Význam pojmu stát: V naší řeči se pojem stát vysvětluje sám od sebe. Co musí stát udělat, aby byl? Musí si na něčem stát, nějak obstát, aby byl alespoň obstojný. Musí prostě identicky existovat. Existovat ne jako pouhý zeměpisný pojem. Musí existovat skutečně!

Český stát v proudu času: Desítky pokolení našich předků se snažily založit a udržet si státní život. Bylo třeba zvrátit hluboce zažitou víru a přijmout křesťanství (cesta do nové Evropy). Vykořenit se a zakořenit jinak. Taková změna zachvěla každým člověkem. Dál bylo třeba zřídit v Praze arcibiskupství. To byla ukázka svrchovanosti v rámci duchovní sounáležitosti. Bylo třeba získat královskou korunu. A stejně důležité bylo získat a udržet si královskou korunu dědičnou. Tím, že se kníže stane králem, se jeho země stane jasným geopolitickým bodem na mapě světa. Stane se účastníkem mezinárodních vztahů. Úplně zničit království nelze tak snadno, protože království má vždycky nějaké zahraničně politické vazby a někdo třetí může začít válku na obranu ničeného království. Stále ta „cesta do Evropy“, nutnost přizpůsobit se a snaha vyrůst svébytně. V praxi šlo, a pořád jde, o tisícileté stýkání a potýkání se s Němci. Až jednou se náš král stal německým císařem. Praha se v době otce vlasti ocitla na politické i duchovní špici Evropy. Dříve či později musela nastat ohromná duchovní reformace, a když ji chtěli spálit a odložit, tož tedy revoluce. Husem a mnohými jeho nástupci se probudilo osobní sebevědomí. Já sám hovořím s Bohem a jen jemu skládám účty. Děly se další věci: Sepsání čtyř pražských kusů – Artikulů, nebo alespoň ta nevídaná svoboda vyznání v podobě Kompaktát.

Na scénu vešel první nedynastický král Jiří z Poděbrad, umírněný kališník, král ve státní sebeobraně. Ta sebeobrana se nás už nepustí. Z ní vyroste kralická trojice: škola – kostel – tiskárna. A z té školy vyroste poslední biskup Jednoty bratrské, nevídaný učitel, myslitel, který si přál vševědu i akademii věd, Jan Ámos Komenský. V patách mu šlo pobělohorské stmívání, ale svítila mu víra, naděje a láska. Výsledek osobního sebevědomí, které mluví s Bohem. Obnovil Chelčického síť víry pravé. Vlast byla Komenského myšlenek nadlouho zbavená. Ale k národnímu obrození, k cestě ven z předsíně mrtvých se šlo humanismem Daniela Adama z Veleslavína, Petra Voka, a šlo se cestou laskavých jesuitů Bohuslava Balbína a Josefa Dobrovského. Znovu jsme se museli naučit mluvit, cítit a myslet česky, aby byl kapitál, aby byla politika, aby byly legie a aby byl zas jednou skutečný stát.

Obsah státnosti: To, co je obsahem pojmu stát, se moc nemění. Stát není relativní pojem. Je to organismus. Má řízení, vedení impulsů a výkonnost. Orgány musí pracovat v souhře a, pokud možno, bezbolestně. Stát má své aktivní a reaktivní funkce. Aby je vůbec mohl mít, jinými slovy, aby začal existovat, je třeba, aby lidé, kteří stát tvoří, projevovali a provozovali společné úsilí o kulturní, politický a hospodářský růst, společně s růstem státního bezpečí. Ve státě si nemohou jít po krku dvě, tři náboženské obce. Nemůže se tam prát sedm národností a několik plemen. Stát není zmenšenina světa. Stát je jedna z mnoha tváří světa. Mezi aktivní funkce státu počítáme jeho tvůrčí možnosti. Patří sem také vytváření obnovitelného státního majetku, který je zdrojem státních příjmů a pracovních příležitostí, umožňuje státní podnikání a hrazení důstojné (nikoli bezhlavé) sociální politiky. Proto skutečný stát ručí za nezcizitelnost nerostného bohatství. Žádný břidlicový plyn, žádné lithium, zlato a jiné suroviny u nás nemohou těžit a vyvážet zahraniční společnosti. Je to totéž, jako když najdu na svém pozemku poklad. Také ho nesmím rozprodat na zahraničních burzách.

