Navazujeme na předchozí analýzu, proč intelektuálové dokážou být tak pitomí. A zjistili jsme u nich několik vad, z nichž základní je tato: intelektuálové hodní svého jména, jak je známe z dnešních elitních jednotek liberálních demokratů, kteří ovládli západní civilizaci a utvářejí ji směrem k iracionalitě a nepřirozenosti, jsou ke svému myšlení vybaveni nadměrnou inteligencí analytickou a chybí jim inteligence kreativní, praktická, sociální a emoční. Z nedostatku zvídavosti a z předčasné iluze chápání si vyanalyzují abstraktní vzorce, které si zafixují ve zjednodušenou vlastní bublinovou pseudorealitu, jíž pak profiltrovávají další události, zážitky a fakta a přetvářejí si realitu v ideologii. Tou pak posuzují a podle ní řídí další události a zážitky, takže živá, probíhající a vyvíjející se fakta se jim mění ve zkamenělé sebeklamy.

Toto je pravý smysl Mojžíšova přikázání „nedělej si modly z ničeho, co je v nebesích nahoře, na zemi dole, nebo ve vodě pod zemí, neuctívej to a nezbožňuj to“. Čili pohyblivou a proměnlivou realitu si neidealizuj a neideologizuj, neboť tím ji znehybňuješ a vyřezáváš z nekonečných kontextů, a neber ji jako jedinou správnou pravdu, neboť tím ji povyšuješ nad Věčno a Tvůrce Vesmíru. Rouhání se tomu kdysi říkalo a trpělo se za to v pekle. Dnes se tomu říká politická korektnost a vytváří to peklo na zemi vydávající se za nebe.

Tuto vadu našich liberálně demokratických intelektuálů, kteří žijí v ideových bublinách a sklenících a nás ostatní se do nich snaží vměstnat a převychovávat, dokud nezačneme vnímat svět jako oni, se teď pokusíme léčit. Podle osvědčených a vědeckých metod amerických psychologů, kteří mají se svými intelektuály bohaté zkušenosti už několik generací. Přesněji řečeno těch psychologů, kteří se sami nestali intelektuály. Těch druhých je plná Americká psychologická asociace, která tak ráda jako psychologickou vadu klasifikuje „toxickou maskulinitu“.

První terapii na nemoc intelektualismu vymyslel už Sokrates. Jmenovala se „nevím“. V moderní době na ni navázal Bertrand Russel v eseji Triumph of Stupidity, kde sdělil toto: „Základní příčinou našich problémů je, že v moderním světě jsou idioti neoblomně sebejistí, zatímco inteligentní lidé jsou plní pochyb.“ My si tedy začneme všímat těch neoblomných sebejistot a uplatníme na ni terapii „nevímismu“. Jednoduchou otázkou: „Co kdyby to přece jen bylo jinak?“ A začneme v tom nejprve procvičovat sami sebe, než budeme schopni jím léčit druhé.

Jistota vědění je série pastí, do nichž se necháváme bezděky chytat a v nich uváznout. Studuje je vědecký obor zvaný „kognitivní psychologie“. Ta je definována jako „vědecké studium mentálních procesů jako pozornost, paměť, používání jazyka, vnímání, řešení problémů, kreativita a myšlení“. Za všechny její praktikanty ji nejsrozumitelněji shrnuje David Robson v knížce The Intelligence Trap čili past inteligence. Ten na nás taky vymyslel tento rébus:

„Kolik zvířat každého druhu vzal za potopy Mojžíš s sebou do archy?“

(Odpověď najdete skrytou někde dál uprostřed textu).

Důležitým aspektem kognitivní psychologie je „metacognition“, což je sledování myšlenek, jaké člověk má při sledování svých myšlenek. Procesy jako sebereflexe, sebekritika, autocenzura, imaginace, monitorování svých schopností, vymýšlení postupů, plánování, stanovování cílů, motivace. Metakognice tedy je to hlavní pole, v němž můžeme napravovat intelektuální vady, protože zde vidíme s odstupem a nadhledem, jakými myšlenkami jsou naše činy inspirovány a řízeny. A jen odtud můžeme své řídící myšlenky změnit tak, aby mohly měnit i naše činy.

