Svět začíná být čím dál podivnější; prostě se řítí do ďáblovy řiti, a proto je vše vzhůru nohama;  zlo se prezentuje jako cesta dobra, válečné násilí je prý jen nástrojem pokoje a míru, mučení vězňů je vysvětlováno jako jediný správný smysl, jak chránit lidi před extrémisty, propagandistické mediální kampaně jsou nazývány akcemi nezávislých sdělovacích prostředků a budování vojenských základen na hranicích cizích států je jen ochrana vlastních zájmů na úkor jiných, hlavně mrtvých nevinných lidí…

Publicista Břetislav Olšer

Co je tedy smyslem vojenských manévrů? Právě probíhající blesková prověrka bojeschopnosti vojsk ruské Severní flotily tvoří na 40 tisíc vojáků, přes 40 bitevních lodí a 15 ponorek. Důvod? Rusko je hluboce znepokojeno násobným zvýšením počtu manévrů NATO u svých hranic. Mimořádný údiv vyvolává skutečnost, že se konají na severovýchodě Evropy, který je z hlediska bezpečnosti nejstabilnější oblastí Evropy a možná celého světa. Zní obhajoba Rusů. Z tohoto důvodu ruská armáda posílí své jednotky na severských ostrovech Nová Země a Země Františka Josefa.

Má to logiku? Dnes NATO zase úřaduje, hotová plíživá kontrarevoluce se “zařízeným pohodlíčkem”; ke společným cvičením s ozbrojenými silami Estonska, Litvy a Lotyšska přicestuje 3000 amerických vojáků 3. pěší divize. Do Rigy už dorazilo kolem 750 tanků, vrtulníků, dalších vozidel a vybavení. Dodal přitom, že jde o rotační výměnu amerických vojáků v Pobaltí. Dalších sto tanků, transportérů a jiných těžkých vozidel už je v Estonsku, Litvě i Lotyšsku, které jsou od roku 2004 součástí Severoatlantické aliance, ale samy podle AFP nedisponují rozsáhlou výzbrojí. A zůstanou tam dočasně tak dlouho, pokud je bude Rusko ohrožovat; že by i proto USA letos investovali do zbrojení téměř 600 miliard dolarů, kdo splatí jejich státní dluh ve výši přes 17 bilionů USD…?

Opět stojí Putinova armáda proti bezprecedentní přesile třiceti armád EU, USA a NATO. A musí se dívat, jak se přes Česko přežene jako demonstrace síly konvoj, co se vydá z Estonska, Litvy a Polska a přes Lotyšsko a Česko dojede na armádní základnu v bavorském Vilsecku, asi 65 kilometrů od českých hranic. Akce Dragounská jízda bude prezentovat i těžká vojenská technika, jako jsou osmnáctitunové obrněné transportéry Stryker, pro osobní auta pro předjíždění brnkačka… Mluvčí americké armády si nebral servítky a označil vše za „viditelnou demonstraci amerického závazku vůči spojencům v NATO a ukázku schopnosti NATO pružně přesouvat vojenské jednotky přes hranice spojenců v úzké mírové spolupráci s nimi“.

Zde je třeba si položit otázku: „Co by se asi dělo, kdyby si Rusko umístilo svoji vojenskou základnu přímo na hranice Spojených států, resp. dělalo by si na nich své vojenské manévry, když US Army má po světě ve více než 140 zemích na sedm set vojenských základen a na hranicích s Ruskem přímo asi třicet? Přitom Rusko zatím nemá svoji vojenskou moc v žádné zemi světa, kromě svých letců na běloruské základně… Slyším z absolutně nezávislé ČT hlas předního českého politika opozice, že namítat něco proti čtyřdennímu pobytu několika stovek amerických vojáků v Česku je nestydatost; USA jsou přece jedinou zemí, v níž mají dokonalou demokracii a svobodu.

Mám v sobě empatii, z níž mě popadá žaludeční neuróza v případě, že se redaktor nezeptá výše uvedeného politika, proč tedy s tak skvělou demokracií musí USA využívat mučení vězňů v několika desítkách věznic po celém světa, aby vše probíhalo mimo jurisdikci Spojených států a ony tak nemohly být obviňovány z porušování lidských práv. Otázka nepadne… Proč asi? Je to objektivní situace, když sami američtí politici přiznali mučení? Chceme být opět papežštější než papež? Zatímco dřív pro nás byl Mekkou moskevský Kreml, dnes je to v ještě mnohem větší míře Bílý dům ve Washingtonu…? Není to v rozporu s výše uvedenými vášnivými proklamacemi o demokracii a svobodě, která je pouze na Západě, zatímco Rusko je zase jen „říší zla“?

