Třeba jako pravičáci či levičáci, ale i jinak, např. jako dobří i zlí lidé. Někteří se však do těchto struktur nevešli. Patřili do tzv. mezostruktur. Ne vždy je ti ostatní hodnotili laskavě. Jejich odlišnost byla zjevná. Třeba i  proto, že nebyli ochotní se nikam a k nikomu přidat. Tedy ani tam, ani tam. Mělo to různé příčiny, ale to ty, kteří je vnímali jako tzv. šedou zónu, nezajímalo. Vycházeli totiž ze starého známého pořekadla „kdo není s námi, je proti nám“.

Jedním z důvodů, se kterými se lze i dnes střetnout v úsilí o lepší porozumění mnohým událostem v našich dějinách, včetně těch nejnovějších, je to proč a jak k takovému rozdělování společnosti docházelo. Často jím bývá neschopnost pojmenovat přesně určité jevy, procesy či změny, kterými se daná doba vyznačuje. Někdy k tomu dochází kvůli zaměňování významu určitých slov používaných jak samostatně, tak v nějakém spojení s jinými slovy. Příkladem může být právě sousloví „šedá zóna“. Slova – z nichž se skládá - tím totiž nabývají více významů a fakticky tak mají i jiný, někdy i skrytý obsah. Následně pak snadno dochází při interpretaci s tím spojeného dění k neporozumění tomu, o co v dané době a v souvisejících situacích šlo.

Na to vše mívají vliv i různé okolnosti a faktory, včetně třeba naší nedostatečné jazykové způsobilosti. Někdy jde i o to, zvláště pak při spojování určitých slov, že se snažíme jimi vyjádřit něco, čemu nerozumíme. S čím jsme zatím ani my, ani jiní lidé nezískali přiměřenou zkušenost. K tomu stačí i trik s přenesením už jinde používaného spojení slov do zcela odlišného dění. Konkrétně třeba v případě šedé zóny, jejíž  historie je spojena s nacistickými koncentračními vyhlazovacími tábory.

Pokud měla tato „zařízení“ fungovat, jejich zřizovatelé k tomu potřebovali někoho, kdo byl ochoten v zájmu prodloužení svého života a také kvůli některým dalším výhodám v podobě lepší stravy apod., aby svým pánům sloužili. Usnadňovalo to nejen provoz plynových komor, krematorií, ale také lepší využití majetku obětí. Popisuje to v jedné své knize italský spisovatel Primo Levy, který něco takového prožil a přežil. Šedou zónou označil  příslušníky sonderkomanda, kteří za  tuto hroznou cenu dostali šanci  přežít ostatní oběti. Později spáchal - už jako velmi známý spisovatel svědčící o tom, co se za války dělo - sebevraždu. Nejspíše neunesl tíhu vzpomínek na dobu, kdy se sám dostal do šedé zóny. Tak totiž nazval společenství svých spoluvězňů aby lépe vystihl některé vazby a vztahy mezi obětmi a mezi těmi, kteří vyhlazovací tábor řídili. Běžně užívaná slova& jako „šedý“ či „zóna“ tak při spojení v jeden termín dostala poněkud odlišný význam.

Jedna z českých spisovatelek a disidentek považující se za socioložku, přenesla tento Leviho termín (nelze ale vyloučit, že spojování těchto slov má starší dataci) na přelomu 80. a 90. let minulého století do tehdejší diskuse o tom, čím se - podle ní - lišili disidenti normalizační doby od soudruhů. Mělo to i jistou pikantnost, protože stejně jako téměř půl milionu jiných občanů tehdejšího Československa patřila i ona sama před Srpnem k vládnoucí straně.

Někdo by se mohl domnívat, že  termín šedá zóna by mohl být  vhodnější pro označení  této poměrně velké skupiny lidí, která po Srpnu ztratila na dalších dvacet let  privilegia, včetně svých zaměstnání (zvláště v případech, kdy šlo o placené funkcionáře KSČ  či o vedoucí  místa) a jiné výhody. Ne, ona se domnívala, že termín šedá zóna  je nejvhodnějším označením pro jinou, daleko větší skupinu občanů, kteří si s bolševickou mocí nikdy nezadali - jako třeba  ona -, a pokoušeli se  přežít tuto dobu, aniž by s ní  nějak spolupracovali (třeba  jako agenti  či jiní spolupracovníci  StB). 

