Následkem idiotismu a záškodnictví představitelů ekonomické vědy, činitelů státního aparátu a korporátních skupin ( exploátoři ,,lidských zdrojů“ ) nemá společnost žádné povědomí o řízení ( plánování ) ekonomiky.
Plán obecně – jako takový – představuje: Celek konkrétních cílů a ukazatelů, které podléhají objektivní kontrole. A také komplex opatření ( scénář, možná mnohovariantní ) ohledně využití různorodých ( objevených a konkrétních ) zdrojů a prostředků pro dosažení vybrané množiny cílů.

Tato definice je volně použitelná i na plány společensko-ekonomického rozvoje. Je to velmi užitečný popis plánu jako takového, protože je z něj jasné:

• že plán společensko-ekonomického rozvoje, to je souhrn cílů výroby a rozdělení produkce a scénář řízení (řízení má vždy záměr, nelze řídit při absenci cílů) mnohaodvětvovým výrobně-spotřebním systémem;


• a tržní mechanismus je jedním z možných prostředků samoregulace fungování mnohaodvětvového výrobně-spotřebního systému, který (pokud to umíme dělat) může být naladěn na realizaci těch či oněch zadaných cílů výroby a rozdělení produkce.

Jinými slovy, v obecném případě mohou určité plány-scénáře společensko-ekonomického charakteru obsahovat využití tržního mechanismu pro dosažení vybraných cílů, a jiné plány-scénáře společensko-ekonomického charakteru mohou vylučovat nebo blokovat samoregulaci mnohaodvětvového výrobně-spotřebního systému tržním způsobem – kompletně či částečně v některých aspektech. Kultovní prezentování takzvané „tržní ekonomiky“ a „plánované ekonomiky“ jako navzájem se vylučujících alternativ pramení z povrchnosti, nevědomosti a hlouposti takto vystupujících představitelů „ekonomické vědy“ a papoušků a „analytiků“ žurnalistiky.

O otázce zavedení plánového principu celostátního měřítka do ekonomiky kapitalizmu J.V.Stalin skutečně psal. V „Ekonomických problémech socialismu v SSSR“ je následující:

Výraz“srůstání“ je nevhodný. Tento výraz zaznamenává sbližování monopolů a státu povrchně a popisně; avšak neodhaluje ekonomický smysl tohoto sbližování. Jde o to, že v procesu tohoto sbližování dochází ne prostě k srůstání, nýbrž k podřizování státního aparátu monopolům. Proto by bylo třeba zavrhnout slovo „srůstání“ a nahradit je slovy „podřizování státního aparátu monopolům“ („Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, „Poznámky k ekonomickým otázkám, souvisícím s listopadovou diskusí v roce 1951“, část 8 – „další otázky“)

Zdálo by se J.V.Stalin v uvedeném fragmentu nic nepíše o plánování celostátního měřítka v podmínkách kapitalizmu, nicméně vyvstává otázka:

Co probíhá během takzvaného „srůstání monopolů se státním aparátem“, přesněji – v procesu „podřízení státního aparátu monopolům“? Pokud si představíme podstatu činnosti ředitelství monopolistických celků a státního aparátu, pak je odpověď prostá: Plánový princip, to je kultura plánování rozvoje a organizace výroby, plánování a organizace vývoje nových produktů, která se zformovala v mezích odvětvových monopolů a mnohaodvětvových koncernů kapitalistické společnosti, když ta vyčerpala své možnosti růstu zisku kapitalistů a začíná si osvojovat novou oblast činnosti – plánování a organizaci výroby ve státních a nadstátních měřítkách, v důsledku čehož jsou ředitelství monopolů nuceny podřídit si státní aparát všemi dostupnými prostředky, který pro změnu je nucen pod tlakem koncernů organizovat ekonomické plánování celostátního měřítka v zájmech monopolů, a přesněji – v zájmech kapitalistů, majitelů těch monopolů.

A nyní ten proces zašel tak daleko, že státy pod tlakem nadnárodních monopolů vytvářejí orgány nadstátního řízení (MMF, Světová banka atp.), stále více a více se vzdávají své suverenity v oblasti národohospodářské politiky a financí, avšak přitom se vyhýbají samotnému termínu „plánování“, aby nestavily soukromé podnikatele a obyvatelstvo před otázku o tom, jak se realizuje přinucení k plnění plánů a kontrola jejich plnění v globálním měřítku a kvůli jakým cílům se to objektivně dělá.

Spektrum výroby díky vědeckotechnickému a organizačnímu pokroku roste a nakonec – v rozvinutých zemích – dosahuje úrovně demograficky podmíněného dostatku. Avšak, není to doprovázeno strukturní transformací národního hospodářství, zkrácením pracovní doby, aktivizací tvůrčí aktivity obyvatel vně oblasti placené účasti na společenském sjednocení práce.

Místo posuzování cest řešení těchto problémů západní ekonomičtí analytikové posuzují problematiku umělé podpory zaměstnanosti obyvatel při existující strukturní organizaci výrobně-spotřebního systému – kde je každý přívěškem svého pracovního místa – a ospravedlňují umělé zkracování životnosti výrobků (kdepak, že proti tomu třeba Greta protestovala ) a kult módy. Při tom sami přiznávají, že je možné navrhnout a vyrobit ledničky a pračky, ergonomicky optimální a s životností 20-30 let a více, a za pět let plně uspokojit poptávku po nich. Ale pak by se ekonomika kapitalizmu zastavila, vzrostla by nezaměstnanost, kriminalita atd. A to nelze dopustit.

V souladu s tím je tedy třeba na podporu existujícího systému společenských vztahů – tj. davo-“elitarizmu“ – rozvinout průmysl zábavy (zbavit času ty, kdo nemají kde pracovat), a podřídit poptávku pravidelně se měnícímu kultu módy a snižovat životnost výrobků, aby bylo možné podporovat zaměstnanost a udržovat systém při životě.

Příčiny jsou známé – prodejnost sociologů, ekonomů, politických komentátorů a vykladačů, kteří mají osvětlovat tuto problematiku a místo toho blábolí o ,,investicích“ a ,,důvěře investorů“ – takové blábolení nikomu nevadí, nikoho k ničemu nezavazuje, nikoho neuráží a je hlavně veřejnosti úplně k ničemu…