Vyplácení finanční náhrady církvím za majetek, o který přišly v případech, kdy údajným původním vlastníkům se v rámci restitucí tento majetek už nedal vrátit. Soudce Jirsa jako zpravodaj ÚS to zdůvodnil tím, že rozhodnutí parlamentu ve věci zdanění prý míří proti základním principům  demokracie a dokonce že narušuje platnost článku 1 (první odstavec) v ČR platné Ústavy.

Tento absolvent práv z r. 1989 (studující tedy ještě za bolševika), je k takovým výrokům určitě vysoce kompetentní. Ostatně jako většina zdejších ústavních soudců. Tedy k rozhodování o tom, co je to ochrana  práva a také o ústavě. Zažil jsem ho (ještě jako poradce ministra spravedlnosti pro justici) v letech 2003-4, kdy vykonával  funkci prezidenta Soudcovská unie. Tato pozice sice zněla velkolepě, ale byly to jen trochu zvláštní odbory zajímající se hlavně o to, aby si nikdo nedovolil sahat soudcům na jejich výdobytky v podobě vysoce nadprůměrných, stále se zvyšujících příjmů a jiných privilegií. Třeba i těch,které souvisely s povinností každého soudce se dále vzdělávat (viz návrh zákona o soudech a soudcích z r. 2003). S podporou ze strany tehdejšího ÚS byl úspěšný.

Proč? Od té doby nikdo nenárokuje něco tak omezujícího nezávislost českých soudců jako je jejich další vzdělávání. Je to znát i na ÚS, kam se před 4 lety J. Jirsa propracoval úskalím různých navrhování, schvalování a podobných rituálů, u kterých nejde ani tak o kompetenci dotyčného uchazeče k výkonu funkce, ale hlavně o to, aby tzv. „nevadil“. Poměrně nedávno jsme tyhle procedury mohli sledovat na příkladu jednoho z opravdu dobrých znalců ústavy A. Gerlocha. Tento slušný, kvalifikovaný odborník (znám jej dlouho a také jsem pracoval na jeho katedře) neprošel. Nejen pro to, že jej navrhoval M. Zeman, ale nejspíše by byl pro ty, kteří mají jiné zájmy, nepředvídatelný a hlavně na nich nezávislý. V tom je totiž podstata mizérie dnešního ÚS. Ne v tom, že jeho dlouholetým předsedou je staroch Rychetský, který na nějaké další vzdělávání, přinejmenším v oblasti českých dějin asi už dávno resignoval. Nejspíše proto, že se – i vzhledem ke svému věku - zabývá radši otázkami státních pohřbů. 

Lze tak soudit i z faktu, že v roce 2013, brzy poté, co tehdejší parlament schválil Nečasův návrh restitučního zákona z 8.11.2012, měl jako předseda ÚS za úkol posoudit „legitimitu“ tohoto sešvindleného návrhu, který tam tehdy prošel hlasem jednoho kriminálníka. Rychetský si ode mne tehdy sice vyžádal koncept připravované knihy „Operace Bílá hora a černá totalita“ (vyšla o rok později), kde jsem tehdy shromáždil fakta týkající se rozsahu církevních krádeží z tohoto období našich dějin dokumentující způsob, jakým se katolická církev tehdy dostala k ohromnému majetku, než jí byl až ve XX. století postupně zčásti po právu odejmut, ale buď to nečetl anebo tomu nerozuměl.

On a jeho 3 kolegové z dvanácti tehdejších ústavních soudců sice tehdy hlasovali za neuznání restitučního zákona, ale to bylo tak vše. Aby k němu z titulu své funkce předsedy zaujal jiný než pasivní a zbabělý postoj (stejně jako tehdejší president Klaus), o to se tehdy ani v minulých dnech nepokusil. I proto to vše dopadlo tak, jak to dopadlo. Nedávno mi ostatně jeden z mých známých, špičkový znalec a tvůrce české ústavy sdělil na mé výhrady k tomu, co se v této oblasti děje jen to, že se s tím vším nedá nic dělat. Lze proti tomu psát protesty či komentáře, ale to je asi tak vše, co lze podniknout. Možná by tomu všemu prospělo nejen to, kdyby se z funkce v ÚS stala čestná funkce, tedy bez speciálních finančních bonusů, ale i to, že by se členy tohoto soudu nesměly stát osoby, které by se při rozhodování mohly dostat do střetu zájmů. Tedy třeba katolíci ve věci církevních restitucí.   

Každá taková nespravedlnost (v případě zdanění restituovaného církevního majetku nejde o nějakou krádež, ale jen o korekci v přivlastňování si už předtím - v tomto případě dokonce dvakrát - ukradeného majetku) může být ovšem i zdrojem poučení. To, co se nyní stalo tedy nejen vypovídá o problematičnosti dnešního ÚS (není to zdaleka jediný jeho defekt), o jeho negativní roli v ochraně  práv našich spoluobčanů, ale je to i o špatné strategii, kterou si zvolili zdejší politici v této kauze.

Otázka zdanění majetku byla v podstatě druhořadá. Měli se totiž pokusit o zrušení celého zákona z r. 2012 o restitucích. A měli udělat včas i něco s tím, aby takové neblahé instituce jako ÚS prošly předtím - tedy včas - nezbytnou reformou, která by zabránila jasnému střetu zájmů u jednotlivých soudců. Soudci, kteří buď jsou pod vlivem náboženské ideologie se zřetelně mafiózními sklony, anebo jsou propojeni s bendovsko –fialovskou odésáckou či kalouskovskou nebo lidoveckou mafií, jsou zjevně součástí oné justiční mafie, o které kdysi už v jiném kontextu hovořila dnešní ministryně spravedlnosti.

Není totiž možné akceptovat to, aby se z ochrany ústavy, tedy z ochrany zájmu většiny našich obyvatel, stala záležitost (v případě ÚS), kdy hrozí její transformace ve strukturu,  jejíž prioritou je ochrana zájmů zmíněných mafií, nikoliv zájmů české společnosti. Odvolávání se na to, že to má být k prospěchu nejen církve, ale i věřící obce, je obyčejnou lží. Většina věřících toho o špatné minulosti a zločinech  (a ani o její současnosti)  své církve nic moc neví. To je spojeno s neznalostí domácí historie, s mýty o tom, kdo co pro vlast udělal. Ve skutečnosti jde jen o to, aby svatá církev měla svůj blahobyt, a aby své hříchy třeba v oblasti porušování celibátu mohla kompenzovat daněmi placenými do Vatikánu. Jen tím si lze vysvětlit, proč ji tak moc jde o to, aby ze zlodějsky získaného majetku – v podstatě jde o zlomek toho, jak nadhodnotila jeho výši při falešných restitucích - urvala co může z údajné náhrady. Doufejme, že se tím vším nakonec zalkne.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:ps)