Proč se novinář nezeptá na nulovou vzdálenost přítomných amerických vojáků od hranice s Ruskem, které si však své manévry pořádá jen na svém území, cca šest tisíc kilometrů od hranic s USA. NATO přece už loni zahájilo v pobaltských státech a Polsku operaci Atlantic Resolve (Atlantické odhodlání), jejímž cílem je demonstrovat podporu spojeneckým zemím, které se cítí ohroženy ruskou agresí na Ukrajině. Podle amerických armádních zdrojů operace potrvá tak dlouho, dokud bude trvat ruské ohrožení. A součástí amerického projektu jsou společné manévry a výcvik vojsk, posílené aktivity amerického námořnictva v Baltském a Černém moři, modernizace evropských základen a také podpora Gruzie, Moldavska a Ukrajiny, tedy zemí, které mají s Moskvou napjaté vztahy. Washington prý zvažuje rozšíření této podpory i na Česko a Maďarsko…

Američanům už je jejich kontinent malý, proto jsou namlsaní a dělají záškvary v tisíce kilometrů vzdálené Evropě; hladoví po dalších územích, doma už zlikvidovali původní indiánské obyvatele, zásluhou anexí a státních převratů si svůj stát rozšířili; šlo mj. o ozbrojený konflikt mezi Spojenými státy a Mexikem vyvolaný americkou anexí Texaské republiky. Mexiko přišlo o více než polovinu svého území, na němž vznikly postupně i bez referenda americké státy Kalifornie, Nové Mexiko, Arizona, Nevada a Utah. A co třeba Latinská Amerika, co je odedávna  “zadní dvorek“ Spojených států, především pak Guatemala a Salvador. USA odstartovaly předlouhou šňůru násilných převratů „úspěšnou premiérou“ právě v Guatemale v roce 1954 svržením legitimně zvolené vlády.

Následovaly puče v latinskoamerickém regionu za podpory a často přímé účasti regionálního Kmotra – USA: Brazílie 1964, Dominikánská republika 1965, Bolívie 1971, Uruguay 1973, Chile 1973, Peru 1975, Argentina 1975, Nikaragua (osmdesátá léta), Salvador (1980 až 1992), Grenada 1983, Panama 1989. Většinou nešlo o čajové dýchánky, ale o opravdové katastrofy, kdy v některých případech prakticky lehla popelem… Dnes se Spojené státy se skládají z 50 států, federálního území s hlavním městem a sídlem vlády včetně přidružených států s vnitřní samosprávou Portoriko, Severní Mariany a samosprávných území Spojených států Guam, Panenské ostrov a Americká Samoa, kde je i vojenská základna USA. Kam se hrabe Rusko na svého asi 250 let existujícího soupeře se svojí tisíciletou neměnnou velkou Rusí…?

Na místě je připomenout, že jednou se Rusko, ještě jako Sovětský svaz, pokusilo přiblížit se svými raketami až k Floridě… a byla z toho Karibská krize, která vypukla, jelikož na Kubu byly v polovině léta 1962 dopraveny sovětské rakety. Od Kuby to bylo k americkému pobřeží 150 km. Přivezené rakety R 12 měly dolet 2000 kilometrů a po nich měly následovat rakety R 14 s doletem 4000 kilometrů. Další sovětské lodi, které též rakety přepravovaly, však zadržela americká vojenská námořní blokáda Kuby. Protože tyto rakety byly zachyceny satelitními snímky, bylo možné se přesvědčit, že žádná z raket ale nebyla nikdy opatřena jadernou hlavicí, dokonce ani ve chvílích maximálního vyhrocení krize.

Washington přesto považoval rakety na Kubě za útočnou zbraň, ačkoli obdobné americké rakety byly v té době již rozmístěny v Turecku a Itálii a Sovětský svaz je „toleroval“. Je zajímavé, že zatímco byl SSSR vystaven v podstatě stejnému ohrožení již několik let, jakmile se USA dostaly do stejného postavení, byla z toho obrovská krize. Kubánská krize však měla jako každé správné drama svoji předehru. V říjnu 1959 byla podepsána mezivládní dohoda USA s Tureckem o rozmístění třetí a poslední eskadry v Turecku. Na podzim roku 1961 prezident Kennedy rozhodl o instalaci raket; 15 raket bylo rozmístěno na 5 místech v blízkosti města Izmir. Tato místa byla pod přímou správou personálu amerického letectva.