Stát umožňuje pocit státní sounáležitosti. S tím souvisí jednoznačné rozdělení moci ve státě a nezcizitelnost moci. Je přímá úměrnost mezi podílem na moci a pocitem sounáležitosti. Nezcizitelnost moci je dnes velké téma. Například, nelze jako by hlasovat v Praze, ale s tím, že z Bruselu dojde soupis všeho, co se v Praze musí bezpodmínečně odhlasovat. Jinak povězeno, stát se vyznačuje státní svrchovaností. Pokud ji nemá, je jeho území buď okupováno, nebo včleněno do jiného státu. 

K reaktivním funkcím státu patří veškerá státní sebeobrana. Obrana proti nevýhodným hospodářským smlouvám. Obrana proti ekonomickým sankcím. Obrana proti vojensko-politickým paktům, které ohrožují státní bezpečnost. Obrana proti vpádu vojsk. Obrana proti vpádu migrujících zástupů. Obrana kulturního dědictví. Obrana úředního jazyka. Obrana sdílených civilizačních hodnot. Obrana proti občanské zločinnosti, a tak dále, a tak podobně. 

Myslím, že k obnově evropských států, k obnově státního života v Evropě povede zejména reaktivní funkce státu, čili znovu vyžádaná veškerá sebeobrana. Pro příklad zajděme do Francie: 

Chaos i strach přichází shora: Hostem Martiny Kociánové ve vysílání Svobodného universa byl před časem Jan Eichler, odborník na mezinárodní politiku. Rozhovor s ním byl na internetu publikovaný 25. srpna 2019. Jan Eichler nejdřív odpovídal ohledně hnutí Žlutých vest. Mnoha Francouzům ze střední třídy najednou přestaly stačit výplaty. Ceny zboží v eurech narostly do výše předchozích cen ve francích! Mladý prezident Emmanuel Macron, vzdělanec bez politických zkušeností (a tedy odtržený od reality), bez vřelého citu k francouzskému národu, bývalý finančník u Rothschilda s obrovskými příjmy, poradil lidem, aby se ztrátou prodali neekologická auta a rychle si nakoupili předražené hybridní vozy. S jeho souhlasem se v silniční dopravě dramaticky zvedla daň z pohonných hmot, ale nic takového se nenavýšilo v letecké a lodní zaoceánské dopravě, aby neklesal obrat a zisk globálních korporací. I to je příčina trvajících protestů Žlutých vest. Svým způsobem se jedná i o povstání venkova v Paříži a proti pařížskému nahlížení věcí. Protestují lidé, co do Paříže léta dlouho dojíždějí za prací. Vezměme si, že i u nás je Praha tak trochu svět sám o sobě, který většinou volí o dost jinak, než zbytek naší země. Protesty ve Francii podnítila rovněž nezvládnutá migrace. Francouzi si nesmí vést přehled o tom, kolik k nim doputovalo běženců a migrantů. Pravděpodobně je jich deset miliónů. Tito lidé (většinou Arabové) navíc odmítají přijmout francouzské pořádky a vehementně si trvají na svém způsobu života. Zmlátili například číšnici za to, že jim kromě sýrového sendviče nabídla i šunkový. Muslimové vepřovou šunku nejedí. Útočníkům navíc zločinné násilí prošlo beztrestně! Neustále se rozšiřují takzvané no-go zóny, přistěhovalecké čtvrti, kam se bojí jít policista i ve dne, a kde migranti na skutečné Francouze útočí. Nedávno v dříve poklidném městě Calais protestoval proti divokému táboru migrantů, proti vraždám a znásilněním v okolí tábora i jeden vážený starý generál. Soud ho za odvážnou pravdomluvnost potrestal tak, že generál už nesmí na veřejnosti obléci svou uniformu. Pokud by tolerované povyšování migrantů nad Francouze kritizoval nějaký vzdělanec, přijde o místo na univerzitě, už jej nikdy nepozvou do rozhlasu a televize a okamžitě získá nálepku xenofobů a le penovců. Marine Le Penová je čelní představitelkou Národního sdružení, profrancouzské národovecké politické strany. Státní úřady se ji snaží zdiskreditovat. Soud jí například nařizuje lékařskou prohlídku u psychiatra. Zavírání politicky nepohodlných do psychiatrických léčeben známe i ze Sovětského svazu. V médiích je činnost Národního sdružení automaticky zatížená pojmy extrémní, pravicový, extrémně pravicový. V každém případě má ve Francii (nadité strachem ze zdražování, strachem z úřadů a obavami z islamizace) Marine Le Penová podporu mnoha vojáků, policistů, vrcholných manažerů i vědců. I o tom hovoří ve dvoudílném rozhovoru, ne delším než hodinu, vzdělaný, mírný Jan Eichler.

Nacvičme si státní život: Naše země a náš lid se neúčastnili koloniálních záborů, rozpoutání světových válek, vynášení hospodářských sankcí a pořádání surových surovinových válek. Žádný Čech neřekl, že válka je pokračování diplomacie. Jeden našinec sice prohlásil, že lze dělat „humanitární bombardování“, ale toho výroku, a snad i toho politika se mnozí z nás zřekli. Nejsme spolunositeli svědomí (karmy) Portugalců, Španělů, Francouzů, Němců, Italů, Britů, Belgičanů a Nizozemců. Z toho pohledu je naše účinkování v současně pojaté Evropské unii (nikoli v Evropě) jaksi nepatřičné. Nechceme se stát oběťmi obtěžujícího rasismu a náboženských pogromů, viďte. Nechceme být figurkami pro společensko-vědní pokusy s neotřelými idejemi. Nechceme být statisty čipového sledování, ani materiál pro genetické modifikace. Proto musíme začít být sami sebou. Jistě nám to neprojde hladce. Zřejmě se stane něco, co u nás dvě pokolení nepoznala. Začneme mít své hrdiny, v horším případě i mučedníky. Začneme mít vlastní budovatele státu a pracanty takřka bez odpočinku. Naučíme se rozlišovat i posuzovat. Budeme se muset vyzbrojit rozeznáním dobrého od zlého a rychle se budeme muset naučit táhnout za společný provaz, aby nás predátoři neutáhli na vařené nudli. Bude třeba vypnout televizní názory a formulky typu: To máte těžké. To nejde jednoznačně říct. Určitě budeme muset alespoň povstat ze židlí a ukázat se veřejně jako ti, kdo chtějí Český stát. To zezačátku nebude nic příjemného. Pravděpodobně zakusíme nějaký ten nátlak. A možná se přičiníme o výdobytky, kterých si užijí až děti našich dětí. I s tím bude nutné žít. Na naší straně ovšem překvapivě stojí několik let času. Ještě nejsme tam, kde jsou Francouzi. Zatím nejsme řízeni z Německa ve všem všudy. A Ruská federace si ještě nezjednává klid a bezpečnost za západní hranicí. Lidé, kterým je 45 +, se do snah o budování vlastního státu mohou zřejmě zapojit plynuleji než mladí, indoktrinovaní cíli západního globalismu. Ačkoli mladí mohou překvapit. Studenti překvapili odvahou i rozumem mnohokrát. 

Nacvičme si státní život u sebe doma, lépe nám to půjde s pozemkem na vsi nebo v zahrádkářské kolonii. Jistě, stát musí mít nějaké pozemky. Venku víc pracujme a méně choďme pro éčka a pro slevové zdražování do supermarketu. Vypěstujme si, vyrobme si, vyměňme si se sousedem. Veďme si seznam všeho, co nemusíme koupit, a všeho, co nepotřebujeme ze zahraničí. Napadlo vás, že v černém rybízu a jeřábu, v brusince i v rakytníku (máte ho na zahradě?) je mnohem víc toho, co obsahují citrusy? Chceme být úspěšní a silní ve velkém? Buďme stejně úspěšní a silní v malém. Zvyšující se míra nezávislosti nám může zachovat i zdravé zažívání. Uvedu příklad: Pokud není (a nesmí být) síla, která by prohlédla všechny polské potraviny, kdykoli nám bratři Poláci (bohužel) pošlou do obchodů něco závadného (technická sůl místo potravinářské, prášek na vši ve zmrzlině, salmonelózní maso…), potom jediná sebeobrana je polskou potravinu nekoupit. Pak ale musíme mít jiný zdroj obživy, než je supermarket. Hospodářsky usankcionovat národ kutilů a zahrádkářů s králíky, slepicemi a s ovcemi není tak jednoduchá věc… Dobré je mít myslitelské a duchovní elity, koumáky a hlavičky po obcích a osadách, čili všude. V takovém případě neochromí útok na hlavní město a na dvě tři velkoměsta celý veřejný život. Občas se také dějí zrady hlavních měst. Stát ve státě se začne domnívat, že jeho široké okolí je jeho venčený pes. Buďme rozvětvené podhoubí, uvědomělá a citlivá vrstva. Jenže vždycky se najde něco, „co drtí“, jak říkal básník Nezval. Něco, na co naše sebelepší síly a sebečipernější uvažování nemůže stačit.

