Petr Hájek komentuje poslední výroky papeže-revolucionáře a od Christophera Ferrary přináší bilanční hodnocení Františkova pontifikátu nabývajícího čím dál tím ďábelštější rysy. Ateistickými médii milovaný papež František se opět nechal slyšet s něčím originálním. Prý chce na Petrově stolci setrvat jen „krátce“: Maximálně ještě pár let, a pak s tím „sekne“. Jak si vysvětlit tato slova ve dvoutisícileté historii katolické církve neslýchaná? Někteří soudí, že tak poněkud teatrálně „prorokuje“ svou vlastní smrt. Jenže ono to může být také jinak – jak vysvětlil „expert“ dotázaný Českou televizí: Papež připravuje svět na svou rezignaci – a tedy na další „volby“: Čeká nás snad „trojpapežství“?

Petr Hájek

Pokus zničit papežství zevnitř

Arcibiskup Bergoglio se stal papežem poté, co odstoupil Benedikt XVI. I to bylo zcela nevídané gesto. Papež je volen doživotně, je Kristovým „náměstkem“ na zemi, a proto není pozemské autority, která by jeho „misi“ ukončila. Dodnes věrohodně nevysvětlená Benediktova „abdikace“ je právem předmětem mnoha spekulací, zda, proč a kým byl k bezprecedentní rezignaci „donucen“. Řada expertů se dokonce domnívá, že následná volba Jorge Bergoglia nemusí být platná.

Ať už je to ale jak chce, jestliže nyní i Benediktův nástupce „vyhrožuje“, že rovněž odstoupí –  může jít o založení nové „tradice“: O pokus zcela „zesvětštit“ papežský úřad – a tím ho zničit. Ponížit papežství na úroveň dekadentní politické praxe Západu, postavit čas překonávající úřad Svatého otce na banální rovinu politiků volených na omezené období. Vzít Petrově stolci „vertikálu“ mířící k Absolutnu a učinit z něj „horizontální“ politický post jakéhosi kdykoli vyměnitelného „šéfa“ vatikánského státu. A vlastně tak dát zapravdu všem odpadlíkům a nepřátelům Církve, kteří již po staletí „papežství“ zuřivě a nenávistně odmítají.

Pokud je tomu skutečně tak, potom by jeden s černým humorem řekl, že František snad závidí Tomáši Halíkovi Templetonovu cenu a chce být jejím dalším laureátem. Nebo „alespoň“ (jako papežův černý obdivovatel a válečný prezident Barack Obama) převzít Nobelovu cenu míru. Vždyť není nad potlesk světa… Jenže věc je příliš vážná na jakýkoli žert. Jsme dost možná svědky nejtvrdšího útoku na Kristem ustavenou církev a její hluboké tisícileté tradice v celé její dosavadní historii – nikoli zvenčí, ale zevnitř. A přímo z místa nejvyššího.

Revolucionář v papežské sutaně

Napovídala by tomu i další skutečnost. František současně vyhlásil Svatý rok, který začne letošního listopadu – k „oslavě“ padesátého výročí započetí II. vatikánského koncilu. Právě toho koncilu, který vědomě a záměrně pod falešnou záminkou „otevření Církve světu“ odstartoval hlubokou erozi katolicismu, jejímž dosavadním vrcholem a zosobněním jsou výroky a činy papeže Františka. Jako by docházelo vysvětlení staré proroctví, podle něhož bude současný dvou stý šedesátý šestý papež tím posledním…

V pátek (13. března) uplynuly právě dva roky od chvíle, kdy argentinský arcibiskup předstoupil před davy shromážděné na náměstí svatého Petra v Římě, které jej chtěly přivítat jako nového papeže. Už tehdy však o sobě začal mluvit jako pouze o „římském biskupovi“. Od počátku dával demonstrativně najevo, že papežskou důstojností opovrhuje – ovšem narozdíl od mocenských pák, které mu tento posvátný úřad dává do rukou. Pokud nyní po dvou letech prohlásil, že si na Petrův stolec jaksi „jen odskočil“, dostávají jeho často šokující postoje poměrně jasnou „strategickou“ linii.

V Protiproudu se kriticky zamýšlíme nad mnohými ději současného šíleného světa – i nad výroky a činy papeže Františka. Čas od času nám pak píší někteří nepochybně věrní katolíci, abychom si své výhrady raději nechávali pro sebe. Že Církev je i tak předmětem neustálých útoků. A že kroky nového papeže se možná jen zdají – nám „obyčejným věřícím“ – být nepochopitelné, ale ve skutečnosti se za nimi třeba skrývá nějaká skvělá taktika.

