O konvoji americké armády toho bylo již napsáno hodně. Ale podle mě se téměř vždy komentář zabýval Američany. Jenže on celý ten konvoj, byť je americký, souvisí spíše s námi, s Čechy. Souvisí s naší povahou, s naším přístupem k jiným zemím, ale také s naším přístupem k sobě samým navzájem.

Josef Myslín

Začněme fakty. Proběhlo jakési cvičení, ze kterého se vojáci společně se svojí technikou potřebovali dostat na své domovské základny, a proto americká strana požádala o povolení transportu přes území České republiky. Toto povolení bylo Vládou České republiky povoleno. A je to naprosto v pořádku. Jsme členy NATO a Spojené státy americké jsou naším významným spojencem. To jsou ta fakta, která mnozí nechtějí slyšet. Jistě, máme plné právo jako stát rozhodnout, že členy NATO být nechceme, že USA jako spojence nechceme. Pokud tohle je většinová vůle národa, pak to udělejme. Protože takto by to bylo férové. Podpásové rány, kdy si sice hrajeme na spojence, nejsou zrovna to, čím by se naše země měla proslavit. Stále je ovšem řeč o prostém transportu vojáků a vojenské techniky.

Protože takový transport se obvykle provede tak, že se dotyčný technika naloží na vlak, vojáci se do vlaku posadí, a bez větší publicity se celý transport provede.

Jediné, co vyplave na povrch, jediné, co se objeví ve sdělovacích prostředcích, je ona informace o tom, že transport proběhl, případně doplněná o několik obrázků vlaku s naloženou vojenskou technikou. Pro pastvu očí. A co víc, proboha? Nebo tu snad jde o něco jiného než o pouhý technický přesun relativně nevelké skupiny vojáků s technikou? Bohužel, jen ignorant může nevidět to, co je kolem. Z neškodného přesunu vojáků a techniky se stala show, která místy připomínala spíše cirkus. Jaký smysl má maršparáda americké armády napříč územím České republiky? Jenže budiž – bez toho, co budu popisovat dál, by stále bylo vše tak nějak v pořádku. Kolona Američanů by projela, bylo by z toho pár snímků vojáčků a vojaček s technikou. A čas by šel dál…

A to něco je malé české lokajství. Abych se přiznal, ani jsem netušil, že je mezi lidmi tolik amerických vlajek. Nic proti tomu. Ale jaký má smysl poskakovat kolem kolony a mávat americkou vlajkou? Oni ti vojáci nás snad osvobodili? Oni snad pro nás něco vybojovali? Pokud vím, oni se pouze přesouvali z jednoho místa, kde vykonávali své povolání, do druhého místa, kde budou rovněž vykonávat své povolání. To jsme opravdu takoví rektální alpinisté, že jim při tom budeme tleskat?

Nebo dokonce vyvěšovat transparenty, kterými Američany vyzýváme výslovně k tomu, aby tady s námi zůstali a sjednali pořádek? Takové zvací dopisy tady už v minulosti byly – a nejvíce se jimi ohání ti, kteří si dnes ucvrknou do textilu, jen co z dálky uvidí Američana.

A to ani nemluvím o těch, kteří každému, kdo si dovolil projevit sebemírnější nesouhlas s americkou maršparádou na území naší vlasti, nadávali do komunistů, rudých sviní, zrádců či kremlofilních kolaborantů. A také jsme byli označeni jako český plebs nesrovnatelný s americkým božstvem. To, že ten, kdo projeví jiný názor než ten lokajský vítací, by měl strávit minimálně hezkých pár let v kriminále, bylo pro naše uctívače USA patrně samozřejmé. Pokud by tedy přímo na místě nedostali kulku mezi oči od amerického hrdiny. Velcí příznivci demokracie ctí demokracii jen tehdy, pokud demokraticky uspěje jejich vlastní názor. To jsme ostatně mohli vidět už při volbě prezidenta České republiky. A abych nezapomněl – ten prezident by také měl být také jen loutkou zastupujícího říšského protektora soudruha Schapira. Co si to vůbec americký velvyslanec dovoluje? Od kdy velvyslanec má co komandovat hlavu suverénního státu? Na druhou stranu – možná si myslel, že my už vlastně ani nejsme suverénní stát. Chováme se totiž jako kolonie. Sami, dobrovolně.

