Jednala v souladu se svým obvyklým psychickým ustrojením, pro které je příznačný nulový smysl pro „politickou korektnost“, tedy „co na srdci, to na jazyku“, bez ohledu na to, koho možná naštve. A jako bývalá prokurátorka, pak státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze a posléze nejvyšší státní zástupkyně má dost zkušeností na to, aby mohla autoritativně říci, že takto se procesně jednoduché přešlapy dít nemají. Možná si uvědomila, že vyvolaný zmatek prospívá Andreji Babišovi jen zdánlivě, protože zpochybňuje profesionalitu, nestrannost a odolnost státního zastupitelství vůči politickým vlivům a tím i důvěryhodnost jeho rozhodnutí.

Ostatně ani jiní významní činitelé zakolísání Jaroslava Šarocha a únik nehotové zprávy do DeníkuN nepochválili, byť se vyjadřovali diplomatičtěji. V této souvislosti poznamenávám, že prostořekost DeníkuN byla korunou mediální kampaně z posledních srpnových dní, kterou média oznamovala blížící se rozuzlení v kauze Čapí hnízdo s intenzitou, připomínající varování před blížícím se hurikánem. Nebudu se divit, vyjde-li někdy najevo, že „palebná průprava“ a následný „výbuch“ byly součástí promyšleného plánu.

Po počátečním rozčilení nastoupilo ve společnosti cosi na způsob kocoviny. Lidí, kteří se z naděje na zastavení veřejně radují, je kromě Andreje Babiše žalostně málo. Převládá nepochopení, zmatenost, resignace. Jako opačný extrém se uplatňují názory typu „Babiš měl dávno sedět“. O tom, že trestní stíhání kdosi vyvolal účelovým trestním oznámením, aby ho dostal z politiky, a že takové jednání zasluhuje opovržení bez ohledu na to, jak kauza Čapí hnízdo nakonec skončí, se moc nemluví.

Orientaci v situaci ztěžuje fascinace Andrejem Babišem, dlouhodobě pěstovaná médii i jeho politickými odpůrci. Pokud připustíme, že vyžádáním dotace došlo k trestnému činu, pod vlivem fascinace se to vnímá jako zločin Andreje Babiše. Ten ale opakuje, že je nevinen, nic neudělal, nemá se čeho bát. Protože v kritické době neměl formálně právně s Čapím hnízdem nic společného, může nakonec mít pravdu. Nic na tom nemění ani skutečnost, že jeho zjevné potěšení z obratu Jaroslava Šarocha je poněkud v rozporu s vědomím neviny. Zjevně nedoceňuje velikost politického prospěchu, který by mu přinesl zprošťující rozsudek. Nebo si v hloubi duše není tak jistý?

Zastavení trestního řízení mu neprospěje tolik, jak se při povrchním pohledu může zdát. Z konstatování, že státní zástupce Jaroslav Šaroch změnil právní názor ve prospěch obviněných (tedy nejen ve prospěch okrajového obviněného Andreje Babiše) až na posledních chvíli, vyplývá, že podezření ze spáchání trestných činů dotačního podvodu a poškozování finančních zájmů Evropské unie muselo mít nějaký materiální základ, jehož vyhodnocení se promítlo do původního právního názoru, že kauza je zralá na podání obžaloby. Podstatná je domněnka o trestnosti v době, kdy se věc odehrála. Vše, co nastalo až v době po sdělení obvinění, by nemělo názor na trestnost změnit, ale samozřejmě by hrálo roli při ukládání trestu, stejně jako dlouhá doba, která od sporného skutku uběhla, či zjevně nezávadné zužitkování dotace. Všechny ty okolnosti jsou dost vážné na to, aby patrně zmařily naděje těch, kteří chtějí „vidět Babiše v teplácích“, i kdyby nakonec byl uznán vinným. Důvody, pro které Jaroslav Šaroch na poslední chvíli změnil právní názor, by musely být velmi závažné, aby v očích veřejnosti obstály.

Vzhledem k významnému postavení osobnosti Andreje Babiše ve společnosti by uzavření případu mělo být pro veřejnost průhledné a přesvědčivé. Je to i v jeho zájmu. Usnesení o zastavení trestního řízení má sice účinky pravomocného rozsudku, ale je to neveřejná listina. Státní zastupitelství jistě vydá vysvětlující zprávu, ale veřejnosti nezbyde, než ji vzít na vědomí a buď uvěřit, nebo neuvěřit. Možnost ověřit pravdivost důvodů k zastavení bude minimální. Zprošťující rozsudek by měl pro obviněné i pro veřejnost nezpochybnitelnou váhu a možná by „vypálil by rybník“ původcům této ohavné taškařice.