H. Ford byl de jure soukromým vlastníkem, ale de-facto vnímal svoje podniky jako majetek společnosti. Proto když uzavíral kupní/prodejní smlouvy a plánovitě snižoval ceny na produkci, vycházel z cíle služby společnosti. Jednoduše na svých závodech a železnici Henry Ford zavedl osmihodinový pracovní den a garantovaný plat, a zdokonalujíc dílo, které vedl na tomto organizačním základě, platil prémie ze zisku všemu personálu v souladu s vypracovaným systémem finanční stimulace dobré práce a prospěšné iniciativy. Ten systém efektivně pracoval na zabezpečení blahobytu kolektivu a uspokojení potřeb společnosti, nikoliv na uspokojení nenasytné chamtivosti investorů, tvořících menšinu společnosti.

O tom Ford píše následující:

,,Náš zisk díky rychlosti a objemu odbytu, byl stále vysoký, nezávisle na prodejních cenách v ten či onen okamžik. Z kusu jsme měli jen zanedbatelný zisk, zato celková suma byla velká. Zisk není stálý. Po každém novém snížení cen ( to bylo společensko-ekonomickou strategií Forda ) se zisk dočasně snižuje, zato nevyhnutelné úspory se velmi rychle projeví a zisk znovu zvýší…. Pravda, idea jednoho člověka osvobodila celkovou energii a nasměrovala ji k jednomu cíli, ale každý pracovník je účastníkem tohoto díla.“

Navzdory tomu, co Henry Ford jasně zformuloval na začátku 20. století, mezi ,,byznysmeny“ počátku 21. století je velmi mnoho hlupáků, kteří chtějí žít ve společnosti, z jedné strany, sestávající ze ,,soukromých podnikatelů“, disponujících ,,nespornými přednostmi“, a z druhé strany, – z pracovníků, kteří prý takové přednosti nemají, a kteří jsou zakomplexovaní ohledně své nesporné neplnocennosti a proto upřímně slouží ,,soukromým podnikatelům“ a trpělivě snáší všechny jejich stupidní nebo zjevně zvrácené pokusy z …. vděčnosti za to, že ti vzali je ,,neplnocenné“ – k sobě na práci z milosti, div ne sobě ku škodě.

H. Ford ve věku 59 let, jsa už zmoudřelým člověkem, ve své knize „Můj život, mé úspěchy“ v roce 1922 popsal smysl a tvůrčí cestu své mnohaleté činnosti.

Přitom H. Ford jako podnikatel konal jen na úrovni mikroekonomiky, neměl možnost měnit zákony a státní zřízení USA tak, aby odpovídaly principům „fordizmu“ . Ve struktuře občanské společnosti západního typu, skrývající různé formy otrokářství, není pro Člověka místo, v důsledku čehož je tam realizovaný člověk (s lidským typem psychiky) vždy zločinec ve vztahu k principům, na kterých je systém vystavěn a proto dnes prakticky nelze v angličtině ( ani v Češtině ) dohledat Fordovy knihy na celém západě a jeho guberniích. Já jsem si tu práci dal a tyto materiály získal. V článku přináším stručné výtahy základních Fordových myšlenek realizovaných v praxi.

„Mezi podnikateli je stále možné slyšet vyjádření: „Také platím průměrné mzdy“. Samotný pracovník by jen stěží sám o sobě prohlásil: mé výrobky jsou průměrné! Žádný zaměstnanec fabriky by při zdravém rozumu nezačal tvrdit, že nejlevnější vstupní suroviny dají nejlepší výsledný produkt. Odkud pramení ty konstrukce o „zlevnění“ pracovní síly, o výhodě, kterou přináší snížení mezd, – copak to neznamená snížení kupní síly obyvatel a zmenšení vnitřního trhu? Jaký je užitek z průmyslu, který je organizován tak špatně, že není schopný zajistit všem, kdo se na něm podílí, důstojnou existenci?

Ctižádost každého podnikatele by měla spočívat v tom, aby platil vyšší mzdy, než všichni jeho konkurenti, a cílem pracovníků by mělo být usnadnit realizaci této ctižádosti. Odedávna jsem trval na jen velmi malých dividendách, a firma ( Ford Motors ) dnes nemá ani jednoho akcionáře, který by s tím nesouhlasil. Považuji každý zisk, přesahující určité procento, za majetek firmy, nikoliv akcionářů. Z mého pohledu mohou být akcionáři jen lidé, kteří ve firmě pracují, považují podnik za nástroj služby, a nikoliv za stroj na peníze . Pokud je dosaženo vysokého zisku – a práce, jež má za cíl sloužit, k tomu nevyhnutelně vede – musí být minimálně zčásti opět vrácen do podniku pro to, aby ten posílil svou službu a částečně vrátil zisk zákazníkům

Zisk patří třem skupinám: za prvé – podniku, aby ho udržoval ve stavu zdraví, stability a rozvoje; za druhé, pracujícím, s jejichž pomocí se vytváří zisk; za třetí, do určité míry i společnosti. Kvetoucí podnik přináší zisk všem třem skupinám – organizátorům, výrobcům i kupujícím. Ten, kdo získává nadměrné zisky, by měl snižovat ceny. To se bohužel neděje. Takoví lidé, naopak, odkládají své dodatečné náklady do té doby, než všechna jejich tíha dopadne na spotřebitele. Veškerá jejich podnikatelská filosofie spočívá ve frázi „ber, dokud můžeš“. Jsou to spekulanti, zloději, opovrženíhodné elementy, skutečný vřed průmyslu. Od těch lidí se nedá čekat nic, chybí jim prozíravost. Jejich rozhled je ohraničen limity jejich vlastních pokladních knih. Ti lidé raději sníží platy, než by omezili vlastní zisk. Nejodpornějším a současně nejsnazším řešením je snížení platů zaměstnanců.

Přirozeným spojencem lichváře je právník. Triky prováděné s železnicemi by nebyly možné bez konzultací s právníky. Právník, stejně jako finančník, v samotném díle nic nechápe. Oni předpokládají, že dílo se vede správně v tom případě, pokud nepřekračuje zákony nebo pokud mohou být zákony změněny nebo vyloženy tak, že se hodí k danému cíli. Právníci žijí podle hotových norem. Lichváři vyrvali z rukou ředitelů železnic finanční politiku. Instalovali své důvěrníky, pověřené dohlížet na to, aby železnice porušovaly zákony jen zákonným způsobem. Za tím účelem zavedli ohromná právní oddělení. Místo toho, aby pracovali v souladu se zdravým lidským rozumem a podle okolností, všechny železnice musely pracovat podle pokynů svých advokátů. Všechny části organizace zatížili oběžníky. K tomu se přidaly ještě státní a federální zákony, a nyní vidíme, jak se železnice motají v sítích paragrafů. Právníci a finančníci [tj. lichváři a burzovní spekulanti] z jedné strany a vláda z druhé strany naprosto svázali ruce ředitelům drah. Věci nejde řídit shora [a zvenku, bez proniknutí do jejich podstaty, což je vlastní státním úředníkům v jejich většině, a lichvářům, finančníkům, spekulantům. (kapitola 16, „Železnice“)

Může miliarda dolarů odstranit ztráty? Ne, miliarda dolarů jen zvýší potíže o miliardu dolarů. Miliarda dolarů má za cíl jen zabetonovat dosud panující metody ve vedení železnic, zatímco úbytky právě z těch metod pramení (zvýrazněno námi). Pro průmysl je spojení s lichváři neštěstím. Bankéři ( lichváři ) myslí jen v peněžních formulkách. Podnik je pro ně nikoli strukturou pro výrobu zboží, ale pro výrobu peněz (zvýrazněno námi) . Nemohou pochopit, že podniky nikdy nestojí na místě, vždy se buď rozvíjí nebo upadají. Snížení cen je vnímáno bankéři jako zahozený zisk, namísto jako základ pro zlepšení díla. Lichváři hrají v průmyslu příliš velkou roli. To tajně přiznává většina podnikatelů. Otevřeně se to přiznává zřídka kvůli strachu před lichváři organizovanými na principech mafie. Je jednodušší získat peníze finančními spekulacemi než výrobní prací ( stejné podmínky vytvořili reformátoři-lumpové v ČSFR a ČR v 90. letech). Úspěšný lichvář je v průměru hloupější a méně prozíravý než úspěšný podnikatel a přesto v reálu prakticky panuje ve společnosti nad podnikatelem prostřednictvím panování nad půjčkami.“

Ve skutečnosti osobní realizace H. Forda byla v roli organizátora průmyslu a realizace „Ford Motors“ v roli prosperující výrobně-bankovní korporace, a ne finančně-“průmyslové“ skupiny, díky čemuž se obešel bez dlouhodobých bankovních půjček, na principu rentability společensky prospěšného díla.