Ruský protivzdušný systém S-500 bude v sériové výrobě od roku 2020. To řekl v rozhovoru pro RBK generální ředitel Rostechu Sergej Čemezov.
Podle dostupných informací bude S-500, na rozdíl od svých předchůdců, schopen zachycovat manévrující hypersonické bojové bloky. To zní fantasticky. Je ale potřeba se v tom zorientovat: O jaké bloky se jedná a proč je důležité věnovat jim pozornost.
Jedná se o to, že sestřelovat hypersonické bloky mezikontinentálních raket je o mnoho složitější, než obyčejné balistické bojové bloky. Je to nová výzva pro prostředky protiraketové obrany.
„Klasická“ raketa vypouští k cíli neřízený bojový blok letící po balistické trajektorii. Blok letí podobně jako kámen po parabole do přesně vypočítaného místa. Úkolem protiraketové obrany tedy je poměrně prostá věc: na základě zjištěného startu rakety je potřeba vypočítat, kam směřuje, během příletu za pomoci radarů odhalit bojový blok, vypočítat jeho trajektorii a pomocí protivzdušných prostředků ho zničit. S ohledem na vysoké rychlosti jak samotné rakety, tak i protirakety, musejí být výpočty provedeny velmi precizně. Bojová hlavice protirakety musí být dostatečně silná, aby mohla kompenzovat malé chyby ve výpočtech. Přitom v klasických systémech protiraketové obrany se antirakety navádějí k cíli ze země.
S příchodem manévrujících bojových hypersonických bloků se situace značně změnila. Zaprvé se bojové bloky budou pohybovat v menší výšce, díky tomu bude docházet k jejich pozdějšímu odhalení prostředky protivzdušné obrany. Obranné systémy tak budou mít méně času na svoji reakci. Zadruhé budou moci tyto bojové bloky manévrovat, a to kardinálně znesnadňuje činnost obranných systémů. Blok, který bude provádět manévry, bude nutit obranné systémy znovu provádět výpočty jeho trajektorie, vypočítávat nové koordináty pro bod jeho zásahu protiraketou a tím i měnit trajektorii již vystřelených antiraket. Existuje pravděpodobnost, že část vystřelených protiraket již nebude moci provést korekci svého letu a tím nebude moci útočící blok zasáhnout. A on mezitím bude dělat další manévr. Díky tomu se bude opakovat celý cyklus – znovu se propočítává trajektorie a mění se dráha protiraket. A znovu manévr. Toto chování útočících bojových bloků vede k rychlému zastarávání klasických systémů protiraketové obrany a vyžaduje to zcela nové přístupy k chápání protiraketové obrany. Jinak se obrana proti novým hypersonickým bojovým blokům stává nemožná.
V nejbližších měsících dojde k dokončení zkoušek ruského raketového systému Avangard s hypersonickým bojovým blokem 4202. Ruské ministerstvo obrany dříve prohlásilo, že Avangard bude ve výzbroji ruských vojsk do konce roku. Podle všeho se stane první mezikontinentální raketovým systémem s takovou bojovou hlavicí. Hypersonický blok typu 4202 se má pohybovat na hranicích atmosféry a manévrovat – měnit kurz a výšku. Díky tomu bude jeho trajektorie špatně předpověditelná. V první etapě budou pro nošení těchto bojových bloků použity rakety UR-100N UTTCH (SS-19 mod. 2), má jich být několik desítek. V perspektivě by měly tyto hypersonické zbraně nosit rakety Sarmat, každá raketa několik Avangardů.
Tyto bojové bloky jsou určené k tomu, aby byly použity jen proti těm nejdůležitějším cílům – velícím střediskům, pozicím protiraketové obrany a jaderným arsenálům.
Zmíním, že v ruském tisku Avangard někdy označují za „vraha amerických systému protiraketové obrany“ a píší, že všechny americké rakety nestačí, aby mohly zničit tuhle ruskou zbraň. Ve skutečnosti se jedná o nadsázku, protože není možné vypočítat, „kolik potřebujete raket“. Samozřejmě, existují hodnocení specialistů. Ty ale na internetu nezveřejňují, jelikož se mají úroveň „přísně tajné“.
A o amerických protiraketových systémech pohovoříme níže.
Nové bojové bloky jsou velkou výzvou pro současnou protiraketovou obranu. Co je potřeba učinit pro to, aby efektivně fungovala?
Zaprvé se přemýšlí nad tím, že systémy protiraketové obrany by měly mít samonaváděcí palebné prostředky – bez závislosti na výpočetní technice pozemních prostředků. Zadruhé je částečně možné nivelizovat potenciální minutí cíle zvětšením oblasti zásahu při explozi bojové hlavice protirakety. Cíl manévruje, antiraketa nestíhá reagovat na změny trajektorie pro přesný zásah cíle, ale dostává se k němu dostatečně blízko, aby její exploze zneškodnila cíl. Zatřetí se jedná o vytvoření antiraket s několika samonaváděcími bojovými částmi – takový přístup k obraně umožňuje obsáhnout maximální počet trajektorií manévrující bojové hlavice. Je možné, že budou realizovány i úplně nové a místy až exotické přístupy v řešení úkolu likvidace hypersonických manévrujících bojových hlavic.
