Politolog Alexandr Vedrussov píše o současném kontextu událostí ze srpna 1939. Za 80 let uplynulých ode dne uzavření sovětsko-německé smlouvy o vzájemném neútočení kolísaly výklady tzv. Paktu Molotova-Ribbentropa jak v samotném Sovětském svazu či dnes v Rusku, tak i ve světě v široké amplitudě od objektivně neutrálních poloh až po jednoznačně negativní. Přitom s každým novým výročím se otázka stále více posouvá ze sféry historie do roviny politické a ideologicko-propagandistické.
A přitom je až kriticky důležité vnímat události z minulosti ve složitém a mnohovrstevnatém kontextu a nikoli z konjunkturních pozic dneška.

Ale po pořádku: Uzavření dohody o neútočení mezi Moskvou a Berlínem předcházel nejen podpis analogických dohod nacistického vedení s „nárazníkovými“ zeměmi ležícími mezi Německem a SSSR – Estonskem (Selter – Ribbentrop), Lotyšskem (Munters – Ribbentrop), Litvou (pakt Urbšys – Ribbentrop) a Polskem (Piłsudski – Hitler).

Daleko výbušnější situaci na sovětské západní hranici vytvářela existence „mírových“ dohod Třetí říše s budoucími spojenci Sovětského Ruska v protihitlerovské koalici. V anglo-německé (pakt Chamberlain – Ribbentrop) a francouzsko-německé deklaraci (pakt Bonnet – Ribbentrop) uzavřených po ostudné Mnichovské zradě se smluvní strany dohodly, že budou společně urovnávat veškeré neshody a napomáhat tak zachování míru v Evropě.

Později 117. francouzský předseda vlády Paul Reynaud otevřeně psal o tom, že po rozhovorech s ministrem zahraničí nacistického Německa vznikl u jeho francouzského kolegy dojem, že „od nynějška bude německá politika zaměřena na boj proti bolševismu. Říše tak dala na srozuměnou, že její expanzivní snahy budou zaměřeny východním směrem“.
Existencí zdánlivě pevných „mírových“ dohod s Hitlerem a očividnou snahou nasměrovat jeho agresivní úsilí na východ lze evidentně vysvětlit postoj Velké Británie a Francie na třístranných rozhovorech, které se konaly v první polovině srpna 1939 v Moskvě.

Naléhavá snaha sovětské strany uzavřít „právně závaznou“ dohodu o společném boji s nacistickou expanzí narazilo doslova na neproniknutelnou hráz. Ukázalo se, že Londýn a Paříž poslaly do hlavního města SSSR delegace, které nebyly vybaveny pravomocemi podepisovat jakékoli smlouvy se sovětskou stranou.

Prosazení mírových iniciativ v protihitlerovském duchu torpédoval i dokonale destruktivní postoj Varšavy, které kategoricky odmítlo pustit Rudou armádu přes své území v případě německého napadení Polska.

V těchto podmínkách nezbývalo Moskvě doslova nic jiného, než přistoupit na vynucenou dohodu s Berlínem. SSSR uzavřel s Německem smlouvu o neútočení jako poslední z evropských států. A především až po krachu jediné možné alternativy – vojenského spojenectví s Velkou Británií a Francií, které místo toho fakticky sabotovaly moskevské rozhovory.
Co se týče nyní unisono odsuzovaného rozdělení sfér vlivu ve Východní Evropě mezi SSSR a Německem, jeho opodstatnění bylo nakonec potvrzeno samotným průběhem Druhé světové války.

V osobním poselství ministerskému předsedovi spojenecké Velké Británie Winstonu Churchillovi z 10. července, v němž hodnotil postavení Rudé armády na frontě, šéf sovětské vlády Josif Stalin psal: „Výsledky neočekávaného porušení smlouvy o neútočení z Hitlerovy strany a náhlého napadení Sovětského svazu, které vytvořilo pro německá vojska výhodnou pozici, se stále ještě odrážejí na postavení sovětských vojsk. „Lze si představit, že postavení německých vojsk by bylo mnohonásobně výhodnější, kdyby sovětská vojska čelila úderu německých vojsk nikoli v okolí Kišiněva, Lvova, Brestu, Bialystoku, Kaunasu a Vyborgu, ale třeba v okolí Oděsy, Kamence-Podolska, Minska a okolí Leningradu“.

Je zajímavé, že sovětské odůvodnění událostí předcházejících začátku Druhé světové války se nesetkávalo s nepochopením či dokonce odsudky ze strany klíčových účastníků protihitlerovské koalice. První měsíce Velké Vlastenecké války zcela zřetelně potvrdily oprávněnost postupu SSSR v srpnu roku 1939.

Avšak historie – podle úžasně přesné definice experta na tuto sféru Michaila Pokrovského – je politika vržená do minulosti.
I dnes jsou v bývalých zemích (proti)hitlerovské koalice patrné snahy vytrhávat osmdesát lete staré události z objektivního historického kontextu, obracet je naruby a využívat je pro nový „Drang nach Osten“.

Před deseti lety byl Evropským parlamentem vyhlášen 23. srpen za den obětí stalinismu a nacismu. V této postmodernistické propagandistické konstrukci není nejodpornější to, že osvoboditelé Evropy jsou ve skutečnosti stavěni na pranýř s jejími katy. To nejhnusnější na tom je, v jakém sledu se to dělá.
Nebude žádným velkým přeháněním, když vyjádřím přesvědčení, že u příležitosti stého výročí začátku Druhé světové války si v něčích politických cílech plusy a minusy historické skutečnosti vymění svá místa.

V historických interpretacích Západu vržených do minulosti zůstanou pouze rituální „oběti stalinismu“. A kolosální skutečné oběti nacismu budou plánovitě vyškrtnuty z politického diskursu jako pravda, která je nepohodlná pro ideologické dědice Mnichovské zrady a operace „Unthinkable“ (pozn. překl.: Plán „Nemyslitelné“ počítal s napadením Sovětského svazu ze strany zbylých členů protihitlerovské koalice v roce 1945).

S každým rokem bude pro Rusko jako právního nástupce SSSR těžší čelit celoevropské tendenci postupně vymýtit „zastaralou historickou pravdu ve prospěch kolaboracionistických a dokonce i otevřeně pronacistických postojů.

Právě proto je pro nás velmi důležité si pamatovat a chápat, že v Druhé světové válce Sovětský svaz stál na správné straně historie. A s tímto nevyvratitelným faktem pak neudělají nic ani ti nejzuřivější falsifikátoři…

Autor článku je vedoucím analytického centra „StrategPRO“.