Kdo všechno si zaslouží pohřeb se státními poctami? Božský Kája? Osudem zmítaná dramatická herečka Vlasta Chramostová? A kdo dál? Co až jednoho dne – doufám, že to tedy bude až za hodně dlouho – umře další „národní poklad“, třeba Jiřina Bohdalová nebo Helena Vondráčková? A co teprve když odejde spisovatel Pavel Kohout? Vytáhnou na ně okamžitě jejich skutečné i smyšlené mravní poklesky? Otevře se hned po jejich smrti smradlavá stoka s nechutným obsahem? Zapomenou pisatelé kritických slov na to, co se v takovou chvíli sluší, a začnou veřejně prát špinavé prádlo právě zemřelých? Jako by se nikdy neučili základní pravidlo novinářského žánru nekrolog, které zní – o mrtvých jen dobře.

Po téměř osmi letech byl na sobotu vyhlášen státní smutek na počest zemřelého zpěváka Karla Gotta. Za sebou zanechal statisíce zarmoucených fanoušků – nejen v Čechách a na Moravě, ale také na Slovensku, v Německu, Rakousku i Rusku. Jeho popularita u nás nemá obdoby, a proto se hned po jeho skonu vláda rozhodla uspořádat mu státní pohřeb. Ten byl nakonec změněn na pohřeb se státními poctami, nicméně poselství je stejné – umřel významný občan státu. Ponechme stranou, jestli si na tom chtěli premiér Babiš s prezidentem Zemanem přihřát svou populistickou polívčičku a Gottovu oblibu mezi lidem zneužít ve svůj vlastní prospěch. Obdobně by ale v takovou chvíli patrně jednala jakákoliv vláda a jakýkoliv prezident.

Na pováženou jsou však mediální štvavé reakce některých lidí, kteří okamžitě po jeho smrti začali zpochybňovat Gottovu morální integritu. Samozřejmě, Gott nebyl žádný filozof ani světec. Sám se označoval za pouhého zpěváka milostných písní. Výsledky jeho šedesátileté úspěšné kariéry však ohromí i ty, kteří se k jeho hudebním příznivcům nepočítají.

A jeho zapletení se s režimem? Se vší úctou ke všem, kteří v těch nejhorších zkouškách obstáli, a estébákům se nepoddali, není Gottovo selhání jeho ostudou. Naopak, je ostudou všech těch, kteří vyhrožováním a psychickým či fyzickým nátlakem nebo dokonce násilím, manipulovali své spoluobčany k nedobrovolné spolupráci. Kdo to nezažil, ten to nepochopí. Místo toho, aby se jednou pro vždy odsoudili ty psychopatické zrůdy, opakovaně se útočí na jejich nebohé oběti, kterými se stal i Karel Gott i Jarek Nohavica i většina signatářů Anti-charty.

Jejich obětí byla také nešťastná Vlasta Chramostová, krásná žena, nesmírně talentovaná herečka a statečná disidentka. Ani ona neodolala podpisu smlouvy s ďáblem. O to radikálněji pak se systémem, který ji k tomu zlomil, bojovala. Ale ani Gott nebyl lhostejný vůči ostatním. O jeho pomoci obětem zvůle režimu, a dokonce i chartistům, vypovídají desítky svědků z té doby. I o jeho nekonečné slušnosti a gentlemanství.

Oba dva – Gott i Chramostová – moc dobře věděli, jak je velice těžké proplouvat životem s jeho nesčetnými zkouškami a přitom ani jednou neprohrát. Každý z nich si vybral svou cestu i svůj způsob přežití. A jeden i druhý měli plné právo prožít své životy tak, jak se nakonec rozhodli. Vsadím se, že pokud by nám všem chtěli právě teď něco vzkázat, nejspíš by se jeden druhého proti záštiplným kritikům zastávali. Protože ty, kdož jsi bez viny, hoď kamenem!