V případě VŘSR nešlo ovšem jen o problém s její správnou datací. Záměna příslušného měsíce patřila k těm menším zádrhelům v její správné identifikaci jako dějinného zlomu. Horším problémem byl ale fakt, že k žádnému socialismu toto datum v dalším dění  nesměřovalo. Nejednalo se o revoluci, tím méně pak  o socialismus. Ještě méně pak o to, že cílem mohlo být něco velikého.  

Slovo revoluce původně označovalo návrat něčeho do původního stavu. Aspoň tak o tom uvažoval i Koperník, když svoji knihu o pohybu nebeských těles nazval „De revolucionibus Orbium coelestium“. Na základě astronomických pozorování se jen pokusil opravit starší ptolemaiovskou teorii o tom, jak asi vypadá vesmír. Pokusil se jen vrátit jeho obraz do reality. Jsou „odborníci“ - hodně jich je mezi historiky zabývajícími se obdobím 1. světové války - kteří tvrdí, že v případě VŘSR šlo jen o puč financovaný německou vládou zacílený na zhroucení říše, kterou císař Wilhelm tehdy považoval za nepřátelskou. Odhlédneme-li od skutečnosti, že říjnovým změnám v roce 1917 předcházely změny únorové, po nichž car musel opustit vladařské křeslo, byly možné i jiné výklady toho, proč zrovna v říjnu, resp. v listopadu 1917 nemohlo jít o revoluci. Tím méně pak o velkou revoluci.  Konkrétně  ty, které operují s  katastrofickým stavem systému, který byl v tehdejším Rusku v předchozích staletích instalován. Na počátku 20. století tamější režim ještě zřetelně osciloval mezi rozvíjejícím se kapitalismem a mezi rezidui už slábnoucího feudálního pořádku. Odhlédneme-li od toho, že i takové pojmy jako kapitalismus či feudalismus jsou plné nejasností, šlo v jádru jen o změnu řízení  jedné velké společnosti, která byla vytvořena) na východě Evropy během relativně dlouhého dějinného vývoje.

Obyvatelé Ruska žijící v této zemi v onom období, mohli srovnávat plusy i mínusy obou variant dalšího vývoje s těmi, které jim byly nabízeny od bolševiků jako alternativa. Jak to ovykle bývá, dochází v takovém případě jen ke srovnávání mínusů. Dnes si už těžko dokážeme představit to,  v čem tito lidé tehdy žili a jak přemýšleli o své budoucnosti. Z dalšího vývoje  ruské společnosti je ale zřejmé, že si z tehdejšího statusu quo těžko mohli něco přijatelného pro sebe a své potomky vybrat. Ruský stát  v té době patřil  totiž  mezi ty méně vzdělané a rozvinuté. Tamější  lidé upřednostnili  nakonec  něco,  v čem se - i podle tehdejších ideologů - jen rýsovala vize jiného, konkrétně socialistického vývoje. VŘSR  nevedla tedy ke zřízení nějaké nové, socialistické společnosti. Vyvinul se z ní jen  neobyčejně krvavý a hlavně  nepodařený a nepromyšlený pokus o něco takového. 

Odpuzující, těžce byrokratický model sovětského vojenskoprůmyslového totalitního komplexu z 20.- 80. let XX. století  takovou vizi prostě nebyl schopen  realizovat. Byl- nejspíše  už v době svého vznikání - odsouzen k rozpadu a následnému zániku, ať si o tom  hovoří dnes jeho prezident co chce.Šlo ale o gigantický experiment připomínající trochu vivisekci za živa, kterou nicméně ruský národ nakonec přežil. Nejspíše i díky  dobyvačnému i jinému úsilí svých dávných i nedávných předků. Proto disponuje velkou surovinovou základnou, z níž dodnes žije. Na východě Evropy tak  mohla být vytvořena relativně silná totalitní společnost, jejíž relikty dodnes v této společnosti přežívají.Její vznik a vývoj, včetně jejího rozpadání se na počátku devadesátých let, mohou být poučením pro okolní svět i pro naši společnost, že tudy cesta dál nevedla.

Chiméra o životě v jiné, lepší společnosti než byla ta kapitalistická (v dobách, kdy naši předkové  ještě v takovém režimu žili) zasáhla  tvrdě i českou společnost. Byly doby, kdy  pětina  členů této společnosti patřila ke členům KSČ hlásicím se k programu vybudování jiné, lepší společnosti. Časem tento sen ale erodoval. Nakonec přišla doba, kdy část  - do té doby věřících - komunistů se přiklonila k požadavkům na reformu společnosti. To  vedlo k jejich vyškrtnutí  či vyloučení z řad této partaje. Tím to ale neskončilo. Po dvaceti letech tzv. normalizace spojené s vojenskou okupací  tehdejšího Československa po roce 1968, se uvnitř KSČ vytvořilo mimořádně silné pnutí založené na poznání, že takhle to dál nejde a nepůjde. Bylo to navíc trochu inspirované i  nedlouho předtím  vyhlášenou perestrojkou z iniciativy sovětské  komunistické strany a jejího genseka, který v průběhu svého vzestupu z řad jejího člena k té nejvyšší možné pozici v KS také dospěl k tristnímu poznání, že to vše byl jeden veliký omyl.
   

Gorbyho  tehdejší  stoupenci -  v souladu se svým návykem nechat se z Kremlu řídit - ztratili na sklonku 80. let jistotu, zda a jak dál  budovat socialismus. Jeho tehdejší karikatura už zjevně neměla s původními ideály prvních socialistů nic společného. Byli na rozpacích, zda odvolat to, co už odvolali, a slíbit znovu zdejším obyvatelům, co  už  jim dříve bylo slíbeno. I jim byloale  jasné, že tak vstupují na  velmi tenký led, který by snadno mohl vést k  něčemu, co by nemuseli přežít. Přízrak budapešťských luceren jim strašil v jejich hlavách.

Posledních pár let před Listopadem 1989, po usilovném - a na jejich schopnosti poměrně složitém - přemýšlení o tom, jak dál, se část  „soudruhů“ rozhodla pro sice riskantní, ale pro jejich přežití nezbytný krok spojený s obnovou starého řádu. Tím byl Listopad. Kdo si snad myslí, že šlo hlavně o nějakou demonstraci na Albertově či na Národní třídě, kde prý nastal zlom,  žije v hlubokém omylu. Listopad nebyl záležitostí nějaké hrstky studentů (navíc většinou z prominentních komunistických rodin) či herců a jiných  fiktivních revolucionářů. Ten, kdo si to myslí, ten žije v bludu.

Akce (nebo spíše operace) Listopad byla – aspoň její začátek a první kroky –  připravena  jinde a  v jiných hlavách  než byly ty, které do té doby tento režim reprezentovaly, a které musely být nejdříve odstraněny jako jedna z překážek na jejich cestě za blahobytnějším životě nových zbohatlíků v postkomunistické společnosti. To byli členové tehdejšího, už beznadějně zestárlého politbyra. Asi i proto to mělo vypadat jako revoluce, i když to v podstatě byl obyčejný palácový převrat  řízený odjinud. Převrat, který v jistém smyslu ale trvá dodnes. Tedy těch třicet let. Šlo o to, aby  se do čela státu, který už nebyl řízen jednou stranou,  dostali jiní lidé. Především mladší, pružněji uvažující komunisté z řad tzv. střední nomenklatury, kteří vstupovali do KSČ až  po roce 1956.