Na příkladu S-500 vidíme, že systémy čelení hypersonickým bojovým hlavicím se v Rusku vytvářejí. A co u našich amerických partnerů?
Nejznámějším protiraketovým americkým systémem je Aegis. Jedná se o námořní systém protivzdušné obrany lodí používaný už několik let. S ohledem na to, že ochrana útočných skupin plavidel s letadlovými loděmi je pro USA velmi aktuální, byla práce zaměřena na vývoj univerzální námořní platformy, která nehledě na to může zajistit ochranu i prakticky celého území USA, a také, jak ukazuje nejnovější historie Evropy, může být umístěna na souši. Zvláštností tohoto systému je možnost provádět modernizaci s ohledem na nové cíle a úkoly bez nezbytnosti kardinální modernizace již existujících lodních systémů.
Právě se systémem Aegis je spojen americký program na rozmístění protiraketových komplexů v Evropě: na dvou pozemních objektech v Polsku a Rumunsku jsou nainstalovány startovací systémy pozemní verze námořního systému Aegis, které jsou oficiálně určeny pro ochranu Evropy před potenciálním íránským útokem. Je jasné, že tato příčina je i nyní, několik let po umístění systému, nesmyslná. Tak ale ve své době znělo oficiální vysvětlení. Dost bylo jednání o evropském protiraketovém systému v kontextu hrozby i pro ruské strategické síly. Zde je třeba zmínit, že pokud si hypoteticky představíme start ruských balistických mezikontinentálních raket na cíle v USA, tak ani jedna antiraketa vypuštěná z Polska či Rumunska zde pomoci nemůže. K nejbližším bodům potenciálního letu ruských raket je to příliš daleko. Ty budou směřovat přes severní Atlantik a Severní pól.
Tyta antiraketová centra v Rumunsku a Polsku mohou být chápána jako střediska pro zkoušky pozemní varianty Aegis, které mohou být následně umístěny dostatečně operativně v jakémkoli místě na planetě. Pokud ale budeme čestní, není zcela jasné, k čemu je potřeba to dělat v situaci, kdy je k dispozici dostatečné množství lodí s Aegis, které se mohou operativně přemísťovat na potřebné místo.
Protirakety systému Aegis mají samonaváděcí bojové hlavice, které tvoří samostatný malý raketový aparát s infračervenou kamerou a vlastní výpočetní technikou. Tato raketa se v posledních fázích letu navádí na teplo bojové hlavice letící v horních vrstvách atmosféry a díky manévrovacím motorům se provádí zásah útočící střely. Raketa typu SM3 Block I v několika modifikacích již je ve výzbroji lodí s Aegis. Nyní se pracuje na druhé generaci raket SM 3, které budou mít o mnoho větší možnosti v naváděcích systémech, manévrování a ve finále tedy i v zasahování balistických cílů. Nové možnosti SM3 Block II umožní garantovaně ničit mezikontinentální balistické rakety a také je velmi pravděpodobné, že budou mít velké možnosti sestřelovat manévrující cíle, k nimž se řadí i hypersonické bojové bloky.
Reálné informace o pracích, které se provádějí na Západě, a také konkretiky o tom, jaké jsou skutečné možnosti vyvíjených systémů, je málo – o Aegisu s novými raketami nejsou v tisku žádné přesné informace, jedná se o předpokládané možnosti. Nehledě na to je známo, že nyní probíhá výzkum pro vytvoření ještě několika systémů, například prostředku zachycování hypersonických zbraní Valkyrie. Prostředky vydávané na tyto účely zatím hovoří o tom, že se jedná o předběžné výzkumy, které se realizují ve vytváření návrhů na modernizace již existujících systémů. Jako bonus je zde to, že již existující antirakety SM 3 mají možnost zasahovat bojové bloky, které jsou zahřáté díky pohybu v atmosféře. Nyní k tomu, aby bylo možné bojovat proti hypersonickým blokům, je potřeba zvýšit jejich manévrovací schopnosti.
Myslím, že ještě jedním směrem pro provádění výzkumů, bude vytváření matematických modelů pro vyhodnocování pravděpodobnosti objevení se manévrujícího bojového bloku v různých geografických oblastech. Pokud bude mít obranný systém možnost předpovídat objevení se bojového bloku v nějaké oblasti, tak bude možné v té oblasti jednoduše umístit antirakety a obrana bude vyřešena. Tyto výpočty jsou spojeny s používáním předních technologií pro zpracovávání informací, a také s vysokým výpočetním výkonem. V perspektivě ale bude možné umístit na každou antiraketu malý superpočítač s vlastním programovým vybavením. A je pravděpodobné, že právě tímto směrem budou směřovat práce na vytváření obrany před hypersonickými zbraněmi.