Na co už lidé nestačí: Pokud se seznámíme s předpověďmi Američana Edgara Cayceho (1877 – 1945), byť i ve zkrácené podobě, zjistíme, že zhruba od roku 2058 dost možná přestanou mít cenu témata, co tvoří osu současného mediálního života: Trvale udržitelný rozvoj v rozměrech spotřebního života; úloha Spojených států amerických jako supervelmoci; kolik desítek pohlaví lze lidem úředně vymyslet; globalismus jako nástroj světovlády a lepších, potažmo horších zítřků…

Kdykoli se pohroužíme do záznamů Cayceho vidění pro léta 2058 až 2098, dojde nám, že všechno, co se může přihodit, přesahuje jakékoli lidské možnosti, snahy, plány, pořádky. Ponoření Grónska a západního i východního pobřeží severní Ameriky, výbuch yellowstoneské sopky (prý ne tolik zničující), záplavová vlna v západní Evropě, horotvorná činnost v západní Evropě a v Asii, rozlámání afrického světadílu. Má dojít na změnu podnebí v Evropě, abych citoval věštce: „mrknutím oka“. To celé v důsledku zrychleného přepólování magnetických pólů Země, a snad i v důsledku změny vychýlení zemské osy. Jaké bude počasí, jaké budou kde národy a rasy, co zhodnotí další dějiny jako hrdinství, a co jako odstrašující příklad, to nám víceméně nadiktuje sama měnící se příroda. Prosím vás, mému dítěti bude v roce 2058 padesát jedna let, mě možná osmdesát pět roků. Cayce nehovoří o časech, které nás nemusí vzrušovat. Současný mediální závod bublifuků vystřídá skutečná starost i léčivé ticho. Následovat by mohl nenarušený rozkvět. Cayceiho předpovědi vyslovují, že my, Slované v něm zaujmeme činorodé a vznešené místo. Jaký mají v nastíněném panoramatu význam úvahy o české státnosti?

K čemu jsme, čili o smyslu našeho národa: Lidé nežijí jako podzimní trubci bez královny. Jsou neustále napojení. Napojení na co? Na hlas vesmíru, na svoji širokou vlast. Slovanské čelo-věk znamená čelem k věkům, ke všem věkům. Nejsme sníh, abychom na jaře roztáli. Dlouhým vlasům žen říkali Slované kosmy. Z kosmu berou takové vlasy energii. A copu se říkalo kosa, poněvadž směřuje k ose, k páteři. Malá děvčata nosila copy dva, aby neměla vratkou chůzi, aby byla stabilnější. Každá skutečnost je nějak vyosená, má svoji stabilitu. Osu a realitu postrádají jenom lži.

Český stát, to není revoluční pojem, a už vůbec to není pouhé předvolební heslo, ačkoli by to mohl být rozumný volební plán na dlouhou dobu. Český stát je vědomý způsob života kolem jedné starobylé osy. Představte si na „dopravním pásu Země“, po kterém zemská kůra putuje hloub do polotekutého zemského pláště, jeden velmi starý balvan. Ten je náš. Také jednou skončí v roztavené Zemi, ale ne tak rychle. Severní, západní, východní i jižní okolí je v pohybu daleko rychleji. Jsme jako těžká kra na okolním dmoucím se moři. Podívejte se na tvar naší vlasti a na tvar pohoří, co chrání naše vnitrozemí a otevírají zemské brány. Jde o tvar kosočtverce. Nikdy jsme nebyli průchoďákem v průvanu, migrační dálnicí. Na druhou stranu nás neoddělují bažiny severu. Kosočtverec je tvar, který dokáže prorazit proudem a smočit se jen nepatrně. K nám se dostávaly spíš vzorky populací než samy populace. Tady žádná rasa nevyvrátila jinou rasu. U nás je to navržené pro dlouhodobý vývoj. V takovém prostředí kosočtvercového klidu má vznikat hloubka (hlubina bezpečnosti). Jsme do značné míry chráněni před evropskými zvraty a rozvraty. To proto, abychom méně trojčili a víc se zamýšleli. Tisíc pět set let tady máme úlohu domácích. Převažují změny, které se nedějí proti nám, ale s námi. Ty nám dávají tvar. Často zažíváme kvas a reformační úsilí. Náš jazyk vstal z předsíně mrtvých a chce pojmenovat podstatu. Toužíme číst mezi řádky. Nakonec, od toho máme přísloví: Chytrému napověz, hloupého trkni. My máme pracovat s nápovědami, ne být v šoku. Pro nás nejsou šokové (šokující) terapie, ale souvislá cesta. Řeka, která je často ponorná. Evropa nás nepotřebuje jako levnější ukoptěné výrobce autodílů. Skutečná Evropa (i to je duchovní prostředí) nás potřebuje takové, jací jsme od přírody, od kultury a od středoevropské civilizace. Potřebuje nás jako citlivé prognostiky, jako neúnavné reformátory, jako samostatně uvažující, a proto samostatně žijící čilý národ.