Lidstvo jednou možná překročí hranice Země a vydá se do vesmíru. Přežije tam? Je sex ve vesmíru možný?

Sex, kopulace, jak chcete jinak řečeno – není jen kulminací milostné hry. Jak bylo naznačeno, je neodmyslitelnou složkou reprodukční aktivity člověka. Dosavadní sexuální zkušenost pozemšťanů se sexem je vázána na Zemi a na přirozené gravitační prostředí naší „modré planety“. Veškerá kinetika sexu se oddávajícího páru odpovídá milieu, které více méně hladkému průběhu procesu nebrání. Chování těles v nulové či mikrogravitaci je však jiné. Především a hlavně už pak nejde o sex jako takový, ale o celý proces donošení dítěte, který končí normálním porodem.

Američané i Rusové tají výzkum možnosti sexu ve vesmíru. V tomto případě co šeptem, to čertem?

Jak Rusové, tak Američané zatím nepotvrdili, že by s něčím takovým měli ve vesmíru zkušenost. Doposud proto nevíme, zda krom úspěšného sexu na oběžné dráze (buďme zatím skromní), by byl myslitelný také proces otěhotnění zakončený porodem zdravého potomka. Ani jeden z výše uvedených bodů nefiguruje ani v americké, ani v ruské či jiné vesmírné statistice. Pokud však lidstvo nemá rezignovat na své kosmické ambice, bude se muset postavit i takové věci, jakou je sex ve vesmíru, čelem.

„Jak NASA, tak Ruská federální kosmická agentura prohlašují, že nikdy neprováděly žádné pokusy s lidskou sexualitou nebo rozmnožováním.“

Odborníci doposud na orbitální dráze rozmnožovali ryby a krysy. V případě krys došlo u jedinců narozených ve vesmíru k zjevným patologiím, jež by se u nich v pozemských podmínkách nevyvinuly. Zatím se proto zdá, že dlouhodobé cesty ve vesmíru, například v mezihvězdných generačních lodích, by bez udržení umělé gravitace mohly pro lidský rod skončit docela tragicky.

Jedna kosmonautka hned se dvěma partnery?

Podle Televize Seznam odstartovala v roce 1982 ke stanici Saljut 7 posádka ve složení Světlana Savická, L. I. Popov a A. A. Serebrov. Program měl údajně v nějaké adaptované formě ověřit, zda je možná fyzická blízkost na orbitě. Všichni členové výpravy však zprávy o pokusech daného charakteru popřeli.

Člověk zkrátka není pro kosmos stavěný. Pokud by kosmické lodi nebyly opatřeny umělou gravitací, co by stav bez tíže s lidským tělem provedl? Citujeme jeden z převzatých pořadů ČT: „Kosti člověka během dlouhého pobytu v mikrogravitaci ztrácejí vápník, srdce začne lenivět a kosterní svalstvo ochabuje. Člověk ztrácí množství červených krvinek, ztrácí objem krevní plazmy. Dalším problémem je kosmické záření. Jsou to vysokoenergetické částice, které se pohybují vysokými rychlostmi. Radiace může způsobovat sterilitu.“ 

Zatímco mužské spermie se rodí a uvolňují postupně, ženy se narodí již s plným „setem“ vajíček. Pokud by kosmonautka/astronautka byla vystavena radiaci, hrozila by ji sterilita dříve než mužskému členu posádky. Současné kosmické lodi, které operují na orbitě, létají pod ochrannými magnetickými pásy Země. Jakákoli jiná cesta do vzdálenějšího vesmíru by vedla skrz tyto pásy do otevřeného prostoru, kde už by krom stěn vesmírného plavidla žádná jiná ochrana neexistovala. Současné technologie se potýkají se zatím těžko řešitelným problémem, jak ochránit déletrvající let, resp. posádku, například k vzdálenějším planetám Sluneční soustavy, před destruující radiací. Je s podivem, že lunární mise USA nezpůsobila americkým astronautům neplodnost.

