Ve dvou rovinách: emocionální a racionální. Obě roviny se zpravidla prolínají. V emocionální rovině jde o iracionální až chorobnou nenávist vůči všemu ruskému, často doplněnou nebo maskovanou odporem vůči „komunismu“. Není to obráceně, jak se svému okolí snaží namluvit tito nenávistníci. Není pravda, že by to byli jen odpůrci „komunistické“ totality a to „ruské“ by se s tím jen tak náhodou svezlo. Jejich nenávist je čistě národnostní. V Rusku už osmadvacet let žádný „komunismus“ není. A přesto nenávist pokračuje. Tenhle typ lidí nenáviděl Rusko před bolševickou revolucí a nenávidí ho i dlouho po pádu „komunistického“ režimu.

Svou nenávist ke všemu ruskému vysvětlují „racionálními“ důvody, za které prohlašují ruskou „rozpínavost“. Kdyby se tito „znalci“ historie podívali do historických atlasů, kde byly hranice Ruska před 1. světovou válkou či Sovětského svazu po 2. světové válce a kde jsou teď, zjistili by, že ta ruská „rozpínavost“ má záporné znaménko. Rusko přišlo o obrovskou část svého území. Nedávné připojení Krymu na základě tamního referenda je jen nepatrnou korekcí této do nebe volající nespravedlnosti.

Emocionální rovinu protiruské nenávisti v našich podmínkách doplňuje ještě „historická paměť“ – vzpomínky na rok 1968. Pomineme-li, že rok 1968 pamatují prakticky už jen důchodci (řekněme 60 let a starší), jedná se u mladší generace jen o zprostředkované emoce jejich rodičů a prarodičů. Je až příznačné, že skuteční pamětníci těchto událostí jsou nesrovnatelně smířlivější. Je pochopitelné, že mnoho lidí tyto přes padesát let staré události vnímá jako potupu českého národa, ale roste počet lidí, kteří si začínají uvědomovat širší (geo)politické souvislosti a uznávají, že tato intervence zajistila celé jedné generaci relativně klidný a bezstarostný život, o jakém se dnešní mládeži (i čtyřicátníkům) může jen zdát.

V racionální rovině se zastánci stěhování Koněvovy sochy zaštiťují „historickými fakty“ a mluví o tom, že mají „historickou pravdu“. Jenže: To, co za „historickou pravdu“ považuje jeden, druhý nemusí. Ano, události během Pražského povstání na konci 2. světové války proběhly jen jedním způsobem, ale nikdo (většinou ani historici) nedokáže vnímat historické děje v celém komplexu jejich příčin a následků. A už vůbec ne z hlediska záměrů jednotlivých aktérů.

Z toho logicky vyplývá, že si každý z těch pravdivých (bez uvozovek) událostí vezme (a samozřejmě také zdůrazní) jen to, co se mu hodí do jeho často už předem připraveného výkladu dějin. Pak už jde jen o to, jakou část těch objektivně proběhlých událostí kdo preferuje – jestli tu HLAVNÍ událost (v našem případě rozhodující podíl Rudé armády na osvobození Československa a na porážce německého fašismu a nacismu) nebo nějaké negativní EPIZODNÍ příběhy, které tuto stěžejní událost provázely, nebo dokonce děje, které s hlavní událostí vůbec nesouvisejí – například proto, že se staly o desetiletí později.

Obránci Koněvovy sochy logicky zdůrazňují dějinotvorný význam rozhodujícího podílu Sovětského svazu (a maršála Koněva osobně) na porážce nacismu a osvobození Československa včetně Prahy. Zastánci stěhování sochy v té racionální rovině zdůrazňují určité negativní vedlejší děje, které ale provázejí KAŽDOU válku. ŽÁDNÝ velký vojevůdce nemůže být lidumil vůči svým vojákům. Nezřídka se uchylují k vyloženě podpásové argumentaci, jak se osvoboditel Prahy choval mnohem později a někde úplně jinde… Odmítli by snad osvobození Československa a Prahy, kdyby dopředu věděli, že jeden z hlavních osvoboditelů za dalších jedenáct let bude potlačovat povstání v jiné zemi?

A ještě k roli Pražského povstání: Praha by byla tak či onak osvobozena i bez Pražského povstání, ale Pražské povstání by nevzniklo a neproběhlo bez faktu, že se z východu (a ze severu) blížila Rudá armáda. V jaké fázi se Pražské povstání nacházelo, když do Prahy dorazila Rudá armáda, je tedy v podstatě irelevantní. Proto si Koněv v Praze pomník jednoznačně zaslouží.

Rozdíl mezi příznivci a odpůrci Koněvovy sochy je v tom, že její příznivci respektují odlišné názory a nepodporují bourání pomníků, které je vyjadřují. Od nositelů opačného názoru ale očekávají, že budou respektovat, že někdo může mít na proběhlé historické události jiný názor než oni. Obě skupiny totiž nejsou ve sporu o tom, co přesně se stalo, nýbrž ve sporu o tom, jak tyto události interpretovat, případně jestli ty rozdíly v interpretacích mají vyústit v bourání či stěhování pomníků.

V čem je tedy největší problém příznivců stěhování Koněvovy sochy? Oni soudí historii podle dnešních měřítek. Kdybychom měli soudit například Napoleona podle současných měřítek, nesměli bychom jeho jméno snad ani vyslovit. Kdyby odpůrci Koněvovy sochy aspoň trochu mysleli, nesoudili by něčí činy z konkrétní doby podle něčeho, co se stalo mnohem později. Je to ahistorické a hloupé. Odsoudím snad někoho, kdo mě zachránil z vody před utopením, jen proto, že o deset let později v sousední vesnici rozbil někomu hubu? Vmetu mu po letech do tváře, že mě tam měl nechat, protože by mě později mohl z té vody vytáhnout třeba někdo jiný, „lepší“?