Dokonce velmi podobné té, ze které jsme před třiceti lety za cinkání klíčů šťastně utekli. Změny přicházejí postupně, takže je příliš neregistrujeme. Bombastické oslavy třicátého výročí 17. listopadu 1989 však leccos odhalily, protože zhutnělé oficiální verze tehdejších událostí mnohé z nás přiměly, abychom se kriticky podívali na ty tři uplynulé dekády a srovnávali, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.

Pominu, že pro 38% českých občanů se dnes jeví předchozí totalitní režim jako přijatelnější než ten stávající. Závažnější pro mne je to, že naše současnost ve srovnání s obdobím od roku 1989 – 2004 trpí výrazným deficitem demokracie. Ten odráží i statistika o volbách do místní samosprávy. V těch posledních v celé čtvrtině obcí byla jen jedna jediná kandidátka (jako kdysi jednotná kandidátka Národní fronty). Tento okázalý nezájem o věci veřejné a přesvědčení dvou pětin občanů, že za komunistů bylo lépe, mají jednoho společného jmenovatele – selhávání právního státu.

Demokracie bez spravedlnosti se velmi podobá anarchii. A anarchie představuje pro slabší a zranitelné členy společnosti jednu z nejhorších diktatur. Protože pravidla určují ti silnější a bezohlednější, a jsou nemilosrdně vymáhána. Lidé postižení exekucí o tom vědí své, stejně jako ti, kdo bydlí ve vyloučených lokalitách (tedy v ghettech) či v jejich sousedství. Pouze to, že žijeme v dobách nebývalé hospodářské konjuktury, zabraňuje vypuknutí politické a sociální krize.

Fungující demokratický systém v podobných situacích se snaží problémy identifikovat, diskutovat o nich a nalézt řešení. Byť to často znamenalo totální změnu politického spektra. Pro autoritářské či přímo totalitní režimy naopak vždy existovalo jen jedno východisko – umlčet kritiku, občas rovnou odstranit kritiky. Tyto represivní kroky totalitáři obvykle zdůvodňovali ohrožením vnějším nepřítelem, či válkou jako nejtěžším argumentem. Dobře propracovaný systém podobné argumentace měli v bývalém Sovětském svazu a jeho satelitech. Mimořádnou úlohu v tomto procesu vždy sehrávaly tajné služby, na jedné straně obávané, na druhé adorované v tehdejších médiích.

Tento týden Bezpečnostní informační služba vydala svou veřejnou Výroční zprávu za rok 2018. Přiznám se, že po loňské lekci z dějeBISu jsem na ni byl opravdu zvědavý. Shodou okolností jsem předtím byl na křtu knihy Olina Jurmana a kol. Převrat. Mimo jiné jsou v ní publikovány dosud neznámé svodky pro nejvyšší komunistické představitele o událostech v listopadových dnech roku 1989. Psal je Analytický odbor X. Správy (určené pro boj s vnitřním nepřítelem) podepsal plukovník Karel Vykypěl. Když si odmyslím dobovou terminologii, popisoval akce tehdejších odpůrců režimu v podstatě podobně jako veřejná zpráva BIS podepsaná plukovníkem Michalem Koudelkou.

Tenkrát byli všichni agenti či stoupenci amerického imperialismu (občas i zločinné Perestrojky). Dnes (cituji ze strany 9 zprávy BIS) jde o proruské aktivisty pocházející z „ nejrůznějších nacionalistických a populistických hnutí, některých politických stran, zapsaných spolků a neformálních iniciativ... Do spektra dále spadají média, která se prezentují jako nezávislá či alternativní...“ Jejich zločinné působení stejně jako kdysi spočívá v tom, že: „Část spektra proruských aktivistů se soustředila na veřejná shromáždění, debaty, besedy a petiční akce zaměřené proti EU, NATO a proti rozhodnutím těchto mezinárodních struktur souvisejícím s problémem imigrace do Evropy.“

Když shrnu bisáckou argumentaci – jsme v hybridní válce s Ruskou federací, takže každý, kdo nejde s námi, jde proti nám s Putinem. Protože se jedná o veřejnou zprávu, chybí v ní návrh „aktivních opatření“, jak s tou zločinnou částí českého politického a společenského spektra naložit. Třeba si to přečteme už příští rok. Zpětný odpočet již začal, končí komentář Jaroslav Bašta.