Jde o velmi paradoxní jev v rámci současného trendu politické korektnosti a unijní podpory všelijakých menšin. Tam dokonce platí nepřímá úměra – čím je která menšina menší, tím hlasitěji ji v EU podporují (viz případ s těhotnou osobou). Náš pan prezident podpořil dvě národnostní a jazykové menšiny, a kupodivu se zlou se potázal nejen na Ukrajině, ale také v českých mainstreamových médiích.

V případě členů spolku Krymských Tatarů se tak stalo asi proto, že do Prahy přijeli z Krymu, a nikoliv z ukrajinského exilu, takže nabourali obraz utiskovaného národa. Přijetí rusínské delegace u příležitosti stého výročí připojení Podkarpatské Rusi k Československu (3. 9. 1919) pak zasáhl současný kyjevský režim na nejcitlivějším místě.

Na Ukrajině totiž již druhé desetiletí probíhá násilná ukrajinizace všech tam žijících národnostních menšin, nikoliv pouze ruské, o které se nejvíce mluví. Jazykový zákon učinil z ukrajinštiny v podstatě jediný povolený jazyk a zasáhl především školství. V roce 2014 v zemi bylo 621 ruskojazyčných škol, dnes jen 194 a od září 2020 i ony přejdou na vyučování v ukrajinštině. Na národnostní menšiny mluvící jazyky používanými v Evropské unii (maďarštinou, polštinou, rumunštinou) se kriteria zákona budou vztahovat až od září 2023, pak také přejdou na vyučování v ukrajinštině.

Kyjev sice po roce 2005 podepsal Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin, ale nehodlá ji dodržovat. Zdůvodňuje to obranou ukrajinských národních zájmů. Kritika a odvetná opatření přišla jen z Budapešti, Varšavy a Bukurešti, Brusel  si zatím hraje na mrtvého brouka a ukrajinskou národnostní politiku toleruje. Jak jsem napsal v titulku komentáře, jde o jediný povolený a nekritizovaný nacionalismus v Evropě. Asi pro jeho prvoplánové protiruské zaměření.

Situace Rusínů jako národnostní menšiny je asi nejhorší. Jako národ je uznává asi 28 států (včetně České republiky), ale ve vlastní zemi jsou považováni za pouhou etnografickou skupinu a rusínština za ukrajinské nářečí. Každou jejich snahu o národní emancipaci považuje Kyjev za separatismus. Protože však v Zakarpatí žijí společně s asi stopadesáti tisícovou maďarskou menšinou, a již v roce 1991 usilovali o autonomii, při současném tvrdém kurzu násilné ukrajinizace zde snadno může vzniknout další problém podobný Donbasu.

Tím si vysvětluji ukrajinskou nervózní reakci na pouhé připomenutí událostí starých sto let, končí komentář Jaroslav Bašta.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)