To druhé, kulaté padesáté, mi připomnělo brutální potlačení demonstrací o rok později. Tehdy už jsme si vystačili sami, se svými vlastními samopaly, tanky, obušky. Pravda, mrtvých nebylo tolik jako v den invaze, ale přesto jich bylo více než obětí zásahu okupační moci proti demonstrantům v pražských ulicích 28. října v roce 1939.

Přiznám se, že mně osobně se 21. srpen roku 1969 dotkl snad ještě víc než den invaze. Možná to bylo tím, že v srpnu 1968 jsem byl mimo republiku, vrátil jsem se až na začátku září, když už ten velkolepý týden celonárodního odporu skončil. Následující rok jsem už jen se smutkem sledoval přechod od demokracie (byť dobově omezené) k nové totalitě. Jako mnoho jiných mladých lidí jsem doufal, že náš odpor proti okupaci ve dnu jejího prvního výročí něco změní. Ovšem nejrozšířenější leták nazvaný 10 bodů byl aktualizovanou kopií instrukcí k povaze protestů na 28. října 1939. Naše historie se ráda opakuje.

Pravda, dělali jsme, co jsme mohli, nakonec na nás museli poslat tanky, aby protesty ukončili, podařilo se to až 22. 8.. V Praze byla situace na samé hraně občanské války. Opravdový šok pro mne přišel druhý den, 23. srpna. Rudé právo otisklo znění „Zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 99/1969 o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku“. To zásadním způsobem omezovalo občanská práva. Pod tímto „Zákonným opatřením“ byli podepsáni lidé, jejichž jména představovala symboly Pražského jara: L. Svoboda, O. Černík a Alexandr Dubček. Jeho jméno vyvolával dva dny předtím demonstranti... Tak začala normalizace a skončila až po dvaceti letech.

Také letošního 21. srpna prošla Prahou demonstrace Milionu chvilek pro demokracii, která směřovala z Václavského náměstí na Pražský Hrad. Byla to již patnáctá manifestace tohoto spolku vedeného Mikulášem Minářem a od těch předcházejících čtrnácti se lišila dvěma zajímavými momenty – M. Minář si ze svého outfitu na motivy uniformy Hitlerjugend ponechal pouze své hnědé kalhoty a na pódiu před Hradem roztrhal Ústavu České republiky. Jsem navyklý rozumět symbolům, takže s napětím očekávám, s čím přijde 16. listopadu při plánované demonstraci na Letné. Roztrhaná ústava na výročí Dne hanby (jak bývá 21. srpen 1969 nazýván) je paradox téměř havlovský.

Před časem mě zaujalo (nejprve na Facebooku, pak na Neviditelném psu) srovnávání jeho módních kreací s uniformou dávné mládežnické organizace. Říkal jsem si, že přece není možné, aby se dospělý člověk prezentoval jako infantilní nácek a hledal jsem nějaké jeho vysvětlení. Dozvěděl jsem se, že Minářova košile vlastně není žlutá, ale zlatá, a ta zlatá barva symbolizuje budoucnost. Zlatý úsvit. To je ovšem řecká krajně pravicová politická strana, celkem otevřeně se hlásící k fašismu.

Po té roztrhané ústavě se přikláním k variantě, že inspirací pro outfit byla ta uniforma. Ono už dva tisíce let platí: „Po ovoci jejich poznáte je“.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)