„Když pan Havel vyhlásil amnestii (Amnestie se týkala zhruba 23 tisíc osob/na území Česka 15 tisíc/z celkem 31 tisíc uvězněných. Mezi amnestovanými byl i za vraždu odsouzený Jozef Slovák, který po propuštění spáchal nejméně čtyři další vraždy),  jsem sloužil vlasti jako Náčelník chemické služby a štábní důstojník 1. motostřeleckého pluku v Lounech, 1 tankové divize (Slánské)," začal vzpomínat na svém profilu bývalý poslanec Bohuslav Chalupa.

„V noci z 31.12. 1989 na 1.1. 1990 /na Silvestra/ byl vyhlášen poplach a ve 3 ráno jsem měl pohromadě prapor "afgánských" BVP s plným palebným průměrem, plný počet a napáskováno a na základě rozkazu jsem vyrazil k Liberci, k jedné nejmenované věznici, kde s v očekávání amnestie vzbouřili vězni - na pomoc občanů žijících v okolí věznice a Vězeňské službě, kterou v rámci pseudohumanity nechal pan prezident a vrchní velitel Havel totálně odzbrojit - cosi jako "do naha".  Ve 4 ráno jsem si připnuli trikolory na maskáče, do interkomu jsem zavelel "vpřed", mávl praporkem a vyrazili jsme," pokračoval ve vzpomínkách Chalupa.

„V době kdy se lidé pomalu vydávali do své každodenní práce jsem byl skutečně svědkem toho, jak v mnoha oknech českých domácností docházelo, v okamžiku kdy zaslechly hluk našich motorů, k velmi rychlé obměně hesel na podporu OF za jiné - "ať žije KSČ" - dodnes z toho mám podivnou pachuť v ústech....  Před libereckým kasárnami mou kolonu zastavil zástupce Západního vojenského okruhu s očima navrch hlavy, a nařídil mi opustit BVP.....moji řidiči byli nahrazení přivezenými. Bevka se obrátily na cestu zpět do Loun, my jsme museli přesednout na přivezené véesky a pokračovali dál do Libereckých kasáren," dodal bývalý poslanec.

„V kasárnách na nás čekal ozbrojený špalír s bednami kam každý můj voják musel vyhodit veškeré střelivo, teprve pak jsem byl do kasáren vpuštěn - do útvarového kinosálu - a mohl jsem konečně začít organizovat zajištění bezpečnosti v bezprostřední okolí vzbouřené věznice (III a IV. nápravná skupina...vrazi atp.). Protože nás nebylo mnoho, navíc odzbrojeni stejně jako vězeňská stráž (na dozorčích věžích byli odmontovány kulomety) - takže jsem počkal na setmění, a za tmy, aby ta naše bída nebyla vidět, jen pomocí stovek lampiček, úmyslně vyluzovaného hluku z ešusů a výstroje a amplionu na plné pecky jsem vydával rozkazy, jako by nás bylo 1000 těžce vyzbrojených těžkooděnců, kteří obklíčili celou věznici a velmi tvrdě se vyrovnají s eventuální agresí ze strany vzbouřenců. Takhle jsme to tam drželi 3 dny do doby, než věznici přijeli převzít vojska ministerstva vnitra," pokračoval ve vzpomínkách třicet let starých Chalupa.

"Co se dělo na takzvaných "občanských komisích", které začaly propouštět vězně, to je kapitola sama pro sebe a na jindy.  Po návratu do Loun jsem od velitele divize, pplk. Zbytka odmítl převzít odměnu včetně radostného zvolání "sloužím socialistické vlasti" - na dotaz velitel divize, co se jako děje jsem se vyjádřil, ať si Havel klidně prezidentuje, píše divadelní hry, ale ať se proboha nesere do armády, protože svými rozkazy ohrozil zdraví a životy spousty lidí včetně mých vojáků," píše se v Chalupových vzpomínkách.

„Dohra byla taková, že mi finanční náčelník druhého dne na chodbě sdělil, že musel, na základě rozhodnutí lidí, co mne předtím trapně zkoušeli z marxisticko-leninské-přípravy, do mých kádrových papírů napsat větu - "nerozumí demokratizačnímu procesu.....," uzavřel své vzpomínání na třicet let starou amnestii Bohuslav Chalupa.