Když jsem ve čtvrtek večer sledovala pořad Michaely Jílkové Máte slovo již počtvrté na téma církevních restitucí, tentokrát o tom, jak církve svého majetku mohou užívat, nebyla jsem smutná. Po těch letech už jako katolička nevnímám zášť vůči katolické církvi jako něco, co by mě jakkoliv ohrožovalo. Vlastně to byl pěkný večer, který jsem trávila na Skype se svým kamarádem, polským knězem, aniž bych se příliš věnovala sledování veselé debaty na obrazovce. Snad jen jednou mě bodlo u srdce, když se mě můj přítel, sledující stejný program, zeptal tak prostě: „Ty, a proč oni nás tak nenávidí?“

Lucie Sulovská

Katolická církev by v Česku nemusela být právě živým tématem k diskusi. Na rozdíl od okolních zemí, od katolického Polska a Slovenska, po náboženským životem přece jen mnohem víc pulzující Německo či Rakousko, jsou katolíci v Česku reálnou menšinou, a to včetně těch formálních, matrikových katolíků, které většinou v kostele potkáváme jen na Vánoce. Celkově je u nás podle posledního sčítání lidu v populaci okolo 10% katolíků, avšak ani ne polovinu z tohoto čísla lze označit za praktizující. Kněžské semináře i klášterní noviciáty jsou poloprázdné, na farách zní libozvučná polština. Hlas církve nemá ve zdejší společnosti víceméně žádný vliv, ani liberální a levicoví politici se reakce církve bát nemusí, ať už předloží jakýkoliv zákon. A přesto je zdejší katolická církev trnem v oku, tématem pulzujícím životem – a nemusí jít zrovna o peníze.

Češi toho o nenáviděné církvi obvykle moc nevědí. Ale co vědí o svých katolických spoluobčanech? A jak vzdáleni jsou od reality? Můžeme se jen domnívat. Čeští katolíci nejsou zrovna skupinou, o kterou by se statistici prali, aby mohli udělat relevantní průzkum. A tak musíme čerpat z toho mála, co máme. Ze statistik sčítání lidu. Víme, že katolické ženy mají víc dětí. Tři a více dětí má u nás jen desetina žen bez vyznání, ale hned čtvrtina žen hlásící se ke katolické víře. Více se vdávají a žení a méně rozvádějí. A ačkoliv u nás počet věřících dlouhodobě klesá, počet věřících vysokoškoláků roste. Věřící vysokoškoláci představují 16 procent z celkového počtu věřících, ačkoli v populaci představují jen 12,5 procenta.

Článek s těmito informacemi pocházejícími ze šetření Českého statistického úřadu způsobil svého času v proslulé diskusi na serveru Novinky.cz hotové povstání. Mají hodně dětí, semknutější rodiny a ještě k nim inklinují mladí a inteligentní lidé – takový náhled na nenáviděnou církev, kterou v hlavách mnoha Čechů tvoří jen buclatý klérus a ustrašené babičky, které jim na smrtelných postelích odkazují své pastoušky i se slepičkami (autentický citát z článku jednoho zdejšího bloggera), nepřispěl dotyčným k duševnímu klidu. Což je paradoxní vzhledem k tomu, že v české společnosti převládá souhlas s pozicí církve jako spolku zahrádkářů, jak se svého času vyjádřil Václav Klaus a jeho názor je dodnes široce citován v nejrůznějších (nejen) internetových debatách.

V principu nic proti tomu. Český stát je sekulární a neváže se na žádnou ideologii ani náboženské vyznání. Stejně jako další západní země se i Česko rozhodlo ke své křesťanské minulosti nijak zvlášť ve své ústavě nepřiznávat – za širokého konsenzu obyvatel, kteří si na tuto „neblahou skutečnost“ vzpomenou jen tehdy, když mají zrovna pocit akutního ohrožení islámem. Ale také nic proti tomu. Také je v pořádku, že katolická církev nemá v Česku stejnou pozici, jako například v Polsku (a na oplátku je v pořádku, že v Polsku má takovou, jakou má), neboť to naprosto neodpovídá jejímu skutečnému zastoupení v naší společnosti.

Proč to ale tedy nesedí?

Zahrádkáři, kteří musí sloužit a nesmí se bránit

Čeští katolíci jsou pokojnou menšinou. Jejich reakce se nemusí nikdo bát. Lze si do nich kopnout bez jakýchkoliv obav. A zároveň využívat služeb jejich škol, nemocnic, hospiců. Neodmítnou nikoho. Nevěřící rodiče mohou – a zhusta tak činí – poslat své dítě na kvalitní církevní gymnázium. Byť v jiných zemích je zcela běžné, že když dítě přijde na církevní školu, musí jevit určitou zbožnost a povinně navštěvovat hodiny náboženství či školní mše, u nás tomu tak není. V mnohých třídách nevěřící studenti jasně převažují nad těmi věřícími. Možná ve většině. Služeb řeholnic mohl využít nejen Václav Havel, který se sice ke katolické církvi nehlásil, na druhou stranu se k ní však choval solidně, ale také Miloš Zeman, který přátelským postojem k ní právě neproslul. Zvláště u Zemana se jednalo o velmi charakteristikou situaci. Věděl totiž, že právě řeholní sestry nebudou vynášet informace o jeho zdravotním stavu (a možná i jiných věcech) ven.

Ano. Od církve se očekává, že bude služebná a morální. To je v pořádku. Problém je, když to očekávají ti samí lidé, kteří ji zároveň prohlašují za zbytečnou a nemorální. Když v pořadu Máte Slovo se již potřetí za uplynulá dvě léta řešila záležitost církevních restitucí, byl mezi účastníky i mluvčí České biskupské konference Tomáš Holub. Přestože se choval přibližně stejně hrozně, jako ostatní účastníci debaty (jak si to jen dryjáčnický formát pořadu paní Jílkové i její přístup k moderování vyžaduje), bylo právě jeho vystoupení nejemotivněji rozebíráno. Dokonce natolik, že sám monsignore poté spáchal sebekritiku. Církevní představitel přece nemá právo se vztekat a rozčilovat a bránit. Má právo jen tiše a pokorně snášet urážky a pak jít omývat naši starou babičku v hospici.

Zahrádkáři, o něž je enormní zájem 

Krásnou ilustrací budiž groteskní případ antiklerikálního zápalu dopisovatele deníku Právo (a jeho internetové verze Novinky.cz) Pavla Minárika, který má na starost dění v Polsku (jeden by řekl, že namísto z Polska informuje z Vatikánu, neboť z jeho posledních pěti článků se čtyři týkají církve a jeden prasat). Tento dobrý muž předvedl dokonalou novinářskou práci, když probudil k životu tři roky (!) starý článek jednoho polského sociologa, který v létě roku 2012 řešil na polském webu Natemat.pl milostný život polských kněží. Pan Minárik tento článek ze srpna roku 2012 poněkud zkrátil a přeložil a tento pak několik hodin visel coby hlavní zpráva dne na zpravodajském webu Novinky.cz. Že polští kněží mají ženy a s nimi pohlavní styk by logicky mohlo zajímat jejich věřící a mělo zajímat jejich biskupy, ale co na tom fascinuje české bezvěrce natolik, že se daný článek stal nejdiskutovanějším a nejčtenějším za celý den, toť otázka. Je totiž dost nepravděpodobné, že by se jich tento problém dobrovolného pohlavního styku dvou dospělých osob mohl jakkoliv dotýkat.

A tak je tomu pořád, chce se zvolat. Cokoliv, co se týká víry a církve jednoduše dráždí a provokuje obrovský zájem. Z cyklu Lidé Česka vzbudil největší diskuse rozhovor s řeholní sestrou, která beztak nic nedělá a vysává nám státní rozpočet, případ katolického kněze Erika Tvrdoně, který měl zneužít několik žen, budil podstatně větší zájem společnosti i médií, než třeba případ dvou deviantů, kteří ve Skautu zneužili téměř čtyřicet chlapců. Tradičně vysoký zájem čtenářů proběhl i okolo odstoupení a volby papeže, abychom těm katolíkům zkontrolovali, jestli si vybrali dobře (a sdělili jim při té příležitosti, že jsou úplně zbyteční a směšní).

Zahrádkáři, kteří nesmí mít majetek a nikdy ho neměli 

A dostáváme se k poslednímu bodu toho, co zahrádkáři nikdy nesmí dělat. Nesmí chtít majetek. Ani ten jejich. Proč? Zpátky k bodu jedna. Peníze jsou přece něco nemravného. Tedy v případě, že o ně mají zájem zahrádkáři. Na jednu stranu je jisté, že vše nakradli a na druhou stranu to, že nikdy nic neměli, protože vše jen spravovali. Tak nějak se dá sesumírovat například postoj známé bojovnice proti církevním restitucím Lenky Procházkové. Že církev majetek měla zjistí každý, kdo o to má zájem, například klikemsem - nalezne tu i podstatnou část soupisu majetku, o který církev s komunistickým převratem přišla. Je to však marné. Marné je ukazovat darovací listiny od panovníků, marné je upozorňovat na dvě miliardy ročně pro církev versus třista miliard za dvacet let solárním baronům.

Jelikož tak či tak se dostane diskuse do polohy, zda je vůbec morální, aby ten spolek zahrádkářů vůbec nějaký majetek měl. A protože pořad Michaely Jílkové Máte slovo byl tím, co mě přimělo – spolu s článkem soudruha Kašuky – k sepsání tohoto článku, a sama paní Jílková se vždycky stavěla do pozice obránce pozic prostého lidu, vypůjčím si dva její citáty, oba z debat o narovnání státu s církvemi. Neboť jsou zcela archetypální. Na Tomáše Holuba se téměř přesně před rokem paní Jílková obořila s tím, že církvím přece nemá jít o majetek, neboť mají být „těmi duchovními“ (rozuměj ze vzduchu žijícími). Ta samá paní Jílková sjela po roce na stejné téma ekonoma pražského arcibiskupství Karla Štíchu slovy: „Co děláte pro vdovy, co děláte pro osamělé?“

Nemáte právo mít majetek, ale máte povinnost z něj pomáhat. A zároveň zůstat spolkem zahrádkářů.

Zdroj: Blog autorky