Vytrvalost blízkých dostala matku z kómatu

Munira Abdula přežila dopravní nehodu v roce 1991. Kvůli vážnému poškození mozku byla ve vegetativním stavu, rodina ale v jejím léčení pokračovala.

V roce 2017 byla nemocná žena odvezena do specializované nemocnice v Německu a jednou vydala nečekaně podivný zvuk, o několik dní později zavolala na syna jeho jménem. Po 27 letech v kómatu nabyla pacientka vědomí. Jak oznámila BBC, může komunikovat s příbuznými na základní úrovni a dokonce i trochu mluvit.

To je velmi vzácný případ. Plnohodnotný život už ale zpravidla není možný, protože poškození mozku je příliš velké.

Trojúhelník vědomí

Kóma je úplná ztráta vědomí. Člověk nereaguje na stimuly zvenčí, nemůže se hýbat, veškerá aktivita mozku je zabrzděna. Život ale ještě doutná. Takový stav bývá obyčejně následkem značného mechanického poškození mozku: v důsledku havárie, pádu z velké výšky nebo cévní mozkové příhody (mrtvice).

Ještě v polovině minulého století vědci zjistili, že příčinou je poškození mozkového kmene – protáhlého úseku v dolní části lebky spojeného s páteřní míchou. Vědci předpokládali, že v různých částech mozku jsou určitá centra bdění, která si vyměňují signály a aktivizují vědomí.

V roce 2016 objevili vědci Harvardské lékařské školy v mozkovém kmeni maličký úsek o objemu dvou milimetrů krychlových, který komunikuje s neurony mozkové kůry. Ruský biolog Vladimir Kovalzon ho označil za „místo lokalizace duše“.

Autoři studie vyšetřili 36 pacientů se značnými poškozeními mozkového kmene, z nichž bylo 12 v kómatu. Za zdánlivě stejného rozsahu poškození byli jedni z nich při vědomí a jiní ne. Mapování za pomoci fMRI poukázalo na úsek mozkového kmene v levém tegmentu: právě jeho poškození má za následek kóma.

Tento úsek komunikuje se dvěma regiony mozkové kůry: přední částí insulárního laloku a pregenuálním úsekem předního cingulárního kortexu. Tam se nacházejí velké neurony, které pronikají svými výběžky všemi vrstvami kůry. Mají je jen živočiši s velkým mozkem – lidoopi, sloni a delfíni.

Když je „místo lokalizace duše“ v mozkovém kmeni poškozeno, spojení mezi těmito úseky mozkové kůry se porušuje a mozek se vypíná. Přestává bdění a vnímání okolí – dva klíčové stavy, které určují vědomí.

Vědci z kliniky Univerzity státu Iowa v USA jsou toho názoru, že vědomí se opírá také o jednu z hlubokých částí mozku, například hypothalamus nebo bazální přední mozek. Na jejich nedotčenosti záleží stav bdění.

U 33 pacientů po mozkové příhodě byl zasažen thalamus. Čtyři z nich upadli do kómatu. Vyšlo najevo, že jejich mozek byl poškozen mnohem více než u jiných: kromě thalamu byly poškozeny také hypothalamus a mozkový kmen.

Reakce na vzpomínky z minulého života

Vědci z Ruska a Kazachstánu pozorovali 87 nemocných v kómatu. Časem skoro polovina nabyla vědomí a u některých se částečně obnovily kognitivní funkce.

Vypadá to celkem následovně. Po kómatu nastává vegetativní stav, organismus tedy žije, ale na nic nereaguje. Pak se obnovuje malé vědomí, kdy člověk může například soustřeďovat pohled a sledovat očima předměty.

A teprve potom se obnovují funkce vyšší úrovně, například schopnost hýbat rukou na povel a odpovídat na jednoduché otázky – třeba jen očima. Autoři studie podotýkají, že nemocný může neprojevit žádnou motorickou aktivitu a být nicméně při vědomí. Právě proto je důležité hodnotit stav pacientů v kómatu pomocí nových diagnostických metod.

Mluví o tom také vědci z USA a Velké Británie. Vyšetřili 21 lidí se značnými poškozeními mozku, mj. i ve vegetativním stavu. Porovnali je se 13 zdravými lidmi. Rodinní příslušníci četli pacientům příběhy z jejich života před nemocí a výzkumníci mapovali mozek a pořizovali encefalogramy. Ukázalo se, že u některých nemocných bylo zdržení elektrické aktivity mozku reakcí na řeč stejné jako u zdravých lidí. Přičemž fMRI ukázala aktivitu neuronů jako reakci na hlasové povely, i když byli pacienti zdánlivě ve vegetativním stavu.

Autoři studie zdůrazňují, že je třeba znovu prozkoumat nemocné v kómatu, abychom zjistili, kdo z nich je při vědomí, je ale uzavřen ve svém těle a nemůže to dát najevo. Takoví pacienti se mají léčit zcela jinak, provádět rehabilitaci, která jim obnoví nějaké fyzické nebo kognitivní schopnosti.

Vědci z Harvardské lékařské školy a univerzitní kliniky v belgickém Lutychu pomocí stejných prostředků ukázali, že kóma a vegetativní stav pacientů, kteří se dostali na oddělení intenzivní péče po značném poškození mozku, nemají být základem definitivní diagnózy. Nemocný je schopen nabýt vědomí, i když se to nedá zjistit podle vnějších příznaků.

Lékaři z Lutychu popsali případ muže zraněného v havárii v roce 1992. Na resuscitačním oddělení ho napojili na přístroj na umělou ventilaci plic. Zdravotní sestra oznámila, že pacient pohnul rukou na její povel, diagnóza se však kvůli tomu nezměnila – nemocného dali do nemocnice pro lidi v kómatu, kde se nacházel, aniž by dostával nějakou terapii.

Po dvaceti letech jeho příbuzní, kteří se nacházeli s ním v jednom pokoji, pocítili, že je při vědomí, i když žádné viditelné příznaky neměl. Pacient byl převezen na univerzitní kliniku, byla mu provedena kúra a několik úrovní testování.

Zpočátku nemocný spontánně otevíral oči, žvýkal naprázdno, pohyboval levou rukou a nohou, pak začal soustřeďovat pohled na předmětu a sledovat ho. Za nějakou dobu už plnil jednoduché povely: zavíral oči a odpovídal na otázky mimikou.  Takto se podařilo zjistit, že si pamatuje své jméno a jména příbuzných.

Vědecké práce z posledních let nejen umožnily v obecných rysech zjistit, jak vzniká vědomí, ale daly naděje na to, že pacienti v kómatu se dají vrátit k životu.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce