Především  jde o politikum, a trochu také o naši způsobilost  vnímat minulost takovou, jaká byla. Před dvěma lety, než odjel na návštěvu Putina a Moskvy, to příkladně prokázal i Miloš Zeman. Tehdy prohlásil před zpravodajem TASSu: socha maršála Koněva musí v Praze zůstat. Ví bůh, co jej, ostatně stejně jako nedávno jeho mluvčího, k zaujetí takového postoje vedlo. On sám toho o dějinách (ale i o současnosti) této společnosti nic moc nikdy nevěděl. Rád se ale kolem toho motá, a není v tomto snažení zdaleka osamělý.  

Mytologie a různé výmysly o tom, co bylo, miluje nejen on, ale o mnozí z nás. Také mnozí účastníci sporu o sochu Ivana Stěpanoviče  - na obou stranách – jsou v tom až po uši. Ve skutečnosti však by tento případ  pro nás všechny mohl mít i některé positivní dopady.

Otevírá totiž  cestu k přemýšlení  nejen o tom, kdo byl a nebyl tento sovětský vojevůdce, o němž – aspoň pokud je mi známo - zatím neexistuje  žádná dostupná  kriticky pojatá autobiografie, ale i  k dalším  úvahám o tom, co se v minulém století vlastně kolem  nás dělo, včetně toho, co je v souhrnu označováno za druhou světovou válku. Pokusil jsem se  na to upozornit i  v nedávném komentáři  k 80. výročí  jejího zahájení. ( zde odkaz na poslední komentář)
 

Konkrétně v souvislosti s účastí klerofašistického slovenského štátu na agresi proti Polsku. Kdo z našich spoluobčanů si totiž dokáže vzpomenout, jak armáda tohoto státu spolu s Němci obsadila již 2. září 1939 Zakopané a v následujících dnech a týdnech pronikla z jihu 80 km hluboko do polského vnitrozemí?   Proč  se za zahájení této války  před týdnem omlouval ve Varšavě za účasti plejády světových státníků jen německý prezident a ne třeba slovenská prezidentka, jako představitelka státu, který se podílel na konfliktu, z něhož se vyvinula druhá světová válka? Nikdo z představitelů tehdejšího Slovenska nedal Polákům ani avízo, že k válce dojde. Nikdo z jeho oficiálních historiků tam ani tuto minulost (s výjimkou několika  amatérských historiků)  jakoby nezkoumá a nepřipomíná si třeba společnou přehlídku slovenské a německé armády v Zakopaném v polovině září při příležitosti ukončení této smutné akce našich sousedů, včetně účasti této armády i na přepadení SSSR. Kdo si připomene mrtvé na obou stranách,  účast slovenského letectva i tanků na obsazování sovětského jihu, včetně Charkova či severního Kavkazu?

Takových mezer ve výkladu minulosti mají nejen Slováci, ale i my mnoho. Týká se to i onoho maršála Koněva. K dispozici jsou jen hagiografické články a nedůvěryhodné vzpomínky na něj (z péra např. Svobodových historiků) píšících za něj jeho memoáry. To vše vede ovšem k potřebě přehodnocení nejen role Koněva, ale i sovětského „osvobozování“ Československa v roce 1945. Ti, kteří tomu tehdy veleli, nepatřili vždy k těm, na které by se mělo v dobrém vzpomínat.

Také Koněv byl velmi sporná postava tehdejšího dění. Jeho bezohlednost, s níž řešil nejen otázku dobývání těžce opevněného Dukelského průsmyku, jeho zásahy do velitelských struktur československého armádního sboru, ale třeba i ono slavné „osvobozování“ Prahy  den poté, co už byla podepsána v Berlíně kapitulace německých vojsk motivované v prvé řadě  hlavně snahou zajmout co nejvíce Němců dříve, než se dostanou do amerického zajetí. Stejně tak problematická jsou i fakta  související s jeho  podílem na  přípravě srpnové okupace Československa  v roce 1968  (o jeho aktivitách v Berlíně 1953 či v Budapešti 1956 nemluvě). Mělo a má to samozřejmě širší souvislosti. Neochota zdejších vojenských historiků se k těmto i jiným otázkám vyjádřit (měli na to více než dost času) otevírá proto možnost se na věci související s glorifikací Koněva trochu jinak, byť  někdy zatím jen  v podobě hypotéz o tom kým  byl tento v Rusku  (ale jen tam) stále uznávaný maršál.
 

