Jistě jste zaznamenali jeden z posledních výroků prezidenta Miloše Zemana: Hradu by se líbilo, kdyby Češi eurem začali platit co nejdříve. A ještě si přisadil, že příští bankovní radu České národní banky bude jmenovat tak, aby nás k euru dotlačila co možná nejdříve. Možná jste si tedy položili otázku, jestli to náhodou není startovním výstřelem v přechodu na euro…?

Markéta Šichtařová – Ekonomka

Technicky vzato, stačilo by, abychom prošli dvouletým přechodovým obdobím. Během té doby bychom plnili různé úkoly: třeba snížení vrtkavosti kurzu koruny, úkoly ohledně inflace, úrokových sazeb, schodku veřejných rozpočtů a tak dál. Pokud bychom do přechodového období vstoupili letos, euro bychom mohli mít do tří let. Je to tedy vážně tak horké? Máme se už začít učit počítat v nových cenách?

Asi takhle: Jedna část obyvatel chce vstoupit do eurozóny, abychom „netrhali v Evropě partu“. Druhé části obyvatel se zase nechce, protože „mají rádi korunu“. Jenže rozhodování o vstupu do eurozóny by nemělo být založeno na pocitech. Rozhodnout bychom se měli na základě ekonomických argumentů: Kdy (a zda vůbec) bude nejvýhodnější pro ČR? A kdy bude nejvýhodnější také pro zbytek eurozóny? Protože ano, ani eurozóna nemůže být nadšená z rozšíření se o další potížisty. Ale ekonomické argumenty jsou v téhle diskusi nedostatkovým zbožím.

Pozitiva jsou celkem jasná: Od banalit, jako že by turistům odpadly směnárny, až po to, že manažerům firmem by odpadly starosti s vrtkavostí koruny vůči euru. O negativech se moc nemluví: Česko by přijetím eura na sebe bralo závazky dalších členů eurozóny. Je to jako dělat ručitele svému novému švagrovi na jeho závodní motorku. Prozatím jsou dluhové problémy států na jihu eurozóny zamaskovány přílivy peněz, které do ekonomiky posílá Evropská centrální banka. To ale může za několik let přestat platit. A taková Itálie nebo Španělsko se mohou zčista jasna znovu ocitnout na okraji bankrotu.

To, co jih Evropy předvádí, je totiž typický příklad morálního hazardu: Chová se mnohem méně zodpovědně, než by se choval, kdyby za své jednání nesl plnou odpovědnost. Jenomže důsledky rozhazování jihu nenesou rozhazovačné země, nýbrž celá eurozóna, která nasekané dluhy platí. A na tyhle záchranné balíčky směřující na jih eurozóny bychom v případě členství v eurozóně museli přispívat minimálně zárukami i my.

A nejen to. Přistoupením k eurozóně bychom se navíc vzdali některých pravomocí České národní banky. Ty bychom poslali do Frankfurtu. Poté bychom museli zapomenout na to, že ekonomice povolíme opratě snížením úrokových sazeb ve chvíli, kdy se zadrhne. Nemohli bychom ji ani zchladit, když se přehřeje. Vše by měla v rukou Evropská centrální banka. A to si pište, že její rozhodování by bylo jakékoliv, jen ne šité na míru jediné malé České republice. Bylo by spíš šité na míru velkým zemím, které mají větší „politickou váhu“.

A je to svým způsobem i pochopitelné a vlastně správné: Většina se nemůže nechat vydírat menšinou. Je logičtější, aby se malá země přizpůsobila zemím velkým, ne naopak. Co logické není, je dobrovolně zakládat takový stav, kdy se někdo někomu musí se skřípáním zubů přizpůsobovat. Kdyby bývalo Řecko nepodvádělo se svým účetnictvím a nevstupovalo do eurozóny, dnes by nebilo kolem sebe a nevykřikovalo nic o válečných reparacích. A Německo by se necítilo ukřivděně.

Anebo jiný příklad: Ukažte mi jedinou oblast na světě, kde uměle podporované promíchání různých etnik přineslo něco dobrého v podobě klidu. Severní Irsko, kam byli kdysi posílání Angličané? Izrael, kde se po tisíciletí nemohou vedle sebe v klidu srovnat Židé a Palestinci? Bývalé sovětské republiky, které byly uměle promíchávány s ruským obyvatelstvem? Nebo snad Evropa se svým „multikulturalismem“? To není žádná xenofobie distancovat se od prosazované politiky multikulturalismu. Není to nic proti cizincům – nechť do Evropy přicházejí, chtějí-li. Je to jen vymezení se proti cílenému promíchávání etnik, protože to je jen – s prominutím – idiotsky záměrné zakládání stavu, které může generovat neshody.

A s eurem a s naším (ne)hnaním se do eurozóny je to zrovna tak. Rozhodovat by měly pragmatické ekonomické argumenty, nikoliv emoce. Jenomže povšimněme si: pragmatismus se dneska stal už nadávkou! Před pár dny jsem dostala otázku: „Je EU udržitelná, když vyhrávají ve volbách takové extremistické strany jako řecká Syriza nebo britský UKIP?“ Ta otázka mě vyděsila. Ano, Syriza již patrně je za hranou extremismu. Ale že je s ní na stejnou úroveň stavěn i britský UKIP a jeho šéf Farage? Libertariánská strana, která na nejvyšší příčku hodnot staví svobodu jednotlivce, je extremistická? A přesto je tak u nás vykreslována – a to především proto, že pragmaticky odmítá euro. Nebezpečná manipulace! V tomhle slovníku jsem i já extrémista!

A mimochodem – aby nedošlo k nedorozumění – já nejsem a priori proti euru. Eurozóna totiž není od základů úplně špatný projekt. Jen do ní vstoupily některé nesprávné země, čímž uškodily samy sobě i těm ostatním. Ani u nás čas ještě nedozrál.

Zdroj: Blog autorky