Jeho zdrojem je mimo veškeré pochyby především předlistopadový vývoj v této oblasti.Doba, kdy v české vědě se objevovaly takové osobnosti jako byl Komenský, Purkyně, Heyrovský, Wichterle a jiní podobní badatelé, už minula. Určitě by stálo za to si v souvislosti s blížícím se výročím Listopadu, trochu popřemýšlet o tom, jaký měla na to vše vliv třeba normalizace. Možná to usnadní porozumět i tomu, proč se minulý režim nakonec musel zhroutit a proč je dnes tak obtížné se s jeho důsledky vyrovnat.

V případě poválečné vědy ale není až tak složité si domyslet, co kolaps české vědy způsobilo. Byl to marxismus-leninismus. Tento poměrně rozsáhlý podvod deformující nejen myšlenky jím navenek, byť jen formálně uctívaného K. Marxe, souvisel s potlačením rozvoje kritického, vědeckého myšlení. Bylo by omylem se domnívat, že s nástupem tzv. transformace v polistopadovém období došlo k nějaké systémové změně. Stav české vědy, a nejen v oblasti společenskovědní, vypovídá o něčem jiném. Patří k tomu zejména stav českého vysokého školství. Pokud někde, na některých pracovištích se projevily pozitivní změny, jsou to stále jen tzv. ostrůvky pozitivní deviace.

Ve skutečnosti marxismus-leninismus jen změnil některé své podoby. Svědčí pro to nejen rozsah plagiátorství (netýká se to jen diplomek), ale i naprostá bezkoncepčnost v řízení vědy; (hlavně na vysokých školách, ale třeba i v bádání o nedávné minulosti). Za těchto okolností je prakticky vyloučeno, aby české talenty získaly v této společnosti uplatnění, které si zaslouží (nejen ve vědě, ale i v politice, ve, školství, ekonomice či v kultuře vůbec). Tyto pozice byly a stále jsou obsazeny lidmi odchovanými pseudovědou minulosti. Je načase o tom všem nejen začít přemýšlet, ale i něco s tím dělat. Třeba i o tom, proč to vše zde, v Čechách stále přetrvává.

V případě marxismu-leninismu a období, kdy se tato pavěda ve velkém rozsahu rozvíjela prakticky v celém spektru nejen vědy, ale i v tehdejším myšlení, jde v jistém ohledu o mimořádně zajímavou dobu (nejen pro historiky vědy, ale i pro příslušníky mladších generací). Její zpětné studium umožňuje mj. jiný přístup k porozumění tomu, co se zde dělo v Listopadu 1989, ale i předtím a také potom.   

V mimořádném rozsahu tu došlo –v jistém ohledu - k něčemu pozoruhodnému, když zde po sovětském vzoru byly zavědní obory  prohlášeny i ty, které s vědou, a s kritickým myšlením, včetně té jeho formy, k níž se hlásil K. Marx, neměly nic společného. Po Listopadu se však už  nikdo nezabýval analýzou vzniku a vývoje tohoto fenoménu. Tedy ani v podobě vzpomínek na to, co se tehdy ve vědě a ve společnosti v souvislosti s tím dělo. Asi tomu pomohlo i to, že se ve  velkém rozsahu „vyčistily“ mnohé větší i menší knihovny od zde nahromaděných textů v podobě téměř nečtených studií a knih z takových oborů jako byly vědecký komunismus, marxistická filosofie, marxistická sociologie či politická ekonomie socialismu (ale  třeba i marxistická biologie apod.) a podobné nesmysly. Byly odvezeny do sběren surovin a pak šly hned do stoupy.

Také proto   není  dnes  vůbec snadné  vyhledat tyto materiály, natož pak přezkoumat, o co v nich vůbec šlo. Přitom šlo  o  statisícové náklady, v některých případech i větší.   Nejspíše se  tím  ale ulevilo mnohým  jejich autorům. Zmizelo tak  něco, co svědčilo o  jejich  vzestupu do profesorských  a jiných významných pozic,  v nichž  řada z nich  dodnes  ještě  žije a tyje. Dokonce se díky tomu už  neobávají  ani oslavovat svá životní jubilea, jak svědčí o tom i některé články v odborných časopisech, kde se ně vzpomínají jejich „spolubojovníci“  a spoluvěrci  (z mého okruhu  např. nedávno K. Müller o M. Havelkovi). 

Neomylně je ovšem charakterizuje absence vlastních původních prací a jejich pochybné tituly před i za jménem  (mnozí s z nich už umřeli, ale jejich odchovanci stále třímají štafetový kolík, který jim předali). Předpoklad, že  zmizeli v  propadlišti dějin se tedy u mnoha z nich nenaplnil.  Tito pavědci  tehdy  dobře věděli, že „nedělají vědu“, ale že se tím jen jakoby živí. Tak blbí zase nebyli. Ve skutečnosti šlo o ryzí pavědu, neboli nepravou vědu sloužící ideologii a také k vymývání mozků, zvláště  tehdejších studentů  i studentů těchto studentů.  

Díky podivnému vývoji v této oblasti po Listopadu (který nebyl žádnou revolucí, ale jen převratem uvnitř vládnoucí Strany) jim  mj.  zůstaly i tituly a hodnosti. Tedy i pozice s nimi spojené. Mohli tedy – a stále mohou – dále ovlivňovat výchovu nových  lidí, a to nejen pro uplatnění ve vědě. Abychom  si však udělali  lepší představu o tom, co se před rokem 1989 dělo, a co i nás v jistém ohledu stále nějak ovlivňuje, bylo by dobré se k těmto „fosiliím“ z  bolševické minulosti vrátit a zjistit si, o co vlastně šlo. Je ale nanejvýše vhodné  připomenout, že ne všechny autory vzpomínaných hovadin lze dekódovat jen z titulních stránek jejich produktů. Mnozí z nich se totiž ani nenamáhali s tím, aby  -  někdy dost mravenčí - práci se sepsáním různých blábolů a vymyšlenin sami podstoupili. Na to měli své černochy v podobě svých tajemníků,  pomocníků a jiných podřízených, kteří to dělali za ně (autorské honoráře si ovšem ponechávali oni).

Jejich „námezdní síly“  na tom ovšem nebyly škodné. Třeba v podobě svých urychlených kariér, nepodložených žádnou vědou. Stačí si třeba  prostudovat dosud velmi poučnou a zajímavou knihu vydanou již v r.2007 Petrem Husákem o budování kapitalismu v Čechách. T. Ježek tam zajímavým způsobem charakterizuje některé prominentní osoby z polistopadového dění, které působily v tehdy známém Prognostickém ústavu ČSAV považovaném dodnes  (ví bůh ale proč) za kolébku  transformace. Mnozí z nich patřili k těm, kteří to uměli dobře hrát na obě strany.

Třeba W. Komárek či V. Dlouhý, který snad pomýšlí na to stát se po Zemanovi (ten si o tento ústav také škrtl)  prezidentem. Někteří  z pracovníků tohoto - tehdy prominentního - ústavu  sehráli v následném vývoji  významnou roli a úspěšně se vyhnuli svému  ocenění  jako spolutvůrců normalizační pavědy. Dokonce se   prezentovali jako zasloužilí obroditelé české vědy  na rozdíl  od těch, kteří už v době  vlády jedné strany byli prohlašováni za velké filosofy, ekonomy, pedagogy, sociology a jiné odborníky. Kdo si ale ještě dnes vzpomene na nějakého  Vaňka, Mužíka, Chybu, Richtu, Hrůzu a jiné kdysi známé prominenty tehdejší vědy-nevědy?

Určitě by si je ale  měli  pamatovat ti, kteří jimi byli  tehdy „odchováni“, a kteří nesou  „pochodeň“ pavědeckého myšlení stále dál. Všichni ti, kteří byli zplozeni v lůně matky novodobých pavěd, tedy v marxismu-leninismu, byť jejich tehdejší výplody byly už zapomenuty. Dodnes o těchto procesech moc nevíme a tedy jim často přestáváme i rozumět. Nebyla zpracována žádná jejich souhrnná analýza  a tím méně nebylo sepsáno  nic moc o tom, k čemu v nedávných dějinách toho či jiného oboru  v tomto období  docházelo.

Ani o tom, jakou podivnou pavědou se tehdy živili. Zapomínané dějiny ale mají jeden zajímavý  efekt. Mají   totiž zjevnou tendenci se opakovat. Platí to ostatně i pro období, kdy ve sféře vědy usiloval o nadvládu  právě marxismus-leninismus. Pokud jste někdy v některém klášteře zabloudili do jejich knihoven, ohromí Vás množství novoscholastické, barokní literatury, která je tam skladováno, aniž by někdo byť jen jednu z těch  knih otevřel. Čas je – stejně jako někdy i lidé -  v tomto případě měřítkem všech věcí. Jak kdysi k tomu dodal Protágoras: jsoucích že jsou, a nejsoucích že nejsou.