Rakety byly v operační pohotovosti od března 1962. Už předtím byly rakety Jupiter rozmístěné rovněž v Itálii a vybavené jadernými hlavicemi o síle 1,4 megatun TNT. První letka tří Jupiterů byla převedená pod správu tureckých leteckých sil koncem října. Američani však stále kontrolovali jejich jaderné hlavice. Skutečné rozmístění raket Jupiter v Turecku bylo tajné. Všechny byly odstraněny až v dubnu 1963 na základě tajné části dohody se Sovětským svazem o odstranění sovětských raket z Kuby. Oficiálně bylo odvezení raket po roce služby zdůvodněno jejich “zastaralostí”. Skutečný důvod stažení raket přiznali Američané až koncem 80. let 20. století, kdy zveřejnili pravdu. A nyní jim přibyl další stát, v němž mají své “poradce”. Je jím Jordánsko, kam přinesou demokracii a mír jako do Vietnamu, Koree, Afghánistánu, Iráku či do Libye a jiných ropných zemí. Jo, pravda bolí…

Dostat se k základně Guantánamo bylo komplikované z několika důvodů; sehnat automobil bylo složité, protože na Kubě jezdila jen auta, co tam nechali Američané. Tedy fordy a chryslery, co měly spotřebu kolem třiceti a víc litrů. Kamarád Oriol si věděl rady. Benzín? Jeho odpověď na tuto otázku byla svérázná – ukázal na obzor, kde každý den pluly flotily tankových lidí, na nichž Rusové posílali Castrovi ropu. “Litr benzínu nám díky dovozům ropy od Sovětů, barel třeba za tunu citrusů, vyjde asi na necelá dvě pesos, proto se nesmíš divit, že naše trofejní americké limuzíny mají spotřebu až 35 litrů na sto kilometrů a jejich majitelům to vůbec nevadí…” říkal mi Oriol.

Navíc na základně pracovala spousta Kubánců – zedníků, různých obsluh a nádenických prací. Byly zde i obchody. Jen fotit bylo zakázáno směrem k místům s vojenským osazenstvem. Jinak pohoda. Vše se může vrátit do starých kolejí, až bude Guantánamo zrušeno; vězení, stejně jako pronájem základny… Od roku 1959 nepřevzala Kuba ani jediný šek za pronájem základny, které ukládá vláda USA každoročně u švýcarské banky – kdysi 2000 zlatých, dnes 4085 dolarů. Převzetím šeku by totiž potvrdila, že uznává platnost smlouvy z roku 1934.

Že Rusko má své manévry Severní flotily též v Arktidě? Jistě, protože ji tam patří část území. Po ratifikaci Úmluvy OSN o mořském právu má stát 10 let na podání žádosti o rozšíření svého území o zónu do vzdálenosti 370 km od svého pobřeží. Kvůli tomu Norsko (ratifikovalo v roku 1996), Rusko (ratifikovalo v roce 1997), Kanada (ratifikovala v roce 2003) i Dánsko (ratifikovalo v roce 2004) vytvořily projekty, ve kterých požádaly o rozšíření svého území.

„Celkové zásoby ropy a zemního plynu v Arktidy jsou odhadovány na 90 miliard barelů ropy, téměř 1700 bilionů krychlových stop zemního plynu a 44 miliard barelů zkapalněného zemního plynu. Přitom, větší část tohoto bohatství se nachází v ruské arktické zóně. 22 největších ložisek bylo objeveno poblíž pobřeží Archangelské oblasti, v Barensově a v Karském moři“, oznámil gubernátor Archangelské oblasti Igor Orlov.

Nepatřím k těm, co si hrají na to, že snědli všecku moudrost světa, proto mám génia, dalšího z nezávislých demokratických a filosofii Voltaira ctícího komentátora Marjanoviče, z jehož slov se lze mj. dozvědět, že prý lze Rusko charakterizovat mj. ”velkopanskou nestydatostí a snahou mít “monumentální vliv na světovou politiku”. Člověk údajně ani nemusí mít zvláštní “sicflajš”, aby se vyznal “v zákoutí moskevské mocenské mentality, kontaminované zatuchlým bolševickými představami…”

Inu, avšak o tom, jaká jsou „zákoutí“ Bílého domu a jeho mocenská mentalita s velkopanskou nestydatostí a snahou mít “monumentální vliv na světovou politiku“, nezávislý žurnalista v rámci jím prezentované potřebě svobody a demokracie ani ťuk…

Zdroj: Blog autora