Návrat do Valbone je název reportáže, jejíž autor  Josef H.Urban, o ní říká, že je to  „thriller podle skutečných událostí“, kdy zmizeli tři mladí lidé na pomezí Albánie a Kosova.

Události se odehrály se v roce 2001. Zvukomalebné jméno Valbone nás nesmí oklamat. Je to jméno místa, které je na území Prokljetije.A to je jméno už zlověstné. Také Kosovo pole v sousedství není jen bitevním polem, na kterém začíná tragédie poroby jižních Slovanů.

Naši předkové, dnes pomlouvaní „slavjanofilové“,  nebo dokonce i studenti „slovanských starožitností“, si už v polovině 19.stol. mysleli, že slovo pole, polje, je pojmenováním svatého pole, božiště, hřbitova. A protože Kos není pták, jak se ještě dnes můžeme dočíst v některých z němčiny překládaných etymologií,  není pták, ale rek, hrdina („podle nosa poznáš kosa“) je Kosovo pole hřbitovem, svatým polem hrdinů.

Kdo si to uvědomí ještě dřív než vezme do ruky Urbanovu knihu,  lépe pochopí, že politická diskuse o uznání Kosova Topolánkovou vládou nemusí být hned tak uzavřena.

Text Návratu do Valbone má tvar námětu nebo literárního scénáře, který by mohl inspirovat české filmové tvůrce, kteří se v posledních  letech často angažují i politicky. Předstihl je sice už Emir Kusturica, kterého prezident Zeman vyznamenal při příležitosti letošního 28.října, ale to ještě neznamená, že by se někdo v České republice nemohl pokusit o něco podobného. Je to nejen příběh bratří Pavelkových a Lenky Tučkové, kteří zmizeli v roce 2001 v prokletém Prokletije, ale také těch, kteří chtěli přijít na to, kdo mohl mít na jejich smrti a jejího  zneužití zištný zájem.

Urban si klade i otázku, zda neleží odpovědnost také na původně ve Spojených státech  obviňovaného z terorismu a válečných zločinů Hashima Thaciho, později 5.prezidenta  českou vládou uznaného Kosova, a nyní opět  podezíraného stejně jako před lety. Ptá se, kdo mohl o této tragédii vědět, kdo o n í vědět nechtěl, nebo se jen bál o ní mluvit, zda politická vina americké MZV a jejího českého partnera Karla Schwarzenberga je opravdu jenom vinou politickou. Stejně jako tehdejšího ombudsmana ČR Otakara Motejla a těch, kteří se ohánějí ochranou lidských práv ve všech možných  koutech světa a osud jejich evropských spoluobčanů je jim už osmnáct let lhostejný.

„Tváří v tvář dramatu, který jste si přečetli, musíme uznat, že politika je – respektivemůže být – skutečné svinstvo. A nejde jen o  nějakou „exotickou“ Albánii či pochybné Kosovo. Nitky vedou  do kruhů, kde se jí na damaškových ubrusech a kde se tvoří  světová politika. Jestli si někdy na nějakém banketu stisknete ruku s vrcholným politikem, nikdy si nemůžete  být jisti, s kým si ji vlastně podáváte. Možná s vrahem,“ napsala právnička Klára A.Samková.

„Rodičům řekli, že jedou do Rumunska, ve skutečnosti všichni tři ujížděli více na jih. Voda se po nich zavřela v okolí albánské vesnice Teth. Jejich zmizení nikdo nevysvětlil, ani Interpol si nedokázal poradit. Tak běžela léta… „Trasu, na které před léty zmizeli, jsem celou prošel pěšky,“ říká autor knihy, jenž podnikl do oblasti několik výprav. „Jednoho večera jsem v osamělé vesnici narazil na muže, které si osudné události z roku 2001 pamatoval…“

Prezidentem Kosovské republiky je od 7. dubna 2016 Hashim Thaçi, bývalý velitel Kosovské osvobozenecké armády .  Pod jeho velením údajně docházelo k páchání válečných zločinů, proto na něj byla podána žaloba a vydán zatykač Interpolu.   V roce 2008 byl obviněn bývalou žalobkyní Mezinárodního tribunálu v Haagu pro zločiny spáchané v bývalé Jugoslávii Carlou del Ponte, že v roce 1999 osobně organizoval únos až tří stovek kosovských Srbů, kteří byli převezeni Albánie a tam jim byly lékaři odebírány tělesné orgány, které pak byly prodávány zájemcům v Evropě. Srbské oběti pak byly zavražděny a pohřbeny.

Díky svým kontaktům a laxnosti mezinárodního společenství v potírání válečných zločinů spáchaných kosovskými Albánci se Thaci před mezinárodní soud v Haagu nedostal.