Rostislav Iščenko
20. 9. 2019    ishchenko
V noci z pátku na sobotu zaútočila desítka dronů na objekty ropné infrastruktury Saúdské Arábie na východě země. Byly napadeny dva podniky společnosti Saudi Aramco: ropné rafinerie v okresech Abqaiq a Khurais. Termínované obchody s ropou zareagovaly situačním 13% skokem a někteří experti předpověděli další růst cen ropy.
Navíc se okamžitě objevila politická hodnocení události v duchu teorie spiknutí. Přestože jemenští chusité převzali odpovědnost za útok, Američané se rozhodli obvinit Írán, protože z jejich pohledu je Írán blíž k objektům útoku. Musím říci, že do bývalé Jugoslávie by to bylo pro Maďary také blíž, ale bombardovali ji přece jen Američané, pro které to bylo daleko.

Na druhé straně, někteří domácí experti předpokládají, že Saúdové buď sami uspořádali výbuchy a požáry na svých závodech nebo že to udělali na pokyn Američanů. Argumentem je, že jak pro Rijád, tak pro Washington je cena ropy kolem 70 až 80 dolarů za barel příznivá. Takže se, prý, rozhodli tak jednoduchým způsobem zvýšit ceny ropy.

Pokud by ceny rostly tak jednoduše, pak by naleziště v různých zemích denně hořela. Problém je však v tom, že oheň byl okamžitě lokalizován (jak je tomu obvykle u podobných požárů), produkce ropy v Saúdské Arábii výrazně poklesla, ale Trump již nařídil, aby byly v případě potřeby použity strategické rezervy ropy USA. Kromě toho je nejméně desítka zemí schopna výrazně zvýšit produkci ve velmi krátké době, aby bylo možné překrýt možný nedostatek na světovém trhu s ropou. A udělají to milerády, pokud bude hrozit prudké zvýšení cen. Nezapomínejme, že současná cenová hladina byla dohodnuta po komplikovaných jednáních ve formátu OPEC + (za účasti Ruska). Jedná se o kompromisní cenu, která víceméně vyhovuje všem. A všichni se ji budou snažit udržet. Konečně i samotná Saúdská Arábie, jakmile se vypořádá s následky útoku (může to trvat několik týdnů), bude moci dočasným zvýšením vlastní produkce kompenzovat objemy, které nebyly dodány na trh.

Je proto nepravděpodobné, že budeme čelit dlouhé destabilizaci cen ropy. I když někteří spekulanti na termínovaných obchodech vydělají. Problém tohoto útoku, který mohl být skutečně inspirován částí amerických elit, jež používaly chusity potají, spočívá nikoli v nebezpečí ekonomických, ale politických otřesů.

Výsledkem útoku byla prudká aktivizace amerických jestřábů. Ministr zahraničí Mike Pompeo okamžitě obvinil z útoku Írán. Senátor Lindsey Graham požadoval, aby Bílý dům zasadil údery na íránská ropná pole. Vzhledem k varováním Teheránu o okamžitém odvetném úderu proti základnám a lodím USA na Blízkém východě a uzavření Hormuzské úžiny, přes kterou prochází hlavní exportní cesta ze zemí Perského zálivu, není Grahamova demarše ničím jiným, než návrhem na rozpoutání velkého regionálního vojenského konfliktu, schopného snadno přerůst v globální (Írán je spojencem Číny a Ruska).

Chtěl bych také upozornit na skutečnost, že tvrdá protiíránská prohlášení zazněla z úst republikánských politiků. To znamená, že s Boltonovým propuštěním nebyla opozice vůči Trumpovu kurzu, jak v jeho vlastní straně, tak i v jeho administrativě, potlačena a ani nezmírnila svou činnost. Ale Trump potřebuje skutečné úspěchy v zahraniční politice, aby posílil své postavení v předvečer příštích prezidentských voleb. Slíbil svým voličům mírovou alternativu vůči agresivnímu kurzu demokratů.

Trump se pokusil vyjednat s Kim Čong-unem denuklerizaci Korejského poloostrova. Jeho vlastní tým zmařil jednání právě ve chvíli, kdy se začala dohoda rýsovat. Trump se pokusil vyřešit vztahy s Íránem. Jeho vlastní tým zmařil rýsující se setkání s íránským prezidentem Hasanem Rúháním. Trump se pokusil vyjednat s Talibanem stažení amerických jednotek z Afghánistánu a podmínky mírového urovnání. I tady jeho vlastní tým schůzku zmařil. Trump podporuje úsilí Makrona a Merkelové na návrat Ukrajiny k provádění Minských dohod. Drobný úředník ministerstva zahraničí USA Volker aktivně zasahuje do procesu koordinace možného setkání v normandském formátu a pomáhá Zelenskému odplazit se v otázce plnění Minska na pozice Porošenka a vlastně přivádí šance na mírové urovnání ukrajinské krize v blízké budoucnosti na nulu (Trump to musí stihnout před začátkem aktivní fáze volební kampaně). Je nepravděpodobné, že by Volker jednal bez koordinace s vedením ministerstva zahraničí USA. Jednoduše by byl odvolán z funkce a nikdo by si na něj nevzpomněl, kdyby tuto pozici nepodporovali vlivní hráči americké politiky.

