„Kdybych byl jejich rodič, tak je pohladím, políbím a pak je ohnu přes koleno…,“ zhruba takhle se otcovsky prezident Miloš Zeman vyjádřil k případu Hanky Humpálové (26) a Antonie Chrástecké (26). Ani se s propuštěnými Češkami nesetká. Podle něj jednaly neprozřetelně a neprospěly České republice. Naopak se nejspíš v utajení sejde s těmi, kteří k propuštění unesených mladých žen přispěli.    

Publicista Břetislav Olšer

Byla cesta přes Pákistán do Indie těchto dívek promyšlená a zodpovědná? Věděly, do jaké oblasti se vydávají? Kdoví, zda vědí, že při útoku skupiny těžce ozbrojených mužů na mezinárodní letiště v Karáčí zemřelo v přestřelce s letištní ochrankou a přivolanými policisty nejméně osmadvacet lidí včetně všech deseti útočníků, jež byli převlečení za příslušníky policejní hlídky a vyzbrojeni střelnými zbraněmi, raketomety a výbušninami. Měli na sobě vesty s granáty. Asi se to dívky nedoslechly, v této oblasti byly totiž uneseny a dlely v zajetí.

Ale jistě si při své domácí a jistě důkladné přípravě na tuto cestu do neznáma zjistili, že při více než 420 většinou sebevražedných atentátech v Pákistánu a hlavně v jeho provincii Balúčistán na hranicích s Íránem zahynulo za poslední tři roky bezmála 4000 lidí, takže musely vědět, do čeho jdou. Nedalo se tedy říct, že by se jednalo o bezpečné místo. Miloš Zeman v reakci na osvobození dívek vyčetl ženám, že jednaly velmi neprozřetelně, které neprospěly České republice, protože způsobily starosti sobě, své rodině, svým známým a přátelům a koneckonců i českému státu… Vlastně je to možná řízení osudu, že do Indie dívky vůbec nedorazily…

Nejméně osmnáct mrtvých a 50 zraněných si vyžádala série sedmi pumových útoků, které rok před únosem Tonče a Hanče otřásly indickou metropolí Dillí. K útokům se přihlásila islamistická teroristická skupina Indičtí mudžáhidové. Stejná skupina nese odpovědnost i za sérii pumových atentátů v Ahmadábádu na východě země, při nichž v červenci 2010 zahynulo 45 lidí. Indičtí mudžáhidové o sobě poprvé dali vědět atentáty v západoindickém městě Džajpúr. Zabito při nich bylo 61 osob. Islámská republika Pákistán je po Indonésii druhou nejlidnatější muslimskou zemí na světě. Vlastní jaderné zbraně, je členem Commonwealthu a v současné době i místem s největším počtem teroristických útoků. V uplynulých letech bylo zavražděno v několika sebevražedných atentátech na sto civilistů, mezi nimi i premiérka a šéfka opozice Benazír Bhuttová a český velvyslanec Ivo Žďárek…

Na 42 stoupl počet obětí sebevražedného atentátu na súfistickou svatyni v pákistánském městě Láhauru. Několik ze zraněných přes noc zemřelo. Tři sebevražední atentátníci odpálili výbušniny u súfistické svatyně Dáta Darbar. Při útoku na chrám, který založila sekta Barelvi, jež Talibán považuje za heretickou, bylo zraněno 175 osob. Každý z útočníků měl na sobě vestu s více než 10 kilogramy výbušnin a k tomu kuličková ložiska, která zvyšují smrtící účinek výbuchu. V chrámu, kde jsou uloženy ostatky perského svatého súfisty Abula Hassana Alí Hadžvíry, bylo v době útoku několik tisíc lidí…

V pořadu ČT Interwiev se rodinný přítel Najman vyslovil, že si nemyslí, že by se dívky zachovaly lehkovážně, když cestovaly přes Pákistán. Prý přípravu určitě nepodcenily, přesto jejich rodiče nadšeni nebyli. Podle něj je totiž něco jiného, když člověk jede na placený all inclusive zájezd do hotelu, a když se vydá na vlastní pěst. Teprve tehdy se mu má skutečně otevřít svět. Měl pravdu, svět se dívkám skutečně otevřel; ve čtyřech stěnách na dva roky… Přitom nedávno bylo kritizování české ministerstvo zahraničí, že neohlásilo Egypt jako nebezpečnou zónu pro české turisty, trávící zde svůj čas u moře v hotelích.