To se opravdu dnes již nezdá být pravděpodobné. Ostatně zásadní kritické výhrady nemáme jen my, ale mnozí daleko fundovanější katolíci na mnoha místech naší planety. Ke dvouletému výročí zvolení arcibiskupa Bergoglia papežem napsal do věhlasného amerického časopisu The Remnant fundované bilanční zamyšlení významný katolický publicista Christopher Ferrara:

My ne

Upozornění laskavému čtenáři: Následující text je poměrně razantním odsudkem současného pontifikátu. Cítil jsem potřebu ho napsat, ale nikdo samozřejmě není povinen ho číst. Nejsem ničím ve velké hře světového dění, byť se mi dostalo té cti, že mohu přispívat do análů úctyhodného tradičního katolického čtrnáctideníku, který si nepochybně získá své místo v dějinách naší doby. Nedělám si žádné iluze o tom, že by mé lamentování mohlo jakkoli zapůsobit na papeže, za něhož se denně modlím, jakož i za dění v církvi. Ale alespoň já, alespoň list The Remnant a spolu s námi i ostatní tradicionalisté budou moci jednoho dne říci o tom, co se dělo Nevěstě Kristově: “My ne. My ne.”

Aplaus světovládců temnoty

Nezpochybnitelná pravda, která by měla znepokojovat každého katolíka: František je první papež v dějinách, kterého jednohlasně chválí “světovládci temnoty” (Ef 6:12). Dokonce i na Baracka Obamu, tohoto Antikristova “předskokana”, udělal František “obrovský dojem”. Není ani třeba znovu a znovu citovat výroky vršící chválu, jaká nemá obdoby, na adresu římského pontifika. Milostný románek světa s papežem Františkem je přímo vetkán do osnovy ducha doby, čehož si povšimnete, když zadáte do vyhledavače slova “Papež František” a “revoluce”. “Běda, budou-li o vás dobře mluvit všichni lidé, neboť stejně činili nepravým prorokům jejich otcové” (Luk 6:26).

Můžeme se jen usmívat zuřivým snahám neokatolíků připisovat tento apokalyptický vývoj totálnímu nepochopení papeže, jenž prý ve skutečnosti smýšlí tradičně. V knizeZpustošená vinice z roku 1973 velký Dietrich von Hildebrand varoval, že “jed naší epochy zvolna prosakuje do církve samotné, takže mnozí nerozpoznali apokalyptický úpadek naší doby.” O von Hildebrandovi kdysi napsal (tehdy ještě budoucí) papež Benedikt XVI.: “Osobně jsem přesvědčen, že jednou, v budoucnosti, až se bude psát intelektuální historie katolické církve ve 20. století, jméno Dietricha von Hildebranda bude čnít mezi osobnostmi této doby.” (Soul of a Lion, str. 12).

Srovnejme von Hildebrandovu intelektuální poctivost s propagandou dnešních neokatolických komentátorů – v konfrontaci s dnešním masivním proniknutím jedu naší epochy do církve odhodlaně podávají lehkověrnému publiku analgetikum falešného optimismu, a když i toto publikum začíná procitat a uvědomovat si realitu naší situace, blokují ve svém virtuálním království blogosféry rubriky určené komentářům, aby do nich nepronikla realita, která by jejich království iluzí proměnila v trosky.

Buenos Aires v duchovních troskách

Zde, v reálném světě, vidíme věci takto: Na konkláve v roce 2013 nastoupil po Benediktově záhadném, podivně hodnoceném a zcela bezprecedentním “vzdání se aktivního výkonu” papežství liberální jihoamerický jesuita. Přes svůj nyní tak bezbřeze chválený “styl pastorace” bývalý arcibiskup Bergoglio předsedal postupnému rozkladu katolické víry v arcidiecézi Buenos Aires v letech 1998-2013, kdy zdejší počet řádových kněží, jakož i řeholníků a řeholnic stabilně klesal.

