Na konci zmíněného setkání pak rozdal účastníkům jakési dotazníky, jejichž prostřednictvím údajně „mapuje čínský vliv v Česku“.

Dotazník, jehož kopii web <Aktuálně.cz> vlastní, má 23 otázek, týkajících se aktuálních česko-čínských vazeb a detailů spolupráce s čínskou stranou (zda byl dotyčný v Číně osobně, kdo mu cestu platil, s kým se v Číně setkal /!/).

Přitom senátor Fischer neobjasnil, z jakého titulu informace vyzvídá a shromažďuje a co s nimi zamýšlí. Pouze se prý „ve své aktivitě inspiruje v západních zemích“.

„Celá Evropská unie řeší totéž co my. Všichni vnímají velké obchodní příležitosti, ale také obrovské ohrožení ze strany Číny. Ze všeho nejdřív proto musíme jasně pojmenovat zájmy českých občanů a zájmy českého byznysu. Proto jsme k jednomu stolu do Senátu pozvali bezpečnostní experty a zástupce velkých i malých českých firem a svazů. To, co dnes potřebujeme, je otevřený dialog a výměna informací," citoval senátora web <Aktuálně.cz>.

Takže si to zrekapitulujme. Pavel Fischer je senátor, tedy člen horní zákonodárné komory. Ta nemá žádný vztah k exekutivě, ani žádné výkonné pravomoci. Jediné jeho oprávnění, dané zákonem č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, je obsaženo v § 12 („Oprávnění senátora požadovat informace a vysvětlení“), a to (1) Senátor je oprávněn požadovat od členů vlády, vedoucích správních úřadů a orgánů územní samosprávy informace a vysvětlení potřebná pro výkon své funkce; (2) Informace a vysvětlení jsou členové vlády, vedoucí správních úřadů a orgánů územní samosprávy povinni poskytnout senátorovi nejpozději do 30 dnů, pokud jejich poskytnutí nebrání zákony upravující mlčenlivost anebo zákaz jejich zveřejnění. Věcně stejná úprava je v § 46 „Oprávnění orgánů Senátu požadovat informace a vysvětlení“.

Sezvaní účastníci schůzky však podle dostupných informací pocházejí z akademické půdy, respektive z privátního sektoru. Nikoho z nich se netýká citované oprávnění senátora vyžadovat informace! Někteří však z dost nepochopitelných důvodů informace o sobě poskytli senátorovi, který na ně nemá žádné oprávnění. Zajímali se vůbec o jejich ochranu z hlediska GDPR? Jiní, sebevědomí demokraté, tuto podivnou praktiku odmítli – a hned to mediálně slízli, coby zřejmě čínští sympatizanti a potenciální spolupracovníci a podobně.

Pochybuji proto, že se senátor Pavel Fischer inspiroval ve skutečně demokratických západních zemích. Vzorec jeho zákonem nepodporované činnosti totiž přesně sedí na praxi bývalé Státní bezpečnosti, které se občané po cestě do „nepřátelské ciziny“ též museli zpovídat z toho, kdo jim cestu a pobyt platil a s kým se tam potkali. A způsob reakce některých médií té nešťastné době přesně odpovídá. S jejich pomocí tak senátor Fischer znovu zavádí normalizační manýry, a bohužel v tom nalézá podporu.

Teď začínám lépe rozumět onomu „Lidé, bděte!“