Jednou takovou inteligenční pastí je nadměrná sebejistota posilovaná zkušeností, profesionalitou a dobrou pověstí, která svádí k ukvapeným úsudkům a nebere na vědomí možnost případů těmto úsudkům se vymykajících a podléhajících jiným faktům a kontextům. Známá též jako neschopnost myslet „outside the box“, čili „mimo krabici“ nebo mimo šablonu dosavadních zkušeností a znalostí. Též zvaná „iluze odbornosti“. Úspěšné firmy proto provádějí proces zvaný „brainstorming“ čili mozková vichříce nebo víření mozků, k němuž si často přizývají i mimooborové externisty nezasvěcené do podrobností řešeného problému, jejichž pohled zvenčí a z jiné praxe může odhalit řešení oborovým expertům neviditelné. Čili angažují inteligenci tvůrčí a praktickou, jejichž principy jsou změna, pohyb, růst, risk, experimentování a učení se z chyb. Některé firmy dokonce zaměstnávají tři týmy odborníků: Jeden s fantazií neomezeného vymýšlení, čili kreativní. Druhý z opatrnosti upozorňující, proč ten či onen výmysl nemůže fungovat, čili analytický. Třetí napravující zjištěné vady tak, aby fungovaly, čili praktický. Tento systém rozpracoval pro svou produkční firmu třeba blahé paměti Walt Disney.

Další pastí je „dysrationalia“, čili neschopnost vysoce inteligentních lidí myslet v některých věcech racionálně. Jako příklady se často uvádějí geniální existencialističtí svobodu oslavující filosofové Heidegger (který pak propadl nacismu a splétal si pro to krkolomné iracionální obhajoby) a Sartre (totéž, s marxismem). Dnes to podobně u liberálních intelektuálů vidíme na obhajobách a prosazování masové imigrace, islamizace, euro-integrace, multi-kulturalismu a multi-genderismu navzdory protichůdným faktickým důkazům, přírodním zákonům a logice vývoje.

„Motivated reasoning“, čili motivovaná racionalizace, je obhajoba chybného výkladu informací motivovaná „přáním jako otcem myšlenky“, ideologií, náboženským dogmatem, emočním přilnutím, hmotnou nebo intelektuální investicí do daného výkladu, leností ověřovat fakta nebo preferencí vyhledávat a hromadit informace chybný výklad potvrzující.

„Bias blind spot“ čili slepé místo způsobené zkresleným pohledem. Blind spot je onen prostor mezi pohledem předním oknem a zpětnými zrcátky, který řidič automobilu nevidí. V psychologické podobě je to neschopnost vnímat nebo tendence omlouvat vlastní chyby a zároveň zveličovat chyby druhých.

„Earned dogmatism“, čili vysloužený nebo zasloužený dogmatismus, je přílišná sebedůvěra ve vlastní úsudek, dokonalou profesionalitu, zkušenost, vzdělanost, neomylnost, pozici na společenském nebo odbornickém žebříčku. Ta nám znemožňuje vnímat svoje limity a žene nás do činů přesahujících naše schopnosti. Její vyhraněnou podobou je psychický jev známý ze starořecké tragédie jako hybris, znamenající pýchu a vyzývavost vůči bohům a obsahující vlastnosti jako arogance, nafoukanost, ješitnost, povýšenost, pýcha, nadřazenost, pompéznost.

