Zpravidla se staví lidem významným v různých oborech lidské činnosti, ale také těm, kteří obětovali své zdraví a životy proto, aby národ přežil, aby vlast zůstala zachována i pro budoucí pokolení. Někdy však mohou být pomníky i mementem. Zdviženým prstem, který nám má připomínat, že jsou události, které bychom nejen neměli zapomenout a vymazat ze své paměti, ale neměli bychom je ani opakovat. Pokud na ně zapomeneme, mohou znamenat i konec lidstva. Proto by se pomníky neměly ničit. Musí být neustále na očích. Musí být nejen varováním, ale také poučením budoucích generací, aby lidstvo neopakovalo naše chyby, píše Ladislav Petráš v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Jedním takovým pomníkem je i Hirošimský památník míru. Je to budova, nad kterou dne 6. Srpna 1945 v 8 hodin 15 minut vybuchla první ve válce použitá atomová bomba. Je to jedna z mála budov, která v Hirošimě po atomovém bombardování zůstala stát. Okolo dalších 60-ti tisíc budov bylo úplně zničeno. Počet lidských obětí se dá jen s určitou mírou pravděpodobnosti odhadnout. Udává se, že okamžitě po výbuchu zemřelo okolo 140.000 obyvatel města. Další tisíce a tisíce lidí umíralo v průběhu dalších let na nemoc z ozáření. Řada z nich umírala v obrovských bolestech a záviděli těm, kteří umřeli rychle, při výbuchu bomby.

Za celou dobu od bombardování Hirošimy po současnost se v Japonsku nenašel takový „exot“, který by chtěl tento památník zbourat a na jeho místě postavit parkoviště, podzemní garáže či obchodní dům. Že bychom jim půjčili například našeho O. Koláře, aby je inspiroval? No, nevím. Asi by nám ho šupem vrátili. Japonci jsou prostě kulturní a vzdělaní lidé, kteří si váží své historie (ať už byla jakákoliv) a nevyžívají se v bourání jedněch památníků, které se právě nehodí do ideologicky převyprávěné historie a stavění jiných, nevyžívají se v přejmenovávání ulic a náměstí podle momentálního výkladu dějin.

Památník 1. pěší divizi USA

Nedovedu si ani představit, že by byla snaha odstranit pomník v Plzni, který byl postaven na památku generála G. Pattna a vojáků 3. armády USA které velel. Tato armáda osvobozovala část našeho území až po stanovenou demarkační čáru. Sám generál G. Patton však byla kontroverzní osoba. Jako velitel byl na jedné straně charakterizován jako vynikající velitel, taktik i stratég, ale na straně druhé jako brutální, necitlivý a nelidský velitel, který neměl úctu ke svým vojákům.  Plánoval a vedl bojové operace bez ohledu na ztráty svých vojáků. Měl také řadu incidentů, kdy fackoval a kopal své nemocné vojáky, kteří byli v nemocnici a které generál G. Patton považoval za simulanty.

Tím nechci srovnávat maršála I. S. Koněva a generála G. Pattna, kdo byl ke svým vojákům brutálnější, ale reaguji na některá zdůvodnění, která zazněla jako argument, proč odstranit pomník maršála I. S. Koněva postaveného v Praze 6. Může zaznít argument, že starosta Prahy 6 O. Kolář neodpovídá za Hirošimský památník míru, ani za pomník 1. pěší divize USA, natož pak za pomník generála G. Pattona v Plzni. To je sice pravda, ale z činnosti O. Koláře trčí, jako sláma z bot, „nová ideologická přestavba“ vnímání naší historie spojená s neúctou k těm, kteří bojovali za přežití našich národů a ztratili přitom to nejcennější, co měli. Své životy a zdraví. Používání metody dvojího metru, i když je to v posledních desetiletích běžná praxe, by přinejmenším neměla být používána k hodnocení těch, kteří obětovali své životy pro život budoucích generací. Tedy i pro život O. Koláře. Pomník maršála I. S. Koněva je totiž vzdáním pocty všem jeho vojákům, kterým velel a kteří mají zásluhu na tom, že dnes žijeme.

V historii našich národů se mnohokrát stalo, že jsme ztratili svoji svobodu, kterou jsme za cenu velkých obětí získali zpět. Většinou se však opakoval stejný scénář. Ti, co kolaborovali s cizí mocí, ti, kteří se před bojem na barikádách či na válečných frontách ukrývali někde v bezpečí, ti byli mezi prvními, kteří poté co byl nepřítel poražen, vylezli z děr a za pokřiku vlasteneckých hesel a s prapory v ruce dávali najevo své vlastenectví a odvahu. Některé události z poslední doby mě připomínají podobný scénář.

Říká se, že nejhorší není srážka s vlakem, ale je to srážka s blbcem. Na základě posledních událostí mohu konstatovat, že je to pravda a navíc, že blbost je v některých případech nakažlivá, končí komentář Ladislav Petráš.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)