Vzhledem k tomu, že se k tomuto tématu nikdy už nevrátila, zastává nejspíše původní názor dále. Při tom se ale pokusila i o jedno z prvních vymezení pojmu normalizační disident. Zúžila jej ale jen na zvlášť aktivní odpůrce režimu, byť šlo někdy o lidi, kteří mu dříve velmi oddaně sloužili. Nešlo jen o O. Hromádka, bývalého velitele jáchymovského  oddílu Jeřáb  a jemu podobné  bývalé lokaje, ale třeba i  k režimu loajální, horlivé pedagogy na vysokých školách jako byli třeba nejen ona, ale i Pithart, Rychetský a jiní známí disidenti té doby.

Dnes, kdy se stále zřetelněji vyjevuje, že  klíčem k porozumění tomu, co se vlastně v Listopadu i v následujícím období v české společnosti dělo a stále děje,  je i nové, tedy  jiné  vymezení disidentství, patří  i poznání jiných souvislostí a skutečností. Třeba to, že vůdčí silou  tehdejších změn nebyli jen disidenti sdružení později do Obrody či jiných, vůči normalizačnímu režimu  opozičních  seskupení. Vznikl totiž  - a získal  značný vliv na tehdejší dění -  i komunistický disent složený z aktivních členů KSČ. Někdy  šlo  o velmi prominentní soudruhy, kteří už pochopili, že se octli (oni i jejich strana) ve slepé uličce vývoje. Došlo jim i to, že se ocitli na špatné straně barikády, a že jsou nutné nějaké změny.

Klíčovým momentem s tím souvisejících procesů nebyla samozřejmě u této skupiny účast  na akcích, které by jim zajistili pobyt v komunistických věznicích nebo účast na diskusích vedených v uzavřených společenství v bytech či na chalupách  v okolí Prahy, aby  tam spolu mluvili o paralelních  společnostech, o nepolitické politice a jiných  - v podstatě – jen pseudoproblémech. Za charakteristický znak tohoto společenství komdisidentů (tedy komunistických disidentů)  lze považovat spíše uznání faktu, že  vláda jedné strany je už něco přežilého a v podstatě nedůležitého. 

To, o co šlo, byla jen a jen moc. O tu jim totiž šlo v prvé řadě. Způsob předání této moci z jedné skupiny členů KSČ na druhou asi nejlépe vyjadřují známé fotografie, kde prezident Husák jmenuje Čalfu novým premiérem anebo snímky z volby Havla prezidentem v komunistickém parlamentu těsně  před novým rokem  1990. Symbolizují totiž způsob, jakým byla předávána moci novým lidem, z nichž  jistá část sice patřila k prominentním disidentům normalizace, kteří to měli svým renomé krýt, ale ta  významnější část  z nich patřila ke komdisidentům. Tedy k těm, co měli spoluvládnout a mít zásadní vliv na formování dalšího vývoje  polistopadové společnosti.

Nová moc představovaná hrstkou prominentních disidentů a velkou skupinou složenou z nedávných, nomenklaturních členů KSČ obávajících se dopadů, které mohl pro ně mít hrozící  rozpad tehdejšího  režimu signalizovaný tehdy rozkladnými procesy v SSSR (přestávala fungovat nejen RVHP, ale i jiné klíčové struktury pozdní normalizace) procházela na podzim roku 1989   zajímavým vývojem. Patřili k ní nejen někteří  přední šéfové tehdejší StB, ale i četní funkcionáři nižších i vyšších orgánů strany.

Na povrchu se tento vývoj mohl širší veřejnosti neznalé stavu tehdejších poměrů doma i v zahraničí  (byl před nimi těžce utajován) jevit  jako chaotický, ale tak to nebylo. Svědčí o tom  konec konců  i fakt, že mýtus o Listopadu jako sametové revoluci stále ještě  u mnoha mladších i starších obyvatel ČR přežívá. Stejně jako o Havlovi jako tvůrci těchto změn.

Bylo to prostě dobře připraveno. Stačí se jen podívat na personální složení dnešních vyšších i nižších státních orgánů, na to kolik z nich dříve patřilo k  členům KSČ (anebo byli  s nimi přes rodiče či jiné  osoby  úzce spřízněni). Nemluvě o těch, kteří z nich dnes patří k těm zvlášť majetným spoluobčanům, ke zbohatlíkům či dokonce oligarchům.  Za této situace většina dnešních obyvatel  této země může dnes  být  považována za novou šedou zónu. To je totiž  ono novum, které bychom  neměli ignorovat. K dnešní šedé zóně patří i všichni ti, kteří čas od času  chodí k volebním urnám, aniž by měli nějaký vliv na to, kdo a proč  v nich kandiduje.  Je jim přitom sdělováno, že právě to je ona  kýžená demokracie a svoboda, a že na to by   dokonce měli být hrdi.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)