Všechny tyto vady vycházejí z iluze vševědoucnosti. Proto je musím léčit „nevímismem“, který je kořenem dalšího nového vědeckého oboru zvaného „evidence-based wisdom“, čili moudrost založená na důkazech. Vychází z Aristotelovy definice praktické či pragmatické moudrosti: „Souprava dovedností, schopností a strategií, která nám pomáhá chápat a zvažovat, co je v životě dobré, a pomáhá nám volit ty nejlepší prostředky k usilování o tyto věci během života.“ Taková „souprava“ se nejlíp získává – vlastně buduje – netrváním na svých názorech za každou cenu, bezmeznou zvídavostí a sbíráním stále nových informací, jimiž se naše vidění rozšiřuje a, je-li potřeba, mění. Čili určitou dávkou intelektuální pokory, myšlenkové otevřenosti a vášně pro získávání nových informací a nových dovedností. Je obzvlášť užitečná, když musíme na základě nasbíraných informací provádět důležitá rozhodnutí, která mohou mít dopad na lidské životy, zdraví či majetky. Jako výrazný příklad katastrofálního rozhodování na základě „vševímismu“ se uvádí bankovní krize roku 2008, kterou nikdo z expertů neviděl přicházet, nedovedl si představit a nenechal si poradit.

A zde si vložíme odpověď na tu Mojžíšovu archu. Zvířata do archy nevedl Mojžíš, nýbrž Noe. A jestli jste se nechali nachytat, netrapte se, jste ve stejné kategorii jako polovina studentů Harvardu, včetně několika teologů a historiků. Ale zaznamenali jste tím jednu z mazaných technik oblbování a dezinformování obyčejnou nepozorností. Tak třeba taky poslanci (a hlavně europoslanci) schvalují zákony, o kterých pak nikdo neví, že existují, a když ano, tak co vlastně uzákoňují.

Důkazní moudrost se dá pěstovat tříděním informací a pomáhá nám i rozlišovat fakta od nesmyslů. Za přílišného návalu informací a dezinformací, jaké zažíváme dnes, můžeme zabřednout do „paralýzy analýzy“, která nám zneschopňuje mentální rozhodovací „nástroje“. Z té se vybředá tak, že se informace zjednoduší a zúží. Na to se dá použít metoda, kterou dnešní psychologové převzali od Benjamina Franklina. Ten jí říkal „morální algebra“. Provozoval ji tak, že si na vertikálně přepůlený papír psal na jednu stranu pozitiva a na druhou negativa toho, o čem měl rozhodovat. Pak po rozmyšlení možných výsledků a následků ke každé položce přidělil bodování podle míry důležitosti. Položky, kde pozitivum mělo stejnou hodnotu jako negativum, vyškrtl. Konečný součet pak bral jako „zjištění, kde leží rovnováha“ a podle toho rozhodoval.

My dnes při každém rozhodování možná na zapisování a počítání nemáme čas. Ale psychologové každopádně doporučují alespoň podobně zvážit opačný pohled a dát mu stejný prostor zvažování jako pohledu svému, a teprve pak buď trvat na svém, nebo přijmout opačný, nebo kompromis mezi oběma, nebo mix toho nejlepšího z obou. Přitom v metakogniční sebereflexi sledovat svoje myšlenky a důvody, racionální i emoční, proč preferujeme to či ono. A rozeznávat, zda naše preference stojí na faktech nebo na některé formě dysracionality.

K tomu stojí za zmínku anekdotické odbočení do lingvistiky. Psychologové zaregistrovali, že ovládáte-li druhý jazyk, stojí vám za to si zvažovanou položku do něho přeložit a zvážit ji znovu. Možná zjistíte, že ji budete vnímat víc racionálně, zatímco v mateřštině bylo její vnímání emociálnější a méně dostupné metakogniční sebereflexi.

Zvláštní úlohu v rozeznávání dobrého rozhodování od špatného (nebo užitečného od škodlivého) hraje takzvaná „moudrost davů“, čili skupinové myšlení. Nebereme-li v úvahu demagogickou davovou manipulaci, jejímiž mistry byli nacisté nebo komunisté a jaká se dnes daří islamistům, ovlivněnou strachem a touhou po moci a měnící se v davovou psychózu, a zůstaneme-li v prostředí svobodné demokratické diskuse, pak skupinové rozhodování může obrušovat ty nejextrémnější pohledy a korigovat chyby na nějakou racionální a „selskému rozumu“ se blížící „zlatou střední cestu“. Vnáší do debaty nápady a alternativy, na jaké by osamělý myslící nepřišel. Nastavuje vzájemně zrcadlo všem těm intelektuálním dysfunkcím, hlavně tomu slepému bodu, v němž vidíme „smítko v oku druhých ale ne trám v oku vlastním“. To je také princip a účel demokratického parlamentu, který musí rozhodovat na základě většinového konsensu.

Skupinová moudrost se však často mění ve „funkční stupiditu“ u firem nebo organizací, které zabředly do zavedené brázdy myšlení zvané „firemní kultura“ neumožňující disent a změnu systému, který zjevně „funguje“. Až jednoho dne fungovat přestane, protože nevnímal změny a inovace okolí. Do takových nesnází před lety zabředlo švýcarské hodinářství, když Japonci přišli s hodinkami digitálními, a trvalo mu nějakou dobu, než je dohnali. V novější době to potkalo Nokiu, která kdysi patřila mezi nejlepší na světě. V roce 2007 ovládala polovinu světového trhu. Usnula na vavřínech, zapomněla inovovat, odmítala návrhy svých inženýrů, nedbala jejich varování, nechala se předběhnout smartphony jiných a do několika let zkrachovala.

Na podobnou funkční stupiditu taky v roce 1989 zašla komunistická říše. A k podobné funkční stupiditě směřuje Evropská unie.

Tak dobře, řekli jsme si, jak léčit svoje vlastní intelektuální závady. Co ale s těmi našimi cáklými liberálními intelektuály, kteří nás okrádají o rozum, spílají nám do nevzdělanců a necivilizovanců a tlačí nás do iracionálna?

Přibližně toto:

Berme je v diskusi stejně vážně jako sebe.

Pozorně je poslouchejme bez přerušování. Možná si všimneme, jak časem znejistí, když sami sebe slyší mluvit iracionálně a nikdo jim neodporuje.

Jakmile nepřerušeně domluví, zopakujme jim srozumitelně, co si myslíme, že řekli, a nechme si od nich potvrdit, že jsme rozuměli správně, nebo opravit, jak by to správně mělo být.

Nekontrujme je svými názory, ale požádejme je o zdroj, z něhož své názory získali, a o fakta, která je potvrzují.

Jestliže ještě neznejistili, klaďme jim střízlivě a přátelsky formulované otázky, jak by si vyložili naši informaci (s uvedením zdroje) o tomtéž tématu, která s jejich předneseným pohledem neladí.

V žádném případě se nenechme vyprovokovat k osobnímu útoku nebo politické klasifikaci.

Případný jejich osobní útok zezábavněme citátem Margarety Thatcherové „osobní útok je důkazem, že vám chybí věcné argumenty“.

Všeobecně se snažme debaty prokládat humorem a snažme se protivníky rozesmát.

Ptejme se, jaké řešení by navrhovali a proč.

Po každé odpovědi jim zopakujme, co řekli a zda tomu rozumíme správně.

Představme jim dlouhodobé následky jejich řešení a tažme se jich, jak by si s nimi poradili. Banální příklad: o kolik imigrantů z mnohamilionového neomezeného počtu by dokázali sami pečovat, místo aby je nechávali na krku státu a daňovým poplatníkům? Nebo: hájí-li právo homosexuálů na čtyřprocentní kvóty v zaměstnání (vážně, takový návrh tu už byl), jak by se jim líbil Státní balet s povinnými 96 % heterosexuálů?

Otažme se jich, zda na své pozici stále trvají a proč.

Jestliže jim konečně došla absurdita jejich postoje, nabídněme jim racionální kompromis, který by je neurážel, otevřel by jim cestu k změně názoru, a nebuďme v nich pocit, že jej mění na náš nátlak.

Neprojevujme vůči nim žádnou vítězoslavnost a pochvalme je za dobré logické a racionální myšlení.

Samozřejmě, že s každým se to nemusí podařit a u některých to naopak může vést ke stále vyhraněnějšímu nepřátelství, které nás nutí k sebeobraně.

Tak vznikají války, převraty a revoluce.

Ale tam ještě úplně nejsme.

Převzato z časopisu Playboy

Kurasovy knihy jsou k dostání ZDE.