Není to v žádném případě nějaká nová analýza  Listopadu. V knize chybí nejen nezaujatý, pokud možno trochu kritický pohled na věc, ale i hledání odpovědí na to, proč k událostem na sklonku 80. Let vůbec došlo. Nejde ale ani o vzpomínky člověka či kolektivu lidí, jejichž seznam se nachází na posledních stránkách knihy. Nebyl bych si ani zcela jistý, zda o svém podílu (nebo aspoň o způsobu s jakým bude s jejich vzpomínkami zacházeno) na sepsání knihy věděl. To z textu moc jasné není. Je to  spíše  povídání o  tom, co se  tehdy mohlo stát.

Jako autor jedné z mnoha knih o Listopadu, který v nejbližších dnech předloží navíc čtenářské veřejnosti její aktualizovanou versi obsahující i novou úvodní studií  zabývající  se mj. i  změnami ve výkladu někdejších listopadových událostí pod novým názvem „Konec vlády jedné strany“,  jsem si nemohl ale nevšimnout objevení se Jurmanovy knihy na českém knižním trhu, Po počáteční nevoli, kterou ve mně vzbudily  některé její zjevné nedostatky (chybí v ní nejen jmenný rejstřík, ale i seznam použité literatury apod.) jsem dospěl k názoru, že tato kniha má i dobré stránky.  Všímá si některých  událostí a jevů, které by neměly  být – tak jako dosud - podceňovány. Upozorňuje tím  také na fakt, že existují i  jiné- dosud opomíjené - zdroje informací o Listopadu, včetně role příslušníků tajných služeb v listopadovém dění, což nejspíše souvisí i s nevysloveným přesvědčením, že právě oni a řada dalších komunistických disidentů byli  významnými aktéry  Listopadu.  

To, že tito  lidé  hráli  v dění kolem Listopadu (a to nejen  v jeho přípravě)  významnou roli, se ví, i když se o tom příliš nemluví. Někdy u toho chybí  konkrétnější  specifikace kdo a  jak, příp. v čem  se na tom podílel. V české společnosti se  - jak je nám všem dobře známo -  nikdy nic nedalo zcela utajit. Bylo by zvláštní, kdyby události v Listopadu měly být výjimkou.

Příkladem za všechny může být třeba osoba Zifčáka-Růžičky, který jako  byl svými kolegy z tajných služeb odjinud vybrán k roli mrtvého studia při zásahu na Národní třídě, alias Martina Šmída. Zifčák je jedním ze spoluautorů této knihy. Příkazy, které ke své činnosti dostal, byly nejspíše  poměrně neurčité. Jedním z nich ovšem zcela určitě bylo to, že měl o své roli mlčet, což ale jako správný člen této společnosti nedodržel. Ovšem až poté, co jiný ze „zasvěcených“ prásknul parlamentní komisi vyšetřujíc í na sklonku roku 1989, co se tam vlastně dělo kolem údajné  mrtvoly dělo. Pak  teprve o tom začal mluvit, i když někdy dost mlhavě. Nevěděl to nejspíše ani A. Lorenc, který sice oficiálně byl šéfem tehdejšího StB včetně  1. i 2. správy. Oficiálně u toho  „tehdy byl“,  mele ale ve svých ( dnes již třech) knihách o tom pořád  dokola to samé. Tedy to, co už  sdělil  před 25 lety v knize  napsané ještě ve vězení na počátku 90. let.

Příčina toho tkví nikoliv jen v kvalitě jeho vzpomínek, ale i v tom, že byl  – stejně jako Zifčák-Růžička -  jen příslušníkem  tzv. malé sestry, tedy  filiálky moskevské centrály.Její zdejší „špioni“ zase byli  - možná že často jen nevědomými –služebníky  jiných centrál než jen té moskevské. Ani těm se však toho, co nemuseli ke své práci  vědět,  moc nesdělovalo.  V případě zdejší rozvědky ne snad proto, že by byli prodejní, ale hlavně proto, že byli moc upovídaní. Jak Zifčák, tak Lorenc jsou důkazem, že  takové ódium na tyto lidi docela sedí.  Šlo nejspíše jen o tzv. užitečné idioty.

Jurman na některých místech  své knihy využívá informace od lidí z režimního normalizačního)  prostředí, které ale nejmenuje, což knihu dost osvěžuje poté, co se mnozí nás, kteří se o tuto problematiku zajímáme, stali alergickými na dezinformace od  Kocába či mladšího Dienstbiera, Bendy  či Pajerové anebo jiných studentských  samozvaných vůdců. Nechává je vyprávět o tom, co pak pod označuje jako „pramen 1, 2 apod.“ anebo Milan. Je asi až věcí budoucnosti, kdy se budeme moci z této komunity dovědět něco přesnějšího a autentického, a tedy i zpětně ověřitelného, o roli komunistických o jiných tajných služeb v listopadovém dění.  Možná se ale budeme muset smířit s tím, že tyto služby tehdy nehrály ve vývoji české společnosti až tak významnou roli.  Že byly prostě k ničemu. Něco takového asi nepřekvapí  ty, kteří sledují třeba předválečné dějiny, a pozastavují se třeba nad faktem, jak zoufale byla nepřipravená česká špionáž  na to, k čemu v blízké budoucnosti mělo dojít. Kdyby tehdy štáb tehdejší české rozvědky nedovezli Britové těsně před 15. březnem 1939 do Londýna, asi by je v krátké době pochytalo  gestapo stejně tak snadno, jako získali do svých rukou její archivy.

