Na rozdíl od svých předchůdců, kteří něco podobného také už dříve podnikli, navrhl jako vhodné kandidáty na pozici lánského zámeckého pána a dočasného obyvatele pražského Hradu dvě jakoby nepolitické osoby. Středula a Dlouhý nejsou nijak výrazně mladší než on (52 a 66 let). Pohybují se již delší dobu na pomezí politiky a svých „byznysů“ (odbory a podnikatelská komora) a nereprezentují nic moc výrazně odlišného od toho, co představuje někdejší důchodce na Vysočině. Nejen věkem, ale hlavně způsobem svého chování a myšlení jsou si dost podobní.  

Zemanův pokusný balónek (do volby nového prezidenta přece jen zbývá ještě dost času) se příliš neliší od způsobu výběru případných následníků jeho předchůdců. I u něj je znát, že se považuje za něco jako barokní panovník, když  chtěl zajistit uchránit zemi, ve které vládli, před nástupnickými zmatky. Tedy něco na způsob pragmatické sankce. Trochu přitom zapomíná, že žijeme přece jen v republice, a ne v monarchii.

Dalšího prezidenta budou vybírat voliči. Jakkoliv si tedy zdejší prezidenti už od dob Masaryka mysleli, že mohou mít vliv na to, kdo bude vládnout po nich. Byli a jsou na omylu. Je jim vlastní přesvědčení, se masy dají snadno zmanipulovat, a že budou slyšet na jejich rady, komu by měli dát své hlasy. Ve skutečnosti ale tento způsob ovlivňování prezidentských voleb nebyl nikdy úspěšný. Beneš byl sice zvolen, ale jeho volba je dnes často hodnocená jako nešťastná. Tak to bylo i později. Ať už to byl Hácha, Gottwald  nebo někdo z jeho následníků, včetně těch polistopadových. Otázkou ovšem stále zůstává, kdo asi bude příštím prezidentem.
 

Zkusme se na to podívat jinak než prizmatem osobností, které připadají někomu dnes jako potenciální představitelé státu. Asi se lze shodnout na tom, že zatím žádného vhodného kandidáta neznáme. Jakoby snad ani nebyli. Na druhé straně však si s tímto úsudkem nemůžeme být tak zcela jisti. Možná pouze neznáme jejich jména. Jedním z charakteristických znaků zdejších médií je totiž snaha zamezit, aby na takové posty jako je kandidát na prezidenta ČR se ve hře o ně objevila jména, která by mohla této společnosti nabídnout svojí prací něco více, než co jim předchozí prezidenti byli schopni nabídnout. Otázkou je ale, zda takoví lidé mezi námi žijí a také jak je najít, a jak jim dát šanci dokázat, co umějí.    
   

Předem lze vyloučit, že by to nutně musel být absolvent vysoké školy. Ti, kteří tady v této společnosti žijí,   neměli šanci dostat se vzhledem k bídě, která je pro zdejší školství typická, získat špičkové vzdělání. Ostatně  i v plejádě minulých prezidentů byla celá řada těch, kteří  se nemohli vykázat žádným diplomem. Kromě Gottwalda, Zápotockého, Novotného, Svobody sem lze zařadit i Havla, jehož  údajné dálkové studium oboru dramaturgie na DAMU v letech 1962-6 bylo oceněno titulem Mgr. až v r. 1990. Také Zemanův protikandidát z předminulých  voleb byl  hajný. Středula by se svojí maturitou   tedy  nemusel vzbuzovat žádné pohoršení.

Možná by se ale mezi uchazeče mohl prosadit nějaký člověk, který získal/a diplom na některé lepší  zahraniční universitě. Ve skutečnosti však není o co stát. Z řady důvodů není otázka vzdělání tedy tím problémem, který by měl do výsledků příštích voleb  intervenovat. Stejně tak to platí o oboru, kterým by  se  takový uchazeč mohl prokázat. Byli zde už sociologové jako Masaryk a Beneš, právník (Hácha), ekonomové (Klaus a Zeman), ale snad s výjimkou  Masaryka a Háchy nešlo o žádné  uznávané odborníky v tom kterém oboru. Daleko důležitější se jeví přítomnost zdravého rozumu v jejich myšlení, i schopnost využívat analýzy a  získat díky tomu orientaci v tom, co se doma i v cizině děje. A takových lidí u nás moc není.

Je zde nicméně ještě jeden - zdá se že  významný  - faktor, tedy věk. Mnozí z nás by už konečně asi volili rádi někoho mladšího než všechny ty seniory, kteří se dosud stali u nás prezidenty. Tedy někoho, kdo by  nebyl příliš starý, rozumí se nad 50 let. Takového prezidenta jsme ještě neměli. Stálo by určitě za pokus se o to už jednou pokusit. Navíc by mladší uchazeč  byl pravděpodobně zdravější, než jeho předchůdci ve funkci.  Nejen fyzicky, ale hlavně mentálně. Není důvod si  ale o příslušnících dnešních mladších generací něco namlouvat. Přece jen to jsou  odchovanci  těch, kteří  – a to si  klidně  přiznejme   – nebyli z mnoha důvodů v domácí politice  nijak úspěšní. Ve skutečnosti totiž nejde jen o ten věk, ani o jiné okolnosti a faktory.

Tato společnost je především zjevně a dlouhodobě nemocná. Diagnóza je zjevná, a její počátky sahají ještě do starého Rakouska. Nejspíše jde o syndrom, který bychom vzhledem k jeho nezařaditelnosti do seznamu podobných syndromů zde mohli klidně nazvat třeba XYZ. Jeho příčinou je především absence smyslu ( a také vnitřní potřeby) pro podporu vlastní společnosti. Základní příčinou jsou závady v morální sféře. Víc a více lidem z této země záleží na  tom, jak se jim – a jenom jim a v nelepším případě jejich nejbližším – daří, a ne na tom, jak prosperujeme jako celek. Jsme v tomhle ohledu jasní sobci. Prezident už jen reprezentuje  tento syndrom. Tak jako se  Zeman potřebuje čas od času veřejně pochlubit tím, jak je on sám úspěšný  a onálepkovat ty,kteří se mu neobdivují různými, nepříliš laskavými etiketami, aby je naštval, tak i my se k sobě navzájem  chováme.

Chybí nám společné cíle a společné zájmy. Jinak bychom nemohli být tak neteční k tomu, co se kolem nás děje. K té nebetyčné korupci a neschopnosti tzv. elit se jako elity chovat. Máme instituce jako školství, jako vláda, jako parlament a senát, za které se v duchu stydíme. Máme sice společnou minulost,  ale nechceme se k ní znát a porozumět ji.