„…v roce 1991 přiznala Angličanka Helen Sharmanová, že se svými ruskými kolegy Krikaljovem a Arcebarským zažila v kosmu ‚fantastické zážitky'.“ I kdyby na této informaci mělo být něco pravdy, vesmírný porod jsme zatím neviděli… 

Je tudíž dost pravděpodobné, že bez vyřešení problému umělé gravitace lidé Zemi jen tak neopustí. Jakákoli jiná gravitace (větší/menší) nežli je ta pozemská, výrazně ovlivní tvar lidského těla již u příštích generací. Pokud jste fanoušky románů našeho českého autora Ludvíka Součka, jistě vzpomínáte na trilogii: Cesta slepých ptáků; Runa Rider; Sluneční jezero. V románu se líčí jakási větev lidské rasy, která byla zavlečena na planetu Mars, kde se vyvíjela odděleně, byť paralelně s pozemskou většinou, která zůstala na Zemi. Martovští lidé (lidé z Marsu) žili v kráterech a hlubokých korytech prehistorických martovských řek. Protože měli k dispozici méně kyslíku než jejich „bratři pozemšťané“, jejich těla zesubtilněla (díky menší gravitaci Marsu), zato jejich hrudníky zmohutněly, jak se plíce snažily lapat po adekvátním objemu kyslíku. Tohle je poměrně realisticky osvětlený příklad, kam vede vývoj člověka v nepozemském prostředí…

„Prvním úspěšně spářeným živočichem ve vesmíru byla ryba halančík japonský. Stalo se to v raketoplánu v roce 1994.“

Jenže, jak se říká, kočka není pes, Brno není Praha, ryba není člověk. Sex ve vesmíru a rozmnožování člověka není na pořadu dne. Za současné situace vítězí celá plejáda jiných úkonů, jimž se kosmonati/astronauti/tchajkonauti musí věnovat… Konečně není ani jasné, jak by se k sexu stavěli vesmírní figuranti, pokud by tento nevyplýval z přirozených a spontánních pohnutek, pokud by šlo venkoncem o ryze vědecký přístup…

„Jestliže plod nebude během kritické fáze vystaven gravitaci, jeho vývoj nebude určitě normální.“ 

Gravitace tedy plní svou nezastupitelnou úlohu i během těhotenství. Pokud se na Zemi narodí zdravé ženě zdravé dítě, jedná se vždy o „malý zázrak“. Přesvědčují nás o tom „artefakty“ paleoantropologických sbírek různých lékařských ústavů. Dokonce i dnes se během zcela normálního těhotenství může velmi mnoho pokazit. Následky jsou pak nedozírné. Představit si astronautku, která by dobrovolně trávila těhotenství na současné ISS – Mezinárodní vesmírné stanici, to je stále poněkud utopická představa.

Manželský pár letěl do vesmíru jen jednou, a to na palubě raketoplánu Endeavour v roce 1992. Mark Lee a Jan Davisová se vzali tajně před startem. Pravda vyšla najevo sice záhy, NASA (úřad) už ale nemohl změnit složení posádky. 

Posádky k ISS jsou pečlivě vybírány. Ne vždy zde hraje roli sexuální náklonnost účastníků mise. Představa sexu mezi „nezamilovanými“ je více méně stále poněkud zvláštní. Zejména uvážíme-li, že takovýto sex by byl celé Zemi na očích, dále pod přísným dozorem dispečerů z řídícího střediska.

Na orbitě je příliš málo „intimča“…

„Mezinárodní kosmická stanice je se svými patnácti moduly a 357 metry krychlovými stále jen „omezeným místem“. Největší soukromí tam poskytují ruské moduly. Jsou mnohem osobnější, takže by se případný sex odehrával tam, v ruských modulech.“ 

Z historie orbitální stanice MIR víme, že si tam sovětští kosmonauti brávali i kytaru či likér. Ale sex? Stanice MIR shořela v atmosféře v roce 2001. A kdyby její stěny mohly mluvit? Asi bychom se nic senzačního nedozvěděli. Sex ve vesmíru pozemšťané patrně prozatím opravdu nepraktikovali…

V Rusku dnes žije „kosmický pár“ složený z kosmonautky Jeleny Kondakovové a kosmonauta Valerije Rjumina, jejich dcera se jim narodila, ale před letem do kosmu a na Zemi… Takže ani zde nejde o učebnicovou ukázku toho, po čem se pídí tento článek. 

Abychom Vám ukázali alespoň kus romantiky ve stavu bez tíže, citujeme pro Vás film Andreje Tarkovského Solaris.

Scéna ve stavu bez tíže (Solaris/YouTube)

Pokud byste měli chuť být v civilizaci v něčem první; po přečtení tohoto článku byste měli vědět, že tu jsou ještě jisté možnosti, jak vstoupit do historie jako č. 1.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce