Jeho nejznámější kniha se jmenuje Umění války, a o její kvalitě svědčí to, že zhruba od roku 500 před naším letopočtem zůstáva pro vojevůdce, politiky a stratégy bestsellerem. Nejlépe to ukazuje dnes tak módní povídání o hybridní nebo asymetrické válce. Mistr Sun ji definoval a podrobně popsal jako první. Na Východě (v Číně a Ruské federaci) se stala vědomou i podvědomou částí vojenské doktriny.

V posledních týdnech jsem sledoval události na severu Sýrie. Turecký vpád na toto území názorně ukázal, jak se na Blízkém východě od září 2015 po ruském zásahu do občanské války radikálně změnila situace v neprospěch Západu. Celé to umocňuje skutečnost, že Ruská federace dosáhla svého cíle – záchranu syrského prezidenta Asada a udržení svých vojenských základen – s vynaložením velmi nízkých materiálních a lidských nákladů. A jaksi mimoděk se stala rozhodující mocností v oblasti mezi Sýrií a Jemenem, která nemá potíže se smiřováním všech tamních znepřátelených států.

Symbolicky to vyvrcholilo tento týden, kdy po šestihodinovém jednání ruského prezidenta Vladimíra Putina s tureckým prezidentem R. Erdoganem v ruské Soči se oba státníci dohodli, že dosavadní příměří se prodlouží o 150 hodin, aby se kurdské milice mohly stáhnout z třicetikilometrového pásma u hranic. Po skončení příměří situaci budou kontrolovat společné rusko-turecké hlídky. Erdogan toto jednání označil za „historickou dohodu“ pokud jde o boj proti terorismu, zachování územní celistvosti a politické jednoty Sýrie, jakož i návratu uprchlíků.

Vladimír Putin mluvil v podobném duchu, jenom neopoměl dodat, že „Sýrie bude zbavena nezákonné cizí vojenské přítomnosti“ (nepochybně měl na mysli armádu Spojených států, která se z oblasti také stahuje). Oba prezidenti zdůraznili, že jakákoliv forma kurdské autonomie nepřichází v úvahu.

Důvody ruských úspěchů není těžké odhalit. Vyloučit můžeme ekonomický vliv, a koneckonců i vojenskou převahu. Jsou za tím dva faktory – Rusko neopustilo svého spojence a snaží se v regionu dodržovat mezinárodní právo. Západ naopak v posledních desetiletích v severní Africe a na Blízkém a Středním východě předvedl, že nemá problém podrazit kohokoliv ze svých dlouholetých partnerů (jen namátkou – Saddáma Husajna, Husního Mubaraka, Kaddáfího, naposledy Kurdy). Zdá se, že konspirační teorie o tom, že R. Erdoganovi během puče zachránila život ruská rozvědka, má také něco do sebe, soudě dle jeho ochoty s Ruskou federací a Vladimírem Putinem osobně, spolupracovat.

Začetl jsem se do „Umění války“ a pochopil, že tuto knihu dobře studoval jak ruský prezident Vladimír Putin, tak jeho generalita. Posuťe sami: „Ten, kdo byl v dávných dobách zván skvělým válečníkem, nejen vítězil, ale především vynikal  schopností dosáhnout vítězství co nejsnadněji. Svých vítězství dosahoval schopností nedopouštět se chyb.“

Na počínání Západu v severní Africe a širším Blízkém východě od roku 2001 do dnešních dnů se docela hodí dvě moudra Mistra Suna - „Neznám zemi, která by měla prospěch z prodlužování války.“ „Tvým cílem má být vítězství, ne zdlouhavá tažení.“ „Ten, jehož údělem je porážka, nejprve útočí a pak přemýšlí, jak by zvítězil.“

Na závěr bych ještě přidal jednu zásadu, s níž u nás v Čechách máme své zkušenosti: „Dokud neznáš záměry sousedů, není vhodné uzavírat s nimi své spojenectví.“

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)