Když se ohlížím za událostmi uplynulého týdne, mám pocit, že onu starověkou moudrost lidstvo zase pozapomnělo. Na severu Sýrie a na Ukrajině ty domy boří v reálu, v Katalánsku k tomu moc nechybí, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.

Občas to vypadá, že stejně jako v geologii existují tektonické zlomy, v nichž hrozí časteji zemětřesení nebo sopečné výbuchy, tak i v historii známe regiony, kde nepokoje, vnitřní i mezistátní války jsou doma. V bezprostředním sousedství Evropy se jedná především o Blízký východ, Kavkaz a uvnitř našeho malého kontinentu Balkán a severní Černomoří. V těchto oblastech stačí, aby počet nenávistných srdcí přerostl určitou kritickou hranici a následuje nějaký typ násilného konfliktu.

Pokud jde o Katalánsko, tak tam zafungovaly jiné politické zákonitosti. Historie posledních více než sto let od I. světové války nám ukázala, že právo na sebeurčení tak úplně neplatí, chce–li se osamostatnit nejbohatší region daného státního útvaru. Zvláště markantní to bylo v 90. letech v bývalé Jugoslávii v případě Slovinska a Chorvatska, nakonec i válka na Ukrajině souvisí s tím, že Donbas byl nejrozvinutější částí státu. Katalánsko je nejbohatší španělský region.

Staří Sumerové by při pohledu na současnou situaci varovně pozdvihli prst a upozornili by nás, že počet srdcí naplněných nenávistí a zahořkostí stále stoupá. Proto se přestávají stavět domy a brzy nastane čas, kdy ty stávající někdo začne ničit. Oproti jejich přes čtyři tisíciletí vzdálené době však máme jednu jistotu – o něčem podobném se oficiálně dozvíme co nejpozději. Vůbec nepochybuji o tom, že v příštích dnech budeme daleko podrobněji a obšírněji informováni o demonstracích v Honkongu nebo v Moskvě než o generální stávce, demonstracích a střetech s policií v Katalánsku.

Stejně tak neočekávám, že bych se třeba z veřejnoprávní televize dozvěděl něco podstatného o tom, proč Ruská federace slibuje Turecku, že třicetikilometrové pásmu na severu Sýrie podél tureckých hranic vyčistí od kurdských milic. Pokoření Kurdů, kteří se spoléhali na své americké spojence, snad ani nemůže být palčivější.

V onom 26. století před naším letopočtem se tehdy vzniklé nejstarší státy už naučily, že vzájemné smlouvy se mají respektovat a spory řešit jednáním, protože  používání násilí vede jen k nekonečným válkám. Dnes mezinárodní právo zmizelo a nahradilo je právo (momentálně) silnějšího.

Jeden by řekl, že pokrok a liberální demokracie se holt nedají zastavit.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:ps)