Plánovaná panamazonská synoda, která proběhne letos v Římě od 6. do 27. října, vzbuzuje nemalé obavy. Důvodem jsou nejen vyjádření některých jejích iniciátorů, ale především dokument Instrumentum laboris, z něhož mají synodní práce vycházet.

Třebaže se většina pozornosti médií soustřeďuje na možné prosazení, prozatím místní, ženatých kněží, případně „svěcení“ jáhenek, tak pracovní dokument panamazonské synody má ještě další rozměr, který je z filozofického a teologického pohledu snad ještě znepokojivější. Nacházejí se v něm totiž formulace, které se nesou v panteistickém duchu a připomínají jazyk hnutí New Age. Ačkoli lze těžko stanovit ucelenou nauku tohoto synkretického duchovního směru, tak jeho zásadní myšlenkou, vycházející z východních náboženství, je, že celý vesmír představuje bytostnou jednotu a že člověk musí objevit božství, které je v něm samém ukryto.

Duch animismu

V Instrumentum laboris čteme, že v případě „dobrého života“, jak jej chápou domorodci a který je kladen za vzor, „jde o život v ‚harmonii se sebou samým, přírodou, lidskými bytostmi a nejvyšší bytostí, neboť v celém vesmíru probíhá vzájemné sdílení (intercomunicazione), z něhož nikdo nikoho nevylučuje ani není vylučován, přičemž (ze sdílení) mezi námi všemi se může zrodit projekt plného života‘“ (12). „Takové pojetí života se vyznačuje spojitostí a souladem vztahů mezi vodou, územím a přírodou, komunitním životem a kulturou, Bohem a nejrůznějšími duchovními silami“ (13).

V paragrafu 17 nacházíme zarážející citát z prohlášení domorodců: „My, původní obyvatelé Guaviare (Kolumbie), jsme součástí přírody, jsme totiž vodou, vzduchem, zemí a životním prostředním stvořeným Bohem. Proto žádáme, aby skončilo týrání a vyhlazování ‚Matky Země‘. Země má krev a krvácí, nadnárodní společnosti přeťaly žíly naší ‚Matce Zemi‘.“

Vidíme, že Země je v tomto pohanské chápání představována jako bytost na způsob řecké bohyně Gaii, v níž jsou jednotlivé prvky navzájem propojeny a tvoří její „organismus“. Podobné myšlení vnesl svého času do katolického prostředí francouzský jezuita Pierre Teilhard de Chardin, který hovořil o „Duchu Země“ a ve vtělení spatřoval spojení Kristova mystického těla s celým vesmírem. Podle něj je celý vesmír nabitý duševními silami a každá částice obsahuje zárodečnou duši, přičemž buňkou vesmíru je vesmír sám. Navíc všechny živé bytosti ovlivňují své okolí, a to i v tom nejširším možném měřítku. V Chardinových pseudovědeckých teoriích nacházíme obdobu animismu, tedy názoru, že vše má duši, včetně neživých věcí, skloubenou s panteismem, v němž tyto duše tvoří součást „Ducha“ světa. Oboje přesvědčení se vyskytuje v různých podobách v pohanských náboženstvích.

Čtěte ZDE: Tajemný rok 2017 začíná nedělí: V Římě sedí ekopapež. Pít z PET lahví je hříšné. Bizarní pontifikát znamením naší doby. Věřící i klerici se bouří. Rozhovor se vzpurným kardinálem. Přichází procitnutí?

Dialog s duchy

Instrumentum laboris popisuje v kladném světle rovněž pohanské praktiky: „Život amazonských společenství, která ještě nejsou ovlivněna západní civilizací, se odráží v náboženských přesvědčeních a rituálech týkajících se působení duchů, božstva vzývaného pod mnoha jmény, které jsou prováděny společně s územím a na území, společně s přírodou a v přírodě. Tento pohled na svět je zachycen v ‚mantře‘ Františka ‚všechno je propojeno‘“ (25).

V souvislosti s Františkovými slovy je jistě výmluvné použití v církevním dokumentu slova „mantra“, byť v uvozovkách, tedy pojmu, který je převzat z východních pohanských náboženství.

O „duchách“ v animistickém pojetí se hovoří také v paragrafu 75 týkajícího se „rodin v Amazonii: „Kosmický rozměr zkušenosti (cosmovivencia) pulzuje v rodinách… Krátce řečeno, rodina je místem, kde se člověk učí žít v souladu: mezi národy, mezi pokoleními, s přírodou, v dialogu s duchy.“

Zarážející je, že všechny výše uvedené popisy jsou předkládány bez jakéhokoliv kritického rozboru daných jevů, ba naopak, z jejich celkového vyznění lze soudit, že se jedná o věci kladné.

Čtěte ZDE: Dílo zkázy pokračuje: Amazonská pohroma se blíží. Boží dopuštění? Na programu je odstoupení od víry. František se činí beze strachu. Ani umírnění a poslušní to již nemohou vydržet. Dopis schválený nebesy

Rovnostáři z pralesa

Jakkoli je při misijní činnosti možné či dokonce vhodné zohlednit určité dobré prvky, které se v té či oné kultuře nacházejí, a z nich při evangelizaci vycházet, tak v Instrumentum laboris máme co do činění s nadšeným vynášením celého pohanského primitivního způsobu života a vydáváním ho za jakýsi všeobecný vzor.

Amazonie a další „domorodá či komunitní území“ jsou v dokumentu označována za „epifanická místa [tj. místa Božího zjevení], kde se projevuje zachování života a moudrost pro planetu“ (19). Panamazonská synoda se tak stává „velkou příležitostí pro Církev, aby objevila vtělenou a aktivní přítomnost Boha: v nanejvýš různorodých projevech stvoření; ve spiritualitě původních národů“ (33).

Je-li Amazonie místem Božího zjevení, pak je třeba jejímu „hlasu“ naslouchat. Jak to s neskrývaným rousseauovským obdivem pro „ušlechtilého divocha“ vyjádřil arcibiskup perského Huancaya kardinál Pedro Barreto Jimeno SJ: „Viděl jsem u Indiánů velkou péči o vodu a živočichy. Ohromil mě jejich smysl pro komunitu, aniž by potřebovali policii. Překvapila mě také jejich prostota. Indiáni žijí pro přítomný den, nedělají žádné plány, dokonce ani na další týden.

Další věcí je jejich rovnostářský přístup. Nejsou zde žádné rozdíly. Mnoho jsem se od nich naučil a dále se učím. Jejich kultura, jejich moudrost svědčily o transcendenci, jakou je pro mne Bůh… Jsou to Indiáni, od nichž se musíme mnohému učit.“ A dodává: „Musíme rozhodně zahájit reformu církve. Buď teď, nebo nikdy!“ (P.T.)

Zdroj.