Ne, tohle není žádný projev nenávisti vůči Spojeným státům americkým či proti Američanům. Proboha, proč pořád máme někoho nenávidět? Dříve odporné západní imperialisty, dnes odporné východní komunisty. Proč pořád hledat nepřítele za každou cenu? Jistě, divide et impera, rozděluj a panuj. Rozdělené a vystrašené ovce lze snadno ovládat. Ale proč se do této hry, pro nás naprosto nevýhodné, necháváme dotlačit? Proč nemůžeme usilovat o rozumné vztahy se všemi? Jistě, tak jako v životě nelze každého milovat a s každým se přátelit. Ale v životě přece je více úrovní než jen milovat a nenávidět. Proč se jako malé děti pořád chováme tak, že spojenectví s jedním musí znamenat zavržení druhého? A proč spojenectví a přátelství zaměňujeme za již zmíněnou servilitu a lokajství? Proč spojenectví a přátelství musí znamenat, že spojenci a příteli tupě schválíme sebevětší kravinu jako hýkající oslové, bez ohledu na fakta, bez ohledu na pravdu, bez ohledu na vlastní zájmy? Proč oprávněná kritika chyb přítele znamená pro mnohé podporu nepřítele? A máme vůbec nějakého nepřítele? Pro mě do nekonečna omílané Rusko nepřítelem prostě není. Já si s Ruskem přeji dobré vztahy a dobré obchody stejně jako se Spojenými státy americkými či třeba se zeměmi Evropské unie.

Proto říkám, že konvoj, byť se jednalo o pravý americký cirkus, je problémem hlavně v nás. V naší malosti, v naší servilitě, v našem lokajství. Jeden nevelký konvoj spojenců by přece neznamenal nic zásadního, kdyby velká část národa nebyla znechucena tím, že je to vlastně stejné jako dřív. Rozhoduje se někde jinde než v Praze, rozhoduje někdo jiný než legitimně zvolení česká představitelé. Ten konvoj je pro mnohé jen jakási přehlídka toho, kdo tady vlastně doopravdy vládne. A to je to, co většině odpůrců vadí.

Mimochodem, jít házet rajčata na konvoj či pokřikovat o okupantech opravdu není zrovna chytré. Okupace jednak skutečně vypadá jinak, ale především – opravdu bude mít někdo dobrý pocit z toho, že rajčetem (či nedejbože něčím horším) trefí vojáčka s hodností seržanta (či podobnou)? Opravdu ten vojáček měl jakoukoliv možnost rozhodovat? Stejně jako je stupidní označovat české vojáky na misích jako žoldáky. Oni všichni jen jako vojáci plní rozkazy, takto vojáci fungují odjakživa.

A ty rozkazy dávají ti, které si volíme. Průjezd konvoje, stejně jako účast české armády na misích a mnohé další, jsou legitimní rozhodnutí legitimní české politické reprezentace. Že motivem bývá právě ona servilita a lokajství, to je věc jiná. Jestliže si tedy chceme stěžovat, pak na pravém místě – v prvé řadě bychom měli zajistit (přesvědčením současných či volbou nových politiků), aby politici přestali být servilními lokaji, ať už Moskvy, Pekingu, Bruselu, Washingtonu či jiného mocenského centra. Aby dělali svébytnou zahraniční politiku sledující zájmy této země. No a pak se půjdu osobně podívat na příští konvoj, protože to, že nám Američané několikrát pomohli (samostatná ČSR, podíl na osvobození od nacismu), je nezpochybnitelný fakt.

Zdroj: Parlamentