Důležité není jenom, že k něčemu došlo. Ještě důležitější je proč k tomu došlo. Průměrný občan je bezmocný – je odkázán na mediální informace, zdůrazňuje autor seriálu František Roček.

Mediální informace mohou být plné předsudků a stereotypů a vytvářet obraz neexistujícího světa. Jako v případě Matiční ulice. Nosiči předsudků a stereotypů (politici, úředníci, aktivisté či novináři) mají dopředu prefabrikované postoje tak, jak se to hodí jejich pohledu na svět.  Mezi zahraničními novináři byli takoví, kteří přijeli a měli dopředu hotový názor.

Tehdejší mluvčí magistrátu města Ústí nad Labem Milan Knotek byl svědkem prvních měsíců mediálních spanilých jízd. Knotek vzpomíná: „Perličkou je vzpomínka na jednoho amerického novináře, který se ptal, zda mají Romové stejnou genetickou strukturu jako bílí. Celkově mohu první vlnu reakcí hodnotit jako jednoznačnou záležitost - porušujeme lidská práva.  Vzniká ghetto. Když jsem americkým novinářům z prestižních deníků položil otázku co to je ghetto, čekal jsem, že odcitují tento pojem jako ze slovníku, ale mnozí z nich se neuměli vyjádřit. Ghetto je v terminologii dvacátého století uzavřená oblast, kde docházelo ke zkoncentrování a persekuci, až vyhlazování Židů. Pokud pojmu ghetto použili, měli by si uvědomit podstatu tohoto pojmu.“

Otázka hodnověrnosti

Problém „spanilých jízd zahraničních misionářů“ - jak byly tyto akce také nazývány, spočívá v tom, že zahraniční organizace pracuje s prvotními informacemi, které získá od žalující strany - v tomto případě většinou od hysterických aktivistů. Jejich ověření je složitým, časově náročným problémem.

Úspěch může mít jen detailní průzkum reality v terénu, studium dostupných materiálů o řešení situace a obdobné úkony. Jedná se o práci, která zabere desítky hodin. Kdo si dá tolik práce? Z médií nikdo. Nikdo, pokud v tom šéfové nevidí supertrhák! Ti, kdo se zabývají lidskými právy, sesbírají jenom nářky aktivistů, které dostanou až pod nos.

Expertní skupina by měla být složena z nezaujatých autorit. Z tohoto hlediska by měly principy ověřování situace vycházet ze stejných mechanismů, jaké jsou navrhovány v rámci monitorování porušování lidských práv podle zásad navrhovaných např.  

Absence takového postupu v kauze Matiční ulice ukazuje, že volné nakládání s informacemi může vést k eskalaci problému a k přenesení problému mimo reálnou úroveň. V případě Matiční ulice touto mimoreálnou úrovní je projednávání fenoménu Matiční vládou a parlamentem.

Hodnověrnost mezinárodních delegací, které se objevily v Matiční ulici, je z tohoto hlediska sporná.

„Každý pozorovatel je manipulovatelný, ať už jde o profesionála či amatéra, soukromníka či vládního pověřence, náhodného svědka či vyšetřovatele. Jeho důvěřivosti lze zneužít...“ (Yes Ternon, s. 333). Absence hloubkového seznámení návštěvníka - cizince s problémem v reálném prostředí Matiční ulice byla zjevná. Postřehy na toto téma se objevily i v denním tisku.

Japonské zastavení

V magazínu Práva z 28. srpna 1999 vyšla reportáž „Den a noc v Matiční“. Reportáž začíná japonským příběhem:

„O existenci České republiky japonský novinář podle vlastních slov moc nevěděl. O Karlově mostě v životě neslyšel, ale pár desítek metrů dlouhou Matiční zná. Kvůli ní k nám z Ósaky přiletěl přes osm časových pásem,“ začíná reportáž o dnu a noci v Matiční.

O kus dál se autorka reportáže Olga Franzlová vrací k Japonci v místní hospodě „U přístavu“, kterou vlastní a provozuje zdejší starousedlice:

„Zeď, to je přece symbol nepřátelství,“ mudrcuje Japonec. „Řekněte mu, že symbol je to, že on sám má doma klid. Ale ti lidé tady ho nemají,“ říká překladatelce rázně majitelka. Bydlí dvě stě metrů od Matiční a dobře ví, o čem mluví.

„V Tokiu by reportáž o Matiční asi nikoho nezajímala. My v Ósace máme ale v podstatě stejné problémy s Korejci,“ připouští Japonec. Místní mu říkají, že ať nespěchá za primátorem a přednostou a zůstane pár hodin s obyčejnými lidmi. „Každý jen přijede, nafotí nás jako opice v zoo a hurá pryč.“