Zcela určitě nepatřil mezi ty samostatně uvažující jednotlivce, kteří měli hlavní zásluhy na tom, že válka dopadla tak, jak dopadla. Jeho „výkony“ stály vždy především mnoho krve. Nejen protivníka, ale i jeho vlastních vojáků. Jinými slovy: byl to tzv. řezník. Jeden z těch, kteří poslušně vykonávali často nesmyslné rozkazy  Stalina a jeho stavky, aniž  se někdy  sami vystavili hrůzám  zničujících bojů. Nemá  žádnou logiku jej posmrtně oslavovat za zásluhy, které mu nepatřily.

Jinak řečeno: jeho socha na jednom z dejvických náměstí tam nemá  co pohledávat. Nota bene tři  čtvrtě století od konce války, když bylo dost času na to  zjistit, jaké zásluhy o vítězství nad Německem skutečně měl. O tom všem vypovídá i fakt, že neexistují žádné vzpomínky na jeho skutečná merita. Jeho život a „dílo“ patřily a stále patří k jedné z mnoha ukázek falšování minulosti. Svědčí hlavně o tom, jak zdejší i ruští vojenští historici nejsou schopni dát tyto věci do pořádku.

Lze se jen podivovat  nad tím, kolik lidí ještě dnes  - jak na straně odpůrců z řad domácího obyvatelstva, tak  i ruských a proruských obhájců existence tohoto památníku - je ochotna se kolem existence Koněvovy sochy angažovat, aniž by se ale někdo z nich pokusil ujasnit si, jak to všechno vlastně bylo. Rozumí se, jak a proč se Koněv stal Koněvem-maršálem, jakou roli sehrál doopravdy v našich dějinách, či  jak to vůbec bylo  nejen s druhou světovou válkou ale i s poválečným vývojem nejen u nás, ale i v okolním světě. Nebo proč neexistují dodnes ani zde, ani někde na Východě kriticky pojaté studie a knihy pojednávající o tom, jak to všechno vlastně bylo. Tedy něco, co by mohlo vygumovat staré mýty i omyly dříve, než někdo z lidí angažovaných ve zmíněném konfliktu půjde kvůli tomu demonstrovat pro či proti umístění této sochy.

Ostatně podobných soch a památníků je zde  i jinde stále dost a dost. O ně samé ale zdá se až tak nejde.  Spíše jde o to, aby výklad toho, co se v minulosti stalo, korespondoval trochu více s tím, co se stalo doopravdy. Koněvova socha sama je z tohoto hlediska nepodstatná. Možná tam již brzo nebude a doufejme, že místo ní na tom plácku kde dnes stojí nebude ani nějaké placené parkoviště.

Faktem je, že nedávné   události (nejen ty z  roku 1945 či v r. 1968)  pozměnily naše vnímání takových událostí, jako bylo třeba osvobození Prahy  či  Srpnová okupace. Svědčí ale o tom, jak málo z nás se dokáže zamyslet  nad tím, proč Česko muselo patřit až do konce 80.let  minulého století k satelitům SSSR, proč si „osvoboditelé“ potřebovali přivlastnit třeba Podkarpatskou Rus, i když k jejich impériu nikdy předtím nepatřila. Proč se třeba zde chovali jako páni, kterým to tady všechno patří. Podobné otázky bychom si měli položit i v případě polistopadového období našich dějin, ale o tom až příště.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)