Cestovatel a publicista Ivan Brezina souhlasí, že dívky nic nepodcenily. Měly podle něj ze statistického hlediska smůlu; dodal, že se svojí ženou jeli těmi místy šestkrát, manželka ještě dvakrát sama. „Se znalostí věci si troufnu říct, že chybu neudělaly,“ řekl znalecky. Měly zkrátka dle své statistiky zatracené štěstí. Někde jsem četl, že to mají stejné, jakoby jely do Tuniska a prohlížely si tamní muzeum Bardo. Opět úžasná demagogie; když už je někdo takto „odvážný“, resp. pitomý, měl by za to nést i odpovědnost, co se mu stane. Když jsem jednou odlétal pracovně na volby do Izraele a šel se pojistit do pojišťovny, sotva jsem vypsal do patřičné kolonky jméno státu Izrael, byl jsem odmítnut. Je to prý příliš velké riziko, jelikož tam byla zrovna druhá intifáda. Při další pracovní cestě do bojující Jugoslávie jsem už ani pojištění nežádal…

Pokud tedy jednaly rozvážně a v zemi patriarchátu si naivně sjednaly ozbrojeného muže jako svoji ochranu, muž je nakonec sice přivedl na hranice mezi Afghánistánem a Pákistánem, kde je však zřejmě předal čekajícím únoscům, asi vyfasoval nějaký lukrativní bakšiš za svoji „průvodcovskou službu“, aby byl poté propuštěn a nechal dívky napospas únoscům. Kolik to asi stálo psychického i fyzického zdraví jejich rodiče, jež mj. slavily dvakrát emotivní svátky Vánoc a narozenin dívek, aniž by tušili, jestli jejich děti vůbec žijí, či co s nimi je? Kolik stovek zpravodajců, diplomatů a další lidé se za nemalé platy starali, aby je osvobodili? Přemýšleli pánové Najman a Brezina i o těchto aspektech výletu za poznáním světa? Co kdyby oni měli všechny tyto zbytečné výdaje sami pokrývat, jak by se jim v tom případě jevil tento nepodceněný a dobře připravený výlet zdál?

Zeman jednal jako milující otec a řekl vše na rovinu, tedy i že se s nimi určitě nesejde. Velmi rád podle svých slov ale „možná v utajení“ přijme ty, kteří se o osvobození zasloužili.  Dívkám jen popřál, aby „už nikdy neopakovaly tu hloupost, které se dopustily“ svou cestou do neklidné oblasti. Ostatním cestovatelům doporučil, aby si podobný plán rozmysleli.

Jedna podivná osoba si musela protizemanovsky vrznout, i kdyby měla zmrznout; napsala: „A srovnávat je s Hanzelkou a Zikmundem je míchaní uhlí s jabkama. To z nich ale nedělá hlupačky a naivky, ale silné paličaté umíněné ženské, které i přes dané překážky zkusily ukojit touhu po poznání sebe sama i světa, ve kterém žijeme…“ Ukájení je sice krásná věc, ale ta hrozivá přemíra egoismu, se dívkám vymstila: Na jedné straně jsou „hrdinky“, co si přece mohou ve svobodné zemi dělat, co se jim zlíbí, aby ukojily své ego, ale když se ocitnou v děsivém maléru, prodaly by duši ďáblu, třeba i za konvertování k islámu. O dalších slibech, kdoví komu a k čemu se navíc zavázaly? A ještě jedna demagogie:

 „Jsou snad studenti a jejich rodiče z Německa nezodpovědní, že cestovali do Španělska na školní výlet? Neví snad každý voják riziko, jaké podstupuje při nástupu do války? Je nezodpovědný? Může si za své zranění či smrt? Mohou nezávislí lékaři, humanitární pomocníci, fotografové a novináři za smůlu, která je může potkat při zachraňování světa před šířícím se zlem? Může sestra nakažená ebolou při dobrovolnické práci v Africe za nevyléčitelnou nemoc…?“

Doporučoval bych pisatelce těchto slov rovněž psychiatrické vyšetření; co má společného bezhlavý výlet do země, která je na prvním místem na světě v počtu znásilnění či atentátů, se školním výletem do nejvyspalejší země Evropy, který skončí tragicky zásluhou dalšího psychicky postiženého člověka? A novináři, humanitární pomocníci či fotografové? Je to jejich profese, o které vědí, že je riziková, ale jež má konkrétní výsledky; humanitární, informační či přímou záchranu lidských životů. Nasazovat život kvůli své posedlosti, bez ohledu na to, co to bude stát, tedy s krajní nezodpovědností přivést jiné lidí do neštěstí, ne jim pomáhat, to je snad ta pravá zodpovědnost…?

Pokud byly dokonale připraveny, musely vědět, jak se v těchto muslimských končinách zachází s ženami, jen proto, že jsou to ženy, jež se měly dle zákonů šarie něčím nesmyslným provinit. Třeba trest ukamenováním: …“Zuřivá lůza zabalí odsouzenou k ukamenování do bílého prostěradla, svážou jí ruce i nohy a strčí ho hluboké jámy, zasypou do poloviny těla, aby byl zbytek k dispozici jejich kamenům… Ty nesmí být ani malé, ani příliš velké. Aby smrt přicházela pomalu, bolestně, aby si nebohá cizoložnice vytrpěla své. Nejlíp jí trefit do hlavy, týlu, nosu, do čela nebo očí a to tak, aby byla co nejdéle při plném vědomí…”

V Indii, Afghánistánu či Pákistánu se stává hromadné znásilňování “národním sportem”. Afghánský trestní zákoník z roku 1976 neobsahuje žádný článek, který by znásilnění trestal. Legislativa jen obecně zakazuje páchat násilí na ženách a OSN teď usiluje o to, aby se do ní dostal alespoň paragraf věnovaný znásilnění. Lidé z indické vesnice Lakhni nedávno nalezli tři mrtvá nezletilé děvčátka, jejichž znásilnění potvrdila i následná pitva. V roce 2011 bylo v Indii zaznamenáno více než 24 tisíc znásilnění, ale aktivisté organizací na ochranu žen tvrdí, že skutečný počet je mnohonásobně vyšší. Podle vládních statistik je v Indii znásilněna každých 15 minut jedna žena… Že by měly podle pana Breziny opět ze statistického hlediska smůlu…?

Podle průzkumu je Indie na čtvrtém místě nejnebezpečnější zemi pro ženy; hned za Afghánistánem, Kongem a Pákistánem. Neuvěřitelné peklo si prožila třiadvacetiletá studentka medicíny, když se v Novém Dili vracela se svým kamarádem z kina. Nebylo taxi, tak dostali nabídku jet městským autobusem. V něm je začala slovně urážet skupina šesti mužů, kteří pak studentku brutálně sexuálně zneužili a ještě zbili železnou tyčí. K partičce pomatených zvířat, vlastně bych naopak přirovnáním činů těchto zrůd obyčejná zvířata urazil, se dokonce přidal i řidič. Nezletilý násilník dokonce přetrhl oběti její střeva. Dívka byla převezena ke specializované léčbě do Singapuru, kde zemřela na infarkt.

