Generace našich rodičů a prarodičů se v zeměpise o Číně učily, že je to velká a zaostalá zemědělská země, kde většina obyvatel žije z ruky do úst. Pokud by sem ale ti z nich, kdo ještě žijí, mohli dnes přijet, nestačili by se divit. Desetimiliónová velkoměsta, kde nejenže není voda či elektřina na příděl, ale i dopravní zácpy bývají leckdy menší a kratší než v daleko menších městech Evropy. Dálnice, tratě pro rychlovlaky, nová letiště, stovky nových univerzitních areálů a další dech beroucí stavby, jako je třeba velkolepé přemostění kaňonu řeky Dadu ve velehorách Sečuánu, které se zřejmě celé stavělo nad napuštěnou přehradou. K moderním divům Číny pak letos na podzim přibyly i překrásné výsadby žlutých afrikánů a rudých šalvějí v mnoha městských parcích. Výsadby mají tvar čísla sedmdesát a navazující rudé státní vlajky, a mají připomínat oslavy 70. výročí založení Čínské lidové republiky.

A že bylo a je co slavit! Vždyť z opomíjené a zaostalé země ze starých učebnic zeměpisu se stala jedna z nejbohatších a nejmocnějších zemí světa! Už hezkou řádku let přijíždějí do Pekingu „leštit kliky“ vrcholné delegace ze všech možných států, aby se pokusily dohodnout na nějaké spolupráci s tak úspěšnou zemí. Na světě totiž ještě nikdy a nikde nebylo dosaženo takového hospodářského pokroku, který by během jediné generace pozvedl z chudoby stovky milionů lidí. A zahraniční státníci vědí, že se ono pozvedávání z chudoby neomezuje jen na Čínu. Nejlépe je to vidět na příkladu zemí střední Asie. Po rozvrácení Sovětského svazu vypadal např. takový Tádžikistán jako země zcela bez budoucnosti. Občanská válka v devadesátých letech vyhnala vzdělané a schopné lidi, zničila zbytky sovětské infrastruktury a z kraje pod Pamírem se v podstatě stala polopouštní země pastevců žijících ve vesnicích bez elektřiny, vodovodů, silnic, škol atd. Také ovšem země naprosto nezajímavá pro predátorský kapitál Západu. Dnes se ale s pomocí Číny, která tam mohutně buduje a investuje, staví Tádžikistán znovu na nohy. Na čínských univerzitách studují stovky, možná tisíce tádžických studentů. A takto by se dalo jmenovat mnoho dalších příkladů vzájemně výhodné a mírové spolupráce.

Oslavy 70. výročí trvání lidové Číny pochopitelně svádí ke srovnání s loňskými oslavami 100 let Československa či s oslavami 30. výročí převratu v listopadu 1989. Srovnání pro Českou republiku ne právě příznivé. Samotné oslavy 100 let Československa byly rozpačité a možná až trochu neviditelné, protože lidé věděli, že se slaví výročí státu, který v dané chvíli už neexistuje. Státu založeného na troskách prosperujícího císařství de facto jako soukromý pašalík pro T. G. Masaryka z milosti anglosaských architektů nového světového (tzv. versaillského) pořádku. Státu vystavěného na natolik chabých základech, že se po slibném hospodářském vývoji v době, kdy tehdejší Čínou ještě zmítaly nepokoje a občanská válka, stal kořistí nejprve nacistického Německa a potom rozpínavého Sovětského svazu. V posledních třiceti letech od listopadu 1989 se bývalé Československo už nalézá na sestupné dráze, zatímco lidová Čína jde jasně nahoru. Československo se rozpadlo na dva státy, které se staly předmětem bezohledné hospodářské anexe Západu a politicky byly coby vazalská území připojeny zpět k anglosaskému “globalizovanému“ impériu. Zatímco Čína má dnes více než 25 000 kilometrů vysokorychlostních železnic, má Česká republika farmářku Havránkovou a fetiš nedotknutelnosti soukromého pozemkového vlastnictví. Tím pádem ani jeden kilometr vysokorychlostní železnice a za rok 2018 hrdinné 4 (slovy: čtyři) kilometry nové dálnice. Tempo výstavby je tedy u dálnic ve srovnání s Čínou možná až stokrát pomalejší. Bobtná-li v České republice Sbírka zákonů a přibývá-li zákazů a povinností ukládaných občanům, mizí v Číně jedno staré omezení za druhým, od zrušení zákazu více než jednoho dítěte v rodině až třeba po zrušení zákazu vjezdu motocyklů na dálnici. Nový trestní zákoník České republiky obsahuje desítky, možná stovky nových skutkových podstat trestných činů. Např. jen jeho jediný paragraf (§ 299) definuje 12 nových zločinů, přičemž tytéž skutky v době úřadování presidenta Husáka trestné vůbec nebyly. Není pak divu, že Česká republika má největší vězeňskou populaci v Evropě a na 100 tisíc obyvatel připadá více vězňů než v Číně. Svoboda občana České republiky se tedy neustále zmenšuje, zatímco vývoj v Číně jde opačným směrem. Vždyť v čínských hospodách se smí kouřit, okolo dálnic je plno billboardů, v obchodech není žádná EET, atd.

A jak na nezpochybnitelný pokrok Číny reaguje tzv. Západ? Údajně svobodný, demokratický a lidskými právy překypující? Číně úspěchy jednoduše závidí a odmítá připustit vlastní selhání. Zatímco lidová Čína je díky vládě jedné strany schopna ochránit chudé před bohatými, tzv. liberálně kapitalistické státy dál vzorně plní svoji základní funkci, totiž chránit bohaté před chudými. A aby snad někoho nenapadlo hledat v Číně příklad, roztáčí se kola protičínské propagandy na plné obrátky. Jakoby Západ, tento oceán lži a pokrytectví, chtěl Čínu stáhnout z pevniny do svých kalných vod, kde se jako nejčastější živočichové vyskytují parazitiční bezobratlí. Tady ani Česká republika jako vazalský stát Anglosasů nechce zůstat pozadu a zdatně se do vnitřních záležitostí Číny vměšuje. Pluky českých protičínských propagandistů vede do boje údernice průmyslu lidských práv Olga Lomová a její internetový žlučotok známý pod jménem sinopsis.cz. Tibet, Ujguři, vyřezávání orgánů, útlak, výmysly, nesmysly – ohraná deska se točí či spíše přeskakuje stále rychleji.

Obrovské úspěchy lidové Číny za posledních třicet let sebou však nesou jedno velké riziko. A sice riziko války. Svět už totiž jednou podobnou hospodářskou explozi zažil, a to v Německu po jeho sjednocení koncem 19. století. Obrovskému hospodářskému vzestupu Německa tehdy nedokázala Británie mírovou cestou čelit a rozpoutala 1. světovou válku, která po 20 letech příměří v podstatě pokračovala 2. světovou válkou. Jediným cílem bylo Německo jako adepta na prvenství ve světovém obchodu fyzicky zlikvidovat, přičemž ve 2. světové válce přibyl ještě cíl ovládnout Sovětský svaz a dostat pod kontrolu jeho nerostné bohatství. Riziko, že se anglosaští rasisté a elitáři opět k něčemu podobnému uchýlí, není ani dnes úplně zažehnáno. Přejme proto lidové Číně k jejím 70. narozeninám, aby se dokázala i s tímto následkem vlastního impozantního rozvoje vyrovnat a překonala i všechny další problémy, které jsou či bývají s prudkým hospodářským růstem spojené.

Pavel Křivka

Autor je lektorem češtiny na Xianské universitě zahraničních studií, prov. Shaanxi, ČLR