Že křesťané neuznávají potraty a bojují za jejich zákaz, není nic neznámého. Co však zabití narozeného dítěte? Nemožné? A tím není myšleno zabití dítěte labilní matkou, ale zabití za asistence lékařů. Když s tím nedávno přišel ředitel Ústavu sociální práce při Univerzitě v Hradci Králové Miroslav Mitlöhner, tak si mnozí klepali na čelo a musel podat rezignaci. Jeho návrh, že by lékař měl právo zabít narozené dítě, pokud bude vykazovat nějaké „vady“ přišel morbidní i všem možným sociálním inženýrům, kteří i když by možná souhlasili, tak si uvědomili, že společenské klima tomuto rozhodně není nakloněno a společnost na nic takového není připravena.

Socha satana

Jenže pan Miroslav Mitlöhner není sám. Ve Velké Británii má kolegyni. Doktorku Francescu Minervu z Oxfordské University, která se navíc zabývá lékařskou etikou navrhla, že by lékař mohl dítě do pár dnů usmrtit. V jedné věci se svým českým protějškem a to, že by se měly zabíjet děti, které nesou známky tělesného anebo mentálního poškození. V dalším však jde ještě dál. Toto zabití dítěte by bylo možné , kdyby se jednalo o dítě, které rodiče nechtějí anebo si dítě z finančních důvodů nemohou dovolit.

Co více, paní doktorka argumentuje tím, že novorozenec je první dny člověk jen formálně, neboť ještě nemá cíle, naděje a sny, a tudíž nemá morální právo na život.

Možná by to zapadlo v zapomnění, kdyby tato úvaha paní doktorky a jejího kolegy bioetika Alberta Giubiliniho z univerzity v Miláně nevyšla v prestižním časopise British Medical Journal. Že to vyvolalo bouři znechucení a nevole není asi nutné dodávat. Článek odsoudil i předseda britské lékařské komory Trevor Stammers jako naprosto hororový a zcela v rozporu s lékařskou etikou.

Jenže není to tak zcela dávno, kdy lékaři odmítali eutanázii u dětí. Dnes je v Belgii legalizována a další země o tom uvažují. Námitky proti eutanázii u dětí byly stejné jako jsou dnes proti návrhu pana Mitlöhner, paní doktory Minervy. Časem však docházelo k otupování společnosti a společnost , aspoň v zemích západní Evropy, byla přesvědčována, že jde vlastně o dobro těch dětí. Předtím tomu tak bylo s eutanázii u dospělých. Nedělám si iluze, že po těchto prvních vypuštěných vlaštovkách začne postupné, podprahové připravování a přesvědčování společnosti, že jde vlastně o dobro těch dětí, jejich rodičů a společnosti.

V tom případě navrhuji rehabilitaci všech nacistických lékařů, kteří se podíleli na programu T4 (řízené eutanázie za účelem zkvalitnění genofondu německého národa). Naposledy bylo v Evropě beztrestné zabít narozené dítě v době Říma, než Konstantin Veliký pozdvihl křesťanství. Na Arabském poloostrově do příchodu Mohameda. Postupně se vracíme zpět v čase. A nejen v tomto. Nelze si nevzpomenout na Tacita, který pohrdal Germány, ale vyzdvihoval jejich čest, manželskou věrnost, cudnost germánských žen a péči o děti v germánském společenství. Ač je viděl jako necivilizované barbary, tak v jejich morálce viděl protiklad ke zhýralému Římu. Vývoj mu pak dal za pravdu.

Dnes ovšem ti samí Germáni jdou stejnou cestou jako Římané a nikdo neví, kde se to zastaví. Co bude dál? Vraždění starých lidí, protože jsou nepotřební? I to již v historii bylo. Diví se pak ještě někdo, že křesťané tuto společnost přestávají považovat za svojí a nemají chuť bojovat za její „osvícenské“ hodnoty? A nejen křesťané, ale i mnozí ateisté, kteří více než na „vědecké“ poznatky kladou důraz na etiku a morálku, které vzešly z historického vývoje Evropy.

A nedělám si iluze. Najde se dost zrůd, které budou návrh paní doktorky obhajovat. Vítejte v civilizaci!

——-

Deníček nenarozeného dítěte

Po přečtení tohoto textu již mnoho mladých žen se rozhodlo upustit od potratu.

5. října

Dnes začal můj život. Moji rodiče to ještě nevědí, ale já už jsem tady. Budu děvčátko s modrýma očima a světlými vlasy. Všechny moje vlohy jsou už určeny, také to, že budu mít slabost pro květiny.

19. října

Někteří říkají, že nejsem skutečná osoba, že existuje jen moje matka. Ale já jsem pravá osoba, stejně jako každý chlebový drobek je chleba. Moje matka existuje. Já také existuji.

23. října

Dnes se již otevírají moje ústa. Asi za rok se už budu usmívat a budu moci mluvit. Vím, že moje první slovo bude MÁMA.

25. října

Dnes začalo tlouci moje srdce. Ode dneška bude bít až do konce života bez přestávky a bez oddechu. A po mnoha letech najednou ztichne a pak zemřu.

2. listopadu

Každý den trochu porostu. Moje paže a nohy nabývají podobu. Ale bude to trvat ještě dlouho, než se postavím na těchto malých nožkách a budu moci utíkat do náruče své maminky, než budu moci těmato ručičkama natrhat květiny a obejmout tatínka.

12. listopadu

Na mých ručičkách se tvoří malé prstíky. Jsou tak maličké! Budu jimi jednou tahat maminku za vlasy.

25. listopadu

Dnes řekl lékař poprvé mamince, že žiji pod jejím srdcem. Jak šťastná musí být moje maminka! Maminko, jsi šťastná?

25. listopadu

Tatínek a maminka pravděpodobně pro mě vymýšlejí jméno. Ale oni ještě neví, že jsem malé děvčátko. Chtěla bych se jmenovat Zuzi. Už jsem hodně vyrostla.

10. prosince

Začínají mi růst vlasy. Jsou měkké a krásně se lesknou. Jaké vlasy by maminka chtěla?

13. prosince

Už brzy budu vidět. Kolem mě je tma. Až mě maminka přivede na svět, uvidím sluníčko a květiny. Ale nejraději bych chtěla vidět svoji maminku. Jak vypadáš, moje maminko?

24. prosince

Slyší maminka tlukot mého srdce? Některé děti přicházejí na svět nemocné. Ale moje srdce je zdravé a silné. Tluče pravidelně: bum-bum-bum-bum. Maminko, budeš mít zdravou malou dcerušku!

28. prosince

Moje maminka mě dnes utratila. Ona mě utratila!

Zdroj: euPortal.cz