Mladík, který dívku doprovázel, byl též zbit a musel se dívat, jak jeho dívku děsivě znásilňují, následně byl potrestán za to, že televizi poskytl rozhovor, v němž odsoudil naprostou apatii lidí kolem této tragédie. Po měsíci došlo v Indii k dalšímu brutálnímu napadení ženy. Mladá Indka cestovala nočním autobusem domů, do vesnice ve státě Paňdžáb za svým manželem. Muži ji přepadli a opět znásilnili. Od roku 2004 byly v Indii popraveny pouze dvě osoby – muž, který znásilnil a zabil školačku, a jediný z islámských atentátníků organizace Laškar-e-Taíba, který přežil teroristické útoky v Bombaji z roku 2008, kdy zahynulo 166 lidí. O trestu pro nynější násilníky není zatím rozhodnuto; je možné, že je čeká provaz…

Násilí však pokračuje. V Dili začal soudní proces s další šesticí Indů, kteří v centrálním státě Madhjapradéš znásilnili 39letou Švýcarku a jejího třicetiletého muže zbili dřevěnými holemi, přivázali ke stromu a ženu před jeho zraky opakovaně znásilňovali. Přepadení se zúčastnilo šest místních chudých rolníků, kteří jsou rovněž obvinění z loupeže, protože obětem ukradli notebook, mobilní telefon a deset tisíc rupií, asi 3650 korun. Jejich náboženství nebylo uvedeno, ale všeobecně se soudí, že šlo o muslimy.

Uvědomují si, kolik úsilí to všechny stálo, než se Tonča a Hanča dostaly zpátky domů, že ohrožovaly nejen své životy, ale životy jiných osob? Navíc způsobily mezinárodní politické skandály, viz. případ česko-íránského podnikatele Shahrama Abdullaha Zadeha, obviněného v tuzemsku z miliardových daňových podvodů s pohonnými hmotami. Dokonce kvůli němu civilní rozvědka ÚZSI naléhala na celníky, aby proti Zadehovi nezasahovali. Za Peršana lobbovali i další významní politici – tehdejší premiéři Jan Fischer a Jiří Rusnok a Zaorálek. Zadeh je totiž stíhán za zpronevěru ve Spojených arabských emirátech. Údajný trumf české policie při osvobození Hanče a Tonče měl vědět, jak na to. Naštěstí tento podvod skončil, kdy ho v luxusním apartmánu hotelu Hilton zatkla protikorupční policie, kterou spolu s tajnými službami vodil za nos.

Třeba se někdy dozvíme, jak dívky v zajetí žily, když zatím sdělily pouze to, že obývaly jen čtyři zdi a dva roky neviděly slunce a lidský úsměv. Jak spávaly, na čem, nebyla jim zima, nebo horko, co jedly a jak často, netrpěly žízní, kde braly oblečení, jak to bylo s jejich hygienou a co dělaly dvakrát 365 dnů, komunikovaly s někým, ptát se na televizi či rádio, považuji za absurdní? Takové strádání zcela logicky muselo křehké dívky značně psychicky i fyzicky vyčerpat, přitom je však z pohledu patrné a lékaři nyní i potvrzené, díky Bohu, že jsou zdrávy, ani úbytek hmotnost na nich není znát. Do duše však neuvidíme. Jen ty hidžáby zarazí, ale všichni věříme, že jde jen o nevynucený takt vůči tureckým zachráncům a ne jako vděk v podobě konvertování k islámu. Jsou-li ve hře další sliby a jaké, to je otázka tajných služeb, které budou nyní skoro jako noví rodinní příslušníci Chrásteckých a Humpálových…

Výše popsané skutečnosti jsou poněkud víc, než jen statistické údaje pánů Najmanů a Brezinů, takže to, že dle citované pisatelky turistkám Hanči a Tonči vůbec nevadí, že prezident Miloš Zeman nemá zájem se s nimi setkat, bych bral spíše jako vadu na kráse a ne jako úspěch morálky čerstvě osvobozených lepých děv, které mohou být rády, že nedostanou účet k vyrovnání za utracené miliony za jejich záchranu, ke všemu se na tom podílela turecká „humanitární organizace IHH, spolupracující mj. s teroristy Hamásu…

Inu, když někdo vstoupí do minového pole navzdory varování, že jde o minové pole, musí nést také následky tohoto nadmíru nerozvážného činu…

Zdroj: Blog autora