Vidíme tedy, že republikánští jestřábi ve spojení s demokraty využívají každou příležitost k torpédování Trumpových mírových iniciativ. Ve Washingtonu dokonce hovoří o převládající protiprezidentské dvoustranické většině v obou komorách Kongresu USA. Přičemž tato většina je nejaktivnější právě v otázkách zahraniční politiky. Není zde nic překvapivého. I deset, i dvacet let po předčasném zániku Sovětského svazu lidé, kteří zažili roky jeho moci, požadovali, aby Rusko posílalo vojáky i tam, i onam, i ještě někam z jakéhokoli důvodu. Někteří stále nechápou, že časy se vážně změnily a že dokonce i nyní (nemluvě o cca dvaceti letech dříve) má Rusko méně možností, a také SSSR (dokonce ani ve svých nejlepších časech) se nesnažil příliš vyvádět s odesíláním jednotek kamkoli.

Dnešní američtí jestřábi jsou lidé, jejichž uvědomělý život proběhl v období absolutní moci USA. Nejstarší z nich zažili západ Sovětského svazu a ti, kterým je nyní padesát, vstoupili do aktivní politiky, když už byly USA výhradním hegemonem. Nedovedou si představit kompromisní dohody. Z jejich pohledu kompromis je splnění požadavků USA. Je pro ně velmi obtížné se přeorientovat a opravdu si myslí, že mohou svět strašit válkou.

Samozřejmě, že ne všichni v USA (zejména v týmu Trumpa) jsou jestřábi. Ale i ti politici, kteří obecně podporují myšlenky Trumpa, soudí, že když jsou v časové tísni, před volební kampaní, může učinit příliš závažné ústupky v mezinárodní politice. Dokonce i někteří z těch, kteří chápou, že již nemůže být příliš mnoho ústupků, že se Spojené státy musí za každou cenu domlouvat na vystoupení z četných krizí, které samy zorganizovaly, se obávají, že prudkou změnu zahraniční politiky, kterou se Trump snaží realizovat, se nepodaří "prodat" voličům, že demokraté budou vinit republikánskou administrativu z úplného vydání pozic a zájmů Spojených států ve světě, čímž si na svou stranu přetáhnou hlasy.

Jestřábi opravdu chtějí vážnou, ale kontrolovanou válku (například s Íránem), kde by bylo možné bezpečně demonstrovat americkou vojenskou moc. Politici, na rozdíl od vojáků, jsou obecně přesvědčeni, že USA jsou schopny vyhrát íránskou kampaň. Umírnění (většinou republikáni, kteří jsou příznivci Trumpa) nechtějí otevřenou válku, ale potichoučku sabotují jeho úsilí o udržení míru, protože se obávají, že toho vydá příliš mnoho.

Výsledkem je, že zahraniční politika USA je stále horečnatější. Prezident, když nemá možnost spoléhat se na svůj tým, když se střetá s pravidelnou sabotáží a zradou, se snaží uvést formování americké politiky do manuálního režimu a jednat se zahraničními vůdci osobně nebo využívat zástupce, kteří nezastávají oficiální funkce v administrativě (například Rudolph Giuliani). Jakýkoli z jeho osobních úspěchů však je okamžitě zablokován aparátem ministerstva zahraničí, částí úředníků Bílého domu a dvoustranickou většinou v Kongresu.

Za současného amerického politického systému není Trump fyzicky s to zvrátit situaci. Hlava státu, proti které aparát pracuje, je odsouzena k trvalým selháním. Pokus překonat rámec tradice, aby zlomil negativní trend, bude znamenat vážnou ústavní krizi na pokraji občanského konfliktu. Trump, se vší svou nekonvenčností, je skrz naskrz stále Američan a je nepravděpodobné, že by upřednostnil vnitřní americký konflikt před vnějším.

V krátkodobém horizontu tedy může Rusko pouze využít vnitroamerické rozpory, které ochromují jakoukoli smysluplnou činnost Washingtonu, k upevnění svého mezinárodního postavení. Včetně evropského směru, kde si během vlády Trumpa jak Paříž, tak Berlín již uvědomily, že spoléhání se na USA v budoucnu nebude fungovat, Washington se bude více či méně otevřeně pokoušet vyřešit své problémy na jejich účet.

Franko-německý posun směrem k Rusku, který začal kolem roku 2016, je příliš pomalý. Je tomu tak z řady jak objektivních (desetiletí trvající vojensko-politické a finanční a ekonomické vazby, které nelze rozbít v jednom okamžiku bez katastrofických ztrát), tak subjektivních (konvergence elit) důvodů. Ale nesváry v USA, neadekvátní, nepředvídatelné chování Washingtonu na světové scéně, přijímání strategických rozhodnutí v oblasti zahraniční politiky na základě momentální vnitropolitické situace, neustálá hra na zostřování, vedená i proti vůli prezidenta, dráždí a děsí evropské elity, čímž se otevírá manévrovací prostor pro Rusko, i když ne příliš široký.

Současný Západ je v takovém stavu, že pokud se nám podaří vyhnout velké válce a alespoň něco z jeho aktiv zachránit pro další partnerství, i to už bude dobré.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová