoba (Daltonova) slunečního minima v letech 2020 – 2050, zmírněná tisíciletým teplotním optimem, které vyvrcholilo v r. 1998 – 2008. Důkazem dlouhodobého ochlazování je, mimo jiné, vznik a následné rozšiřování Sahary a zánik starověkých kultur v oblasti od Egypta přes Sýrii a Mezopotámii až k Indii.

Teplotní „hokejkový“ graf z dílny IPCC, prognózující oteplení klimatu o cca 5°C do konce 21. století, byl obyčejný podvod, jak ukázala zveřejněná emailová korespondence jeho tvůrců.

Výzkum působení kosmického záření na pozemské klima je v počátcích. Až donedávna totiž nikoho nenapadlo tyto dvě kategorie spojovat a hledat mezi nimi nějaký vztah. Z měření kosmických družic a sond však vyplývá, že určité závislosti zde existují, zejména v souvislosti s oběhem Země kolem Slunce a její polohou vůči zdrojům kosmického záření, jimiž jsou jednak vzdálené vesmírné objekty všeho druhu a především naše Slunce, které vyzařuje v nejrůznějších spektrech a vlnových délkách obrovské množství energie. Její množství kolísá rovněž podle slunečních cyklů a a momentální sluneční aktivity. Každý si jistě vzpomene na občasné zprávy o slunečních protuberancích, které ovlivňují radiové a televizní vysílání, řízení leteckého provozu či dostupnost mobilního telefonního signálu. To jsou ty drobné praktické dopady. Ty velké a dlouhodobé jako je rozsáhlá ionizace atmosféry, změna koloběhu vzdušných a na ně navazujících oceánských proudů ve své lidské přízemnosti vůbec nevnímáme. Nanejvýš nadáváme na příliš teplou nebo naopak krutou a mrazivou zimu či deštivé léto a vůbec si neuvědomujeme, že se jedná o projevy faktorů ovlivňujících pozemské klima.

O deskové tektonice a pohybu kontinentů asi každý slyšel ve škole nebo si přečetl ve vědeckých časopisech. Že poloha a velikost kontinentů v minulosti byla jiná, je známo, a že poloha kontinentu má vliv na jeho podnebí, ví také každý. Stačí si porovnat polohu a podnebí Antarktidy a Afriky.

Už v době zámořských objevů v 16. a 17. století si lidé všimli, že západní pobřeží Afriky a východní pobřeží Jižní Ameriky jsou si podobné a jakoby do sebe zapadají. Byla vyslovena řada teorií, ale se skutečným řešením přišel až německý geolog Alfred Wegener v r. 1912, když zveřejnil svou teorii o kontinentálním driftu. Ta byla v 60. letech 20. století řadou dalších vědců rozpracována, zpřesněna a doplněna o další poznatky a souvislosti a jako teorie deskové tektoniky je dnes všeobecně přijímána jako základ poznání geologického vývoje Země, včetně vlivu na vývoj života a na změny klimatu.

Podstata teorie spočívá v poznání, že zemské desky, kterých součástí jsou kontinenty, „volně plují“ po zemském plášti, neboť jsou tvořeny lehčími horninami než plášť. Směr a rychlost pohybu jsou ovlivňovány mnoha faktory, působícími převážně z hloubi zemského tělesa, v prvé řadě nerovnoměrným vedením tepla jednotlivými vrstvami zemského tělesa. Rovněž pohyb Měsíce a velkých planet se podílí na změnách pohybu a polohy tektonických desek a tím i kontinentů.

Současná poloha kontinentů není konečná. Existuje několik předpovědí poloh kontinentů v budoucnosti. Zatím s jistotou víme, že Atlantický oceán stále rozšiřuje, Afrika se dál blíží k Evropě, na jejím východě se prohlubuje příkopová propadlina, která bude brzy zaplavena mořem, Austrálie postupuje k severovýchodu a stane se tropickým kontinentem. Tyto změny polohy budou i příčinou změny klimatu v jednotlivých oblastech. Zda k lepšímu nebo k horšímu, na to si musíme několik milionů let počkat..

Termohalinní výměník a mořské proudy jsou jedny z pozemských faktorů, které ovlivňují kromě podnebí také počasí. Termohalinní výměník je soustava hlubokomořských proudů, které obtékají kontinenty a vynášejí z hlubin oceánů chladnou vodu, která se na hladině ohřívá.. Tímto způsobem se v průběhu desetiletí a za pomoci pasátů promíchávají masy vody, které pak v podobě mořských proudů roznášejí teplo po celé zeměkouli. To, že Golfský proud otepluje severozápadní pobřeží Evropy, je obecně známo. Bez tohoto oteplování by ve Velké Británii, v Norsku a v Murmansku bylo podstatně chladněji. Naopak chladný Humboldtův proud, který teče od jihu k rovníku podél západního pobřeží Jižní Ameriky, toto pobřeží ochlazuje a má na svědomí suchou poušť Atacama.

Dalším důkazem o vlivu mořských proudů na pozemské klima je období zvané mladší dryas. Jedná se o cca 1.300 let trvající studený klimatický výkyv na celé planetě, který začal náhle zhruba tisíc let po skončení poslední doby ledové. Jeho příčinou bylo protržení obrovského (po)ledovcového jezera v Kanadě a odtok několika tisíců km3 sladké vody do Atlantického oceánu. Došlo k zastavení Golfského proudu a narušení celého termohalinního výměníku. V Evropě a v Severní Americe se ochladilo přibližně o 8°C a na třináct století se vrátila ledová doba. I v současnosti už několik desetiletí Golfský proud slábne. Pokud vymizí úplně, budeme mít úplně jiné starosti, než globální oteplování

O jevu zvaném El Niňo slyšel nebo četl skoro každý. Jedná se o změnu proudění v Tichém oceánu, která se následně promítne do změny proudění vzdušných mas nad oblastí Indonésie a tím ovlivní monzunové proudění a počasí na několik let v jižní a jihovýchodní Asii. El Niňo (a jeho studená fáze La Niňa) mají celoplanetární dosah a mohou výrazně ovlivnit např. roční srážkové úhrny nebo průběh zimy i v Evropě.

Výbuchy supervulkánů jsou jedním z jevů, které jednorázově, ale významně a někdy i nevratně ovlivňují vývoj života na zemi a mají krátkodobé, ale intenzivní dopady na místní i globální klima. Mezi nejznámější supervulkány patří Yellowstone v Severní Americe, Toba na Sumatře v Indonésii a Taupo na Novém Zélandu.

Supervulkán lze zjednodušeně definovat jako obrovskou sopku, s kráterem o průměru až několik desítek kilometrů (Toba 100x30 km), která při výbuchu vyvrhne několik stovek až tisíc km3 materiálu a zdevastuje své okolí do vzdálenosti tisíců kilometrů. Každý výbuch supervulkánu znamená zánik života v okruhu tisíců kilometrů, spad silné vrstvy prachu a popela, kyselé deště, zastínění Slunce na několik let a „jadernou zimu“ na Zemi trvající až několik desítek let. Klima se do původního stavu vrátí až za mnoho tisíc, případně i desetitisíce let. Je to jeden z faktorů, který může způsobit masové vymíraní živočichů i rostlin na celém kontinentu, včetně člověka.

Také v Evropě máme dva supervulkány, o kterých veřejnost většinou ani neví. První z nich se nachází v Itálii nedaleko Neapole a jmenuje se Campi Flegrei (neplést s Vesuvem – to je jen malá prskavka). Druhý leží v Německu nedaleko Bonnu. Jmenuje se Laacher See a jeho kráter je zatopen vodou. Jezero má rozměr 8x3 km a pod ním se nachází obrovský magmatický krb. Špatnou zprávou pro obyvatele Evropy je to, že oba supervulkány v posledních několika letech o sobě daly vědět zvýšenou aktivitou. V Campi Flegrei silnými výrony plynů a par a pohybem zemské kůry, v Laachu únikem plynů do jezera. Signálem mohou být i nedávná silná zemětřesení ve střední Itálii, kdy zahynuly stovky lidí. Rovněž v Yellowstone se zemská kůra postupně zvedá a sopečná aktivita pod ní narůstá. Všechny tři supervulkány vybuchují ve víceméně pravidelných intervalech a všechny tři už mají “malé zpoždění“. Zda se spící obři pod povrchem jen převalují nebo opravdu probouzejí, ukáže čas. Zabránit jejich výbuchu lidstvo nedokáže a pokud k němu dojde, budeme mít pouze jedinou možnost: zavčas utéci na druhý konec světa, kde nebudou následky tak drastické.

Pády velkých vesmírných těles jsou dalším faktorem, který může jednorázově, ale výrazně ovlivnit pozemské klima. Nejznámější katastrofou tohoto druhu je pád tělesa o průměru asi 10 km nedaleko mexického města Chicxulub na poloostrově Yucatan, po němž má své jméno zbytkový kráter, a který ukončil před 66,5 mil. let éru dinosaurů. V novodobé historii je znám pád tunguzského meteoritu na Sibiři v r. 1908 a zvídavější si jistě vzpomenou na proslulý kráter Diabolo v americké Arizoně nebo i méně známý meteoritický kráter Ries v Německu. Vliv na klima a život na Zemi však z uvedených měl právě Chicxulub, jehož dopad měl podobné následky jako nejsilnější výbuchy supervulkánů. Zničená krajina, obrovské tsunami (spadl do oceánu), výrazné ochlazení a globální změna klimatu na stovky tisíc let. Právem tato událost znamenala jeden z předělů v geologickém, klimatickém a následně i biologickém vývoji Země.

Pády podobných těles jako Chicxulub se odehrají jednou za desítky milionů let, takže z nich až takové obavy mít nemusíme, ale astronomové přesto sledují desítky tzv. křížičů, tj. drobných těles ve sluneční soustavě, která protínají oběžnou dráhu Země a jsou potencionálními kandidáty srážky. I pád poměrně malého tělesa o průměru několika desítek nebo stovek metrů by v hustě obydlených oblastech totiž znamenal pro lidskou civilizaci velkou katastrofu.

Člověk a činnost jeho technické civilizace nejsou faktorem, který by měl nějaký přímý vliv na změny pozemského klimatu. Zastánci tzv. globálního oteplování si pletou vliv klimatického optima, v němž momentálně žijeme, s vlivem průmyslové výroby. Existují lokální odchylky – např. města, plná betonových domů a asfaltových či dlážděných ulic, jsou vlivem vlastní produkce tepla a zvýšené absorpce slunečního záření většinou o něco teplejší než okolní zemědělská či lesní krajina, ale to jsou jen nevýznamné odchylky, které jsou v rámci globálního klimatu zanedbatelné.

Velkou hrozbou pro přírodu i člověka je celosvětové ubývání orné půdy, lesů a pralesů, drancování a ničení všech druhů biotopů a specifických přírodních společenstev a především ubývání zdrojů pitné vody ve všech podnebných pásmech – to vše pod rouškou ekonomického rozvoje a růstu životní úrovně obyvatelstva.

Další nebezpečím pro lidstvo i celý svět je znečišťování přírodního prostředí cizorodými a nepřírodními látkami – produkty lidské civilizace. Jedná se zejména o ekologické havárie a produkci odpadů všech druhů a forem (jedovaté plyny z průmyslu a dopravy, veškeré odpadní vody, pevné odpady z průmyslu a z těžby a zpracování nerostů i ropy, atd., ale i z běžné lidské činnosti – vyléváním špinavé úklidové vody do dešťové kanalizace počínaje, přes vyhazování vybitých baterií do odpadkových košů a pliváním žvýkaček na ulici konče) a jejich nekontrolované ukládání a rozptylování, které působí nevratné škody všude, kde se objeví. Znečišťují oceány, řeky i podzemní zdroje (pitné) vody, půdu i atmosféru a ničí přirozené životní prostředí všech živých organismů na Zemi, včetně člověka.
 

Scafetta, N., “Empirické doklady kosmického původu klimatických oscilací a jejich důsledky,“Journal of Atmospheric and Solar-Terrestrial Physics 2010

•SLUNEČNÍ AKTIVITA: DOMINANTNÍ FAKTOR V DYNAMICE KLIMATU

by Dr. Theodor Landscheidt

Schroeter Institute for Research in Cycles of Solar Activity, Nova Scotia, Canada