Dnes je mu už osmdesát let, žije v Bratislavě a rád vzpomíná na to, jakým byl, nebo spíše jakým tehdy chtěl být. Při blížícím se výročí Listopadu 1989 se budeme s tímto jménem určitě setkávat stále častěji,píš v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.

Pokud byste o něm ještě neslyšeli, rád se vám připomene. V uplynulých třiceti letechh v nichž figuruje jako autor či aspoň spoluautor. Kromě toho vystupuje občas i v médiích. Pokud by vám ani toto nestačilo, zúčastňuje se třeba i besed s pražskými studenty. V tomto směru představuje ale tak trochu výjimku z pravidel. Aspoň ve srovnání s většinou dosud žijících předlistopadových prominentů.

Jinak řečeno: je to  stále velmi aktivní člověk, jehož minulost se pokusil v úvodu poslední knihy, kterou dal Lorenc dohromady s Karolom Lovašom pod slibným názvem „Generál, který byl u toho“  (vydala   Euromédia Group v r. 2019) shrnout i M.Macháček, který  vešel ve známost svojí nedávno vydanou monografií o Gustávu Husákovi, oceněné vloni v říjnu presidentem na pražském Hradě.

Někdejší  šéf StB hrál v událostech  80. let nesporně  významnou roli, i když asi jinou, než si on sám  o tom  myslí. Asi i proto je pro mladší odborníky jako je Macháček přitažlivým subjektem na němž –byť nemají vlastní zkušenost s dobou, kdy  Lorenc a spol. vládli  - mohou  zkoumat  to, co sami na vlastní kůži  nezažili

Tento nesporně velmi nadějný historik  se v současné době zabývá studiem  nejen českých archivů a jiných reálií z této doby, ale  kupodivu  i  sovětských archivů v Moskvě. Využil v poměrně obsáhlém úvodu  ke knize o Lorencovi od Alojze L. takové  dokumenty jako je jeho osobní služební spis. Osobní materiály uchované v  dostupných  archivech  jsou  sice  jistě zajímavé,ale bývají příliš jednostranné, než aby umožnily dostatečně a objektivně porozumět tomu, co se za normalizace u nás dělo, stejně jako jejím aktérům.

Očekávat tedy, že by snad oni sami byli schopni tímto způsobem nám zprostředkovat kvalifikované  vysvětlení toho, co se tenkrát dělo, není ale  reálné. Kromě faktoru zamlčovaných informací ( z důvodů které oni dobře znají, a které by je nejspíše byly schopny i dehonestovat) zde hraje svoji roli i to, že zatím chybí také výpovědi jejich někdejších kolegů i těch ostatních účastníků tohoto dění. Zde lze jasně sledovat důsledky působení omerty.  Lidé jako plk.Vykypěl (náčelník Druhé správy StB) či jiní  „dobře informovaní“ jedinci ale  zatím nemají důvod spěchat se zveřejněním svých názorů i výkladů.  Možná budou jednou ochotni  o nich mluvit, ale zatím neexistuje žádný tlak na to, aby nám sdělili své vědomosti, včetně těch o Lorencovi.

Macháčkovy poznatky o Lorencovi (stejně jako poznatky  jiných nezávislých  badatelů) nicméně mají svoji hodnotu i bez toho, co v nich zatím chybí. Především doplňují knihu založenou na rozhovorech katolického kněze z božejovické fary K. Lovaše, kterému pensionovaný  generál byl   ochoten poskytnout nahlédnutí do  svých „rozumů“. Vážným problémem monsignora Lovaše ovšem je, že si nepřečetl dostatečně ani to, co již předtím Lorenc zveřejnil. Natož aby tuto minulost zkoumal jako badatek, Svědčí o tom i způsob  jeho kladení otázek adresovaných A.L. vedoucí jen k opakování informací, které  už Lorenc někde jinde a jindy poskytl. Některé z nich  jsou  ale v této knize vydávány za nové. Navíc  Lovaš, jehož kvalifikace pro  podobné rozhovory  není nic moc   (není  ani známo, zda otázky kladl svému protějšku přímo z očí do očí, nebo písemně), možná nechtěně nabídnul Lorencovi prostor pro to, aby se předváděl jako vzdělaná ( i ve společenských vědách) a positivní osobnost, což je ale meta, na kterou tento někdejší prominent zjevně nemá.

V knize jsou tyto informace také jen velmi zřídka podepřeny odkazy na původní zdroje. Chybí tam nejen seznam použité literatury, ale i jmenný rejstřík, což by umožnilo snazší orientaci  v jejím obsahu. Působí proto jako jakýsi pel mel  mnoha starších, již použitých  informací (někdy dokonce protichůdných) namíchaných jen zřídka s některými dosud jinde nepoužitými fakty. Přes své zjevné nedostatky je  při trvajícím  akutním  nedostatku jiných textů, které by se pokusily o výklad dění v listopadu 1989 i předtím, využitelná pro studium pozdní normalizace. Tedy i  k následujícímu  komentáři věnovanému této - dnes trochu již smutné - postavě nedávných dějin.  

Lorenc pocházející z česko-slovenské rodiny, se narodil  těsně před válkou  v Trenčíně a jeho kariéra   byla původně spojena - podobně jako kariéra mnoha jiných mladých mužů v poválečné době  - s armádou. Nesporně mezi nimi vynikal  nejen svým zájmem  o matematiku a fyziku, ale i  zájmem  o  šifrování, tedy o  komunikační technologie. Nejspíše měl dobré učitele, o kterých se ale nezmiňuje. Neskončil proto  jako mnoho jiných někde u bojového útvaru,  ale všimli si jej soudruzi z vnitra. Pracovitý, ctižádostivý  mladý oficír  jim padl do oka.  Tajné služby potřebují  takové jedince  minimálně tak  jako armáda.

Jak se ale do těchto struktur dostal, o tom  A. Lorenc v knize příliš nemluví. Možná s nimi už předtím spolupracoval, možná  ale tento přechod proběhl normálním, běžným způsobem. Lepší plat, rychlejší vzestup. Alojz byl  sice bilingvní poločehún jehož mladší bratr byl vyškrtnut pro pasivitu během očisty po 68. roce  z komunistické strany, ale nějak to u něj nevadilo.  

Proměna Lorence z důstojníka éčsl. armády v nadějného a perspektivního kádra   zločinecké organizace, kterou tehdy StB nepochybně byla, proběhla  - aspoň  podle toho, jak to Alojz L. líčí  - rychle a klidně.  Měl jistě svá gurú, kteří mu v tom  mohli pomoci. Lidé jako Obzina, Husák   a asi i jiní lemují jeho cestu do  čela StB, což  je ale právě ta část, která v této knize zjevně  chybí. Přísloví říká, že když chce někdo vlkem býti, musí s nimi výti. O tom v knize však není ani slovo. Také zde chybí - a to citelně -  informace týkající se   jeho perestrojkové fáze.

Zde se už bez soudruhů ve zbrani jako byli generálové KGB F.D.Bobkov  či V. F.Gruško  neobešel. O nich se  ale zmiňuje  jen opatrně a okrajově, stejně jako o těch, kteří s ním a on s nimi  v pozdní normalizaci připravovali Listopad. Lorenc byl zcela určitě jeden z těch, kteří to  vše  nějak ovlivňovali. Nebyl  samozřejmě na to sám. Neobešel se přitom bez podpory ze  strany těch, kteří s ním sdíleli názor, že se vývoj socialistického systému v té době dostal  už do slepé uličky.   On a jiní  jeho kolegové z komunistického disentu, kteří v listopadu 1989 připravili  vnitrostranický převrat,  to určitě neměli jednoduché. Ten, kdo by očekával, že ale právě o tom bude v knize řeč, bude zklamán. Zase zde působí ona  pověstná  omerta.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:ps)