Tradice někdejšího rakousko-uherského  zpravodajce A. Redla  zde byla  - a stále je -  prostě živá. Ostatně ani v tomto případě nešlo o žádnou  výjimku. Zajímáte-li se o předbělohorské Čechy, asi vám neuniklo, že  tehdejší čeští stavové byli  infiltrovaní dávno před defenestrací na pražském Hradě  se značným předstihem katolicko-habsburskými špiony. Někteří z nich byli – a stále jsou - dokonce vydáváni za předáky  údajného  „stavovského povstání“. Stavové -i díky jim - neměli ani tušení o tom, co tehdy Řím, Madrid a Vídeň za jejich zády více méně otevřeně chystaly, a co českou společnost stálo 300 let temna a poroby.
   

Může asi být útěchou, že české zpravodajské služby (máme dokonce tři) sice byly a jsou k ničemu, a že jejich činnost se často podobala něčemu, co u jejich  protějšků vyvolávalo pohybnosti o jejich spolehlivosti. Ostatně něco takového nikdy nebylo a není  českou specialitou. Služby odkázané jen na tzv. otevřené zdroje  nejsou totiž schopny ničeho jiného, než toho, co by měly zajišťovat  analytická pracoviště z akademických či diplomatických struktur. Pokud by ovšem toho byly s ohledem na kvalitu svého personálního zajištění způsobilé něco takového vykonávat.

Bez výkonných operativců využívajících výsledky činnosti úplatných (či jinak motivovaných) činovníků a jiných osob z tzv. druhé strany,  jsou zdejší i jiné tajné služby zbytečným luxusem. Najít však lidi, kteří jsou schopni takto působit, je velmi nesnadné. A ještě horší je to s know how toho, jak to dělat, aby to k něčemu bylo. Nebylo to jednoduché dokonce ani v KGB /nyní FSB/, která verbování (ale i výcvik) nových  adeptů již  dávno omezila hlavně na rodinné příslušníky starých osvědčených kádrů (viz třeba kariéra dnešního ruského prezidenta).

Už dávno nestačí být jen neochvějně loajální. Chce to totiž mít i fištrón. O tom svědčí i to, jak se  ještě před Listopadem lidem ze západních tajných služeb podařilo obelhat Gorbačova, Krjučkova  a potom i Jelcina a další. Ti totiž  ještě v první polovině 80. let  podezřívali  - nejspíše i oprávněně -   Západ  ze snahy  zničit SSSR. To, že nakonec sovětská supervelmoc na počátku 90. let prošla  (zvenčí) zvláštní sebedestrukcí, při které nebylo vůbec nutné použít jaderný arsenál, který by nakonec zničil spolehlivě i ty, kteří by jej  použili první - svědčí o něčem jiném. Západ takový úmysl – zničit SSSR - nesporně měl. Jen zbraně, které tehdy použil  -  byly trochu jiné. Spíše se  to podobalo dobře zahranému zpravodajskému pokeru. Došlo třeba k tomu tehdy, když   Gorbačov a spol. uvěřili tomu, že jejich tajným službám se podařilo naverbovat úplatného R. Amesa, který tehdy v CIA řídil klíčovou  ruskou sekci.

Až poté, co jim tento špion prozradil co se dalo, včetně agentů z řad sovětských občanů,  uvěřili, že  je Ames nepodvádí a že skutečně pro ně pracuje. Tedy i tomu, že je nikdo nechce přepadnout, že  Západ je  ochotný dodržovat uzavřené dohody atd. Díky tomu uvěřili, že Západ nechce SSSR zničit horkou válkou a že se  s ním také mohou – ač pod tlakem narůstajících ekonomických problémů  - domluvit i na tom, jak ukončit tu studenou válku. Netušili, že ale o velmi sofistikovaný, byť v jistém ohledu dost riskantní – trik. Ames ještě dnes sedí ve vězení, ale SSSR již  28 let  neexistuje. Je otázkou, zda Richardovi A. někdy došlo, že byl  jen využit  k dosažení tzv. vyšších  cílů. Gorbačov to už ale asi tuší.  
   

Získat rozvědčíky této úrovně, na které je spoleh, a kteří „to umí“, není ovšem snadné. Naše společnost  je nemá a neměla. A ani v Listopadu  je neměla. I proto asi stále budeme – v době kdy se slaví třicáté výročí předání moci z jedné vládnoucí  skupiny představované tehdejším vedením KSČ na jinou (Čalfova vláda  národního smíření)  - odkázání  jen na dohady a na to, co nám  lidi co u toho byli, budou ochotni  a schopni sdělit.