Arogantní a samolibé. Tak se dá ohodnotit vystoupení pana Romana Strejčka v DV TV. Hraje si na jakéhosi spasitele, který nám zpohodlňuje přístup k hudbě. Přitom obhajuje neuvěřitelnou nenažranost, kterou OSA denně praktikuje. Představte si, že někdo prodává softwarový balík, který nabízí nějaké komponenty pro zjednodušení tvorby webových aplikací. Licenci na balík bude prodávat tvůrcům webu, kteří za jeho pomoci vytvoří webové prezentace. A nyní si představte tu absurditu, kdyby správce licence tohoto balíku chodil po hospodách a ve všech, kde by bylo připojení k internetu, by zkoumal, jestli jsou z něj dostupné stránky s jeho balíkem a chtěl po hospodských platit za to, že používají dané autorské dílo.

Ilustrační snímek | zdroj: piratskenoviny.cz

Totiž přesně takto argumentuje pan Strejček, proč výpalné OSA musí platit každý, kdo má v hospodě televizi (pozice ve videu 12:00). Ona ta absurdita jde ještě o kus dál. Rádio nebo televize, která vysílá autorské dílo, za něj zaplatí, aby ho mohly vysílat do éteru a tudíž každý, kdo má příslušný přijímač, si toto autorské dílo mohl na něm přehrát. Takže OSA už dostane zaplaceno za komerční užití daného díla od toho, kdo ho vysílá. To ji však nestačí. OSA vybírá výpalné od restaurací a jiných provozů za to, že z reproduktorů pouští něco, za co již poplatek za přehrání díla byl zaplacen (rádiem nebo televizí). Prostě neuvěřitelná nenažranost, ovšem podporovaná současnými zákony.

Ještě snad směšnější je obhajoba výpalného za prázdná média. Rozhodnutí soudu o tom, že žaloba ČPS proti OSA je šikanózní bylo naprosté nepochopení soudu, že ČPS nešlo o těch 154 Kč, ale o princip, kdy OSA dostává peníze za to, že někdo má médium, na které se dá nahrát i autorské dílo, a to bez ohledu na to, jak je dané médium používáno. Například takové informační systémy komerčních bank určitě obsahují tuny empétrojek, že?

Přesunul bych to ještě do obecnější roviny, vzhledem k obhajobě pana Strejčka o tom, jak je OSA vlastně skvělá, když vybírá to výpalné, neboť umožňuje všem to pohodlí, že si můžou nahrát jí chráněné autorské dílo na libovolné médium, aniž by si to musel kdokoliv opakovaně kupovat pro jednotlivá média. Když tam toto pan Strejček plácal (pozice ve videu 15:45) tak ve mě vřela krev. Já si přece s CD (nebo flac/mp3 při nákupu online) kupuji i právo na přehrávání tohoto díla pro osobní potřebu a pak již nezáleží na tom, do jakého formátu si dané dílo zkonvertuji a na jaké médium si ho nahraji! To je prostě naprosto zcestná argumentace! Když si koupím knihu ve formátu e-Pub, tak si ji samozřejmě kromě čtečky nahraji na lokální disk počítače, protože ani paměť té čtečky nevydrží na věky. Autor knihy z toho žádné další peníze nedostane. Stejně tak, když bych si knihu převedl z e-Pub do pdf, protože bych si ji třeba chtěl přečíst na zařízení, které e-Pub nepodporuje! A je to tak v pořádku do té doby, dokud neporuším licenci danou vydavatelem. Takže argumentace pana Strejčka byly jen neuvěřitelné kecy.

Mám pro pana Strejčka jediný vzkaz – uduste se penězi z výpalného! To, že se tak děje podle zákona ještě neznamená, že je to správně!

Není divu, že chování hudebního průmyslu a jeho poskoků se už dostalo i do literatury. Douglas Adams v knize „Sbohem a dík za ryby” dává do jedné skupiny hrdlořezy, pašeráky drog a vedoucí gramofonových společností. Není to jediná zmínka, kterou jsem v literatuře četl. Od jiného autora jsem četl pěknou repliku v tomto smyslu: „Jelikož nebyl ještě rozvinutý hudební průmysl, věnovali se primitivnějšímu druhu banditismu.” Bohužel jsem tu pasáž nenašel, takže radši ani autora uvádět nebudu, dokud na to znovu nenarazím.

Zdroj: Blog autora