Doslechli jsme se o jeho “Pinocchiově mši” či “Tango mši”, o tom, jak v synagogách rozsvěcoval s jarmulkou na hlavě sedmiramenné svícny, o tom, jak půjčoval katedrálu protestantům, muslimům, židům ve jménu nepotřebného a nikým nechtěného dialogu mezi náboženstvími, i o tom, jak v téže katedrále za podpory OSN oslavoval desáté výročí synkretistické “Iniciativy spojených náboženství” financované lidmi jako George Soros a Bill Gates – hnutí, které (stejně jako František sám) zavrhuje obracení na víru (proselytismus). Slyšeli jsme i o Bergogliových setkáních s protestanty v prostoru Lunaparku, kdy si v doprovodu vatikánského kaplana Raniera Cantalamessy nechal při společné bohoslužbě žehnat protestantskými duchovními, čímž prakticky uznal duchovní autoritu těchto televizních pastorů.

Už snad ani nepřekvapí, že arcibiskup Bergoglio po sobě zanechal nejen prázdné semináře a emigrující věřící, ale i ďábelská “ujetá” představení typu kněžského požehnání “svatby” transexuálně-homosexuálního páru či křest dítěte narozeného ženě, která v se v současné době prohlašuje za muže, a muže, který o sobě tvrdí, že je žena.

Urážka za urážkou

A přece týž prelát, přicházející z protestantizované církve v Latinské Americe, která ztrácí miliony duší ve prospěch nejrůznějších sekt, jejichž kazatele nazývá “bratry ve službě” – týž prelát, nyní už jako papež František, je připraven uskutečnit svou novou a smělou vizi církve, jež se za jeho bývalého působení ukázala jako neplodná slepá ulička.

Poslední rok a půl strávil každodenní bagatelizací doslova všech aspektů apoštolských a církevních tradic. Neustále dával najevo pohrdání neomylnými definicemi neměnné církevní nauky, hanlivě označovanými jako “ustálené formulace, jež se pak učíme nazpaměť a vyjadřujeme je pojmy s neměnným obsahem”. Jejími stálými disciplinárními pravidly na ochranu učení, vysmívanými jako “malá pravidla chování”, “maličkosti“ či „úzkoprsá pravidla”, systematickou teologií (“škrobení křesťané, příliš zdvořilí, poklidně hovořící o teologii u čaje”). Její odvěkou latinskou liturgií (pohrdavě označovanou jako “jakási móda”, na kterou mají lidé “návyk”), kontemplativním životem řádových bratří a sester (řeholnicím se posmívá, protože jsou podle jeho názoru “příliš duchovní” a mají “úsměv letušek”). A dokonce i homiletikou (pohrdavě hovoří o “vynikajících kazatelích” jejichž kázání jsou “pouhá marnivost”, neboť údajně nedokázali “zasít naději”, “soucit” a “blízkost” tak, jak to činí on sám).

Možná se to bude jevit jako příliš troufalé tvrzení, ale František zřejmě záměrně snižuje – v souladu se svým značně idiosynkratickým výkladem Evangelií – samotné Zjevení. Podle Františka se totiž “církev má chovat jako Ježíš. Nepřednášet o lásce, o milosrdenství. Nešířit filosofii, jakousi stezku životní moudrosti … Samozřejmě, že křesťanství je i toto, ale jen v důsledku, v reflexi. Matka církev, stejně jako Ježíš, učí příkladem, a užívá slov jen proto, aby osvětlila význam svých gest.”

Pravý opak je pravdou. Náš Pán je přece božský učitel, který ilustruje to, co učí, dobrými skutky, jež koná, a to včetně zázraků. František to obrátil zcela naruby. Věčné slovo totiž předchází a motivuje to, co církev koná. Pokud jde o milosrdenství, učení církve nevzniká jako důsledek pouhé “reflexe” příkladných dobrých skutků. František tímto pelagiánským obratem redukuje víru na skutky a celé katolické učení na pouhou “reflexi” těchto skutků. Avšak Magisterium sestává ze zjevených pravd, jež samotný Kristus a jeho apoštolové skutečně svými vlastními slovy pronesli, v souladu s božským příkazem našeho Pána “učte všechny národy… učte je zachovávat vše, co jsem vám přikázal.” Evangelium je plné toho, co František posměšně nazývá “přednáškami”.

Osobní ambice a posedlost novotami

Velikost Františkových ambicí bere dech, hraničící s blouzněním. Jak prohlašuje ve svém papežském „manifestu“ Evangelii Gaudium (EV): “ Sním o misijním rozhodnutí, které bude schopné všechno proměnit, aby se zvyklosti, styly, harmonogramy, slovník i  všechny církevní struktury staly přiměřenou cestou k evangelizaci současného světa spíše než k sebezáchově.“

V této exhortaci dále předkládá svou vizi “reformy”, jež se dotýká doslova všeho, jak v církvi, tak i ve světě:

“nová kapitola evangelizace”

“nové cesty putování církve”

“nová poselství a paradigmata”

“nový řád mezilidských vztahů”

“nový způsob soužití ve věrnosti Evangeliu”

“nové příspěvky k teologické reflexi”

“nové směry pro lidstvo”

“nová znamení a nové symboly”

“nová mentalita, která uvažuje v kategoriích společenství a počítá s upřednostněním života všech před  shromažďováním statků ze strany jen některých“

“nové politické a ekonomické myšlení”

“nové formy kulturní syntézy”

“nové procesy ve společnosti”

“nové horizonty myšlení”

“nové sociální situace”

Člověk je v pokušení zasmát se nabubřelé prázdnotě toho všeho. Také není zdaleka jasné, jak by vůbec mohl být tento dokument hodnocen jako součást papežského učitelského úřadu. Jak značně diplomaticky prohlásil kardinál Raymund Burke: „EV je zřetelně odlišný typ dokumentu, a já jsem ještě nepřišel na to, jak ho vlastně pojmenovat. Řekl bych, že nebyl zamýšlen jako součást papežského magisteria. Takový je alespoň můj dojem.”

Utopický bergoglianismus se příčí víře

Avšak EV nelze jednoduše ignorovat, protože formuluje zcela “plnokrevnou” ideologii, jež jde za hranice toho, čeho jsme dosud v této bouřlivé postkoncilní epoše byli svědky, je to skutečná apoteóza neklidného džina “reformy” vypuštěného z láhve Druhým vatikánským koncilem, podle něhož církev a “moderní svět” dosáhnou konečné syntézy. Kdybychom to měli brát vážně, EV by vyžadoval další církevní revoluci, proti níž by se Druhý vatikánský koncil jevil jakou pouhý čajový dýchánek. Antonio Socci se svou obvyklou přesností hovoří o “bergoglianismu”, který popisuje jako “posun v církvi, v jehož důsledku jsou věřící nadmíru dezorientováni a který vyvolal podivný fenomén náhlých ‘konverzí’… v řadách kléru a intelektuálů.”

Ač se bergoglianismus jeví jako zcela utopický a neschopný čehokoli hmatatelného dosáhnout, představuje vážnou hrozbu pro jednotu církve a uchování tradice, jak je ostatně patrné již z Bergogliova působení v Buenos Aires. Jak vážný problém to je, pochopíme z Františkova programového a zcela demagogického očerňování hrstky zbývajících katolíků, kteří stále cítí silné pouto ke všemu, co on snižuje – to jest k tradičnímu římskému katolicismu v jeho plnosti.

V EV František falešně obviňuje tradiční katolíky z “do sebe zahleděného prométheovského neopelagianismu” a z toho, že se “cítí nadřazeni ostatním, protože zachovávají určitá pravidla nebo zůstávají neochvějně věrní jistému katolickému stylu z minulosti.” Jejich “domnělá věroučná či disciplinární jistota, která vede k narcistnímu a autoritářskému elitářství, kde se namísto evangelizování analyzují a klasifikují ti druzí a namísto usnadňování přístupu k milosti se plýtvá energií na kontrolování“. Takto hovoří papež, který neustále posuzuje, klasifikuje a uráží své souvěrce prakticky od chvíle, kdy byl zvolen.

Františkův neustálý útok na tradicionalisty je založen na argumentačních klamech, jež jsou klasickou taktikou demagogů, snažících se v publiku vyvolat pocit opovržení vůči nějaké nepohodlné skupině osob, která má být v zájmu prosazení demagogových plánů odstraněna ze scény.

Sledujeme-li proud Františkových urážek, které chrlí na všechny v církvi, kteří se mu něčím znelíbí – aniž by současně kritizoval heretiky či ty, kdo odmítají učení církve o manželství či homosexualitě – vypadá to, že vše, co je opravdu katolické, bylo vykázáno ven.  Nezůstalo tu již vůbec nic, kromě samotného bergoglianismu: Denní meditace papeže Františka, jeho tiskové konference a improvizovaná interview pro nejrůznější časopisy, noviny a další media, tvořící zarážející džungli neomalených výroků, vyvolávajících zmatek a zděšení a podemílající autoritu papežství.

Papolatrie nemá s úctou k papežství nic společného

Vypadá to skoro, jako by v čele církve nestál římský Pontifex, jehož povinností je střežit a předat dalším generacím to, co předcházející generace předaly jemu, jakož i podřídit svou osobnost a soukromé názory Petrově úřadu, ale něco jako předseda politické strany, jehož “šprůchům” musejí povinně podřídit své životy všichni její členové.

Papež, který hovoří o decentralizaci papežské autority a je zjevně alergický už na pouhé slovo “papež”, je paradoxně dosud největším ztělesněním omylu papolatrie, spočívajícího v přesvědčení, že cokoli, co papež říká nebo činí, má být předmětem zvláštní úcty. Od katolíků se tedy dnes očekává, že budou ve vytržení sledovat každou papežovu “myšlenku dne”, okamžitě odvysílanou do světa nadšenými ateistickými novináři a liberálním katolickým tiskem pod heslem “Františkova revoluce”.

Železná pěst komisaře Volpiho

I kdyby byl bergoglianismus jen pouhou rétorikou, bylo by to již dost špatné. František však v duchu toho, co říká, také jedná. Papež, jenž vystupuje před světem v rukavičkách – kromě situací, kdy za bouřlivého aplausu médií zatracuje tradiční katolíky a jejich “úzkoprsá pravidla” – vládne v církvi mimo objektivy kamer železnou pěstí.

Byl to sám František, kdo nařídil rozprášení Františkánů Neposkvrněné, kvůli tomu, co jeho nemilosrdný podřízený komisař Volpi, jednající podle Františkových pokynů, považuje za neprominutelný myšlenkový zločin “kryptolefebvrismu” a “jednostranného tradicionalistickému zaměření”. Byl to František, kdo nařídil vizitaci františkánských Sester Neposkvrněné, po níž následovala kárná opatření, a to pro to, co další z jeho pistolníků kardinál Braz de Aviz nazývá “skutečnými úchylkami” mezi sestrami a v řádových institutech, jež prý „poskytují nejen předkoncilní, ale dokonce protikoncilní formaci“.

Co má těmito výrazy vlastně na mysli? Podle prvních zpráv z výsledků vizitace víme, že byly vzneseny námitky proti tomu, že se v klášterech těchto sester slouží tradiční mše, že se řeholnice příliš věnují modlitbě a kajícím skutkům, že jsou příliš vázané na prostředí kláštera a že tedy naléhavě potřebují “převýchovný” program v duchu Druhého vatikánského koncilu. Tradiční normy, praktiky a ideály katolického klášterního života, ne-li sama podstata kláštera, jsou nyní zjevně považovány za netolerovatelnou úchylku od bergogliovské “vize” církve, podle níž se nyní musíme, slovy Františka, odebrat “na periferie”, abychom tam pocítili “pach ovcí”.

Heretik Kasper na výsluní

Braz de Aviz hovoří jazykem ideologa, provádějícího ideologickou čistku nařízenou předsedou strany. A tou ideologií, z níž čistka vychází, je bergoglianismus. Táž ideologie vede i k plné rehabilitaci zuřivého marxistického kněze, suspendovaného Janem Pavlem II., zatímco na zbožného zakladatele Františkánů Neposkvrněné, otce Stefana Manelliho, jehož rodiče byli za Benedikta XVI. prohlášeni Božími služebníky, bylo uvaleno domácí vězení týmž komisařem, jehož František pověřil zničit Manelliho vzkvétající řád.

Táž ideologie vynáší do nebes herezí prošpikované neomodernistické spisy kardinála Kaspera, o nichž František hovoří v superlativech, zatímco Františkánům Neposkvrněné zakazuje publikovat pravověrné knihy a časopisy. Táž ideologie svolala nebezpečně progresivní synod, aby prodebatoval Kasperův a Františkem podporovaný šílený návrh, aby rozvedení a znovu civilně ženatí či vdaní katolíci byli připuštěni ke svátostem, přičemž se rozumí, že ve svých cizoložných vztazích budou pokračovat. A táž ideologie vyhodila neochvějného obránce manželské nerozlučitelnosti kardinála Burkeho z pozice předsedy Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury, právě ve chvíli, kdy František vydal příkaz k reformě anulačního řízení, jež má zjednodušit proces zneplatňování manželských svazků, čímž vyslal neomylný signál všem katolíkům, uvažujících o vstupu do manželství, že za jeho “milostivé vlády” bude těm, jimž manželství „nevyjde“, z něho umožněno utéct.

Františkovo falešné milosrdenství

Sečteno a podtrženo, bergoglianismus chce církev, která ve jménu “milosrdenství” nachází lidi takové, jací jsou, což činila odjakživa, ale právě takové je i zanechá. Omezí se jen na to, že jim „představí“ Boha a ponechá na nich, aby s Ním naložili, jak uznají za vhodné. Zdá se vám to neuvěřitelné? Přečtěte si, co před časem řekl František nově jmenovaným biskupům:

“Také vás prosím, abyste nepodléhali pokušení měnit lidi. Milujte lidi, které vám Bůh dal, i když třeba ‚spáchali těžké hříchy‘, a neúnavně ´vystupujte k Pánu‘ s prosbami za odpuštění a za nový začátek, i za tu cenu, že budete muset zrušit své falešné představy o božské tváři nebo smyšlenky, jež jste dosud v sobě živili, o tom, jak je přivedete ke společenství s Bohem.”

Proč František dává do posměšných uvozovek výraz “spáchali těžké hříchy”, a co míní “falešnými představami o božské tváři” či “smyšlenkami” o tom, jak přivést lidi ke společenství s Bohem? Ať už je odpověď jakákoli, je jasné, že bergogliovský pojem milosrdenství má daleko k tomu, co sv. Kateřina Sienská popisuje ve svém Rozhovoru s Bohem: “Ta Krev je to, oč Tě Tví hladoví služebníci prosí u těchto dveří, prosí Tě, aby ses skrze Ni smiloval nad světem a způsobil, aby Tvá svatá církev vykvetla vonnými květy dobrých a svatých pastýřů, kteří svou sladkou vůní vyženou zápach hnilobných květů hříchu.”

Pravá evangelní novost nepodléhá diktátu doby

Posláním církve je právě “měnit lidi” – odstraňovat zápach hříchu – tím, že je uvedou do stavu milosti skrze udílení svátostí, a tak uskutečňovat to, co von Hildebrand nazval “transformací v Kristu”. Svatý Pavel pravil Efezským: “Oblecte člověka nového, stvořeného podle Boha v pravé spravedlnosti a svatosti“. A toto napsal křesťanům v Korintě: “Je-li tedy někdo v Kristu, je nové stvoření. Staré řády pominuly; hle, všechno se obnovilo.“ To je novost, o níž hovoří Evangelium, novost věčného Boha, který je, jak svatý Augustin vysvětluje ve svých vyznáních “tak stará, a přece tak nová.” Je to novost existující mimo čas, která nemá nic společného s “moderním světem” či novou liturgií nebo “novou evangelizací”, ani s čímkoli, co je nové v bergogliánské svázanosti s dobou.

Ve svém zdůvodnění, proč byly Sestry Neposkvrněné podrobeny na příkaz papeže Františka vizitaci, kardinál Braz de Aviz uvedl, že volba “předkoncilní formace” znamená “ocitnout se mimo dějiny”. V tom má naprostou pravdu. Bergoglianismus konkrétně a “duch koncilu” obecně vznášejí ideologický požadavek, aby se církev ve svém učení i praxi historizovala, aby se přizpůsobovala “měnícím se časům”.

Jsme uprostřed bitvy, možná poslední, mezi ideologickými vyznavači církve, podléhající duchu doby, jejichž touha po novosti nedojde konce, dokud církev nesplyne se světem – a tento proces se za Františkova pontifikátu neskutečně zrychluje – a obránci církve, která byla nová vždy, protože její tradiční učení i praxe mají nadčasovou platnost.

Brány pekelné ji nepřemohou

Víme, jak válka proti tradici, která pustoší církev už téměř padesát let, skončí – jejím naprostým vítězstvím skrze zásah Boží i Panny Marie ve chvíli, kdy se bude zdát, že je již vše ztraceno. Také víme, že fenomén zvaný bergoglianismus je zásadním bodem obratu v konfliktu, na němž nezávisí nic menšího než osud světa. Jediné co nevíme, je zda nám Bůh dopřeje se tohoto vítězství za našich životů dožít.

Zdroj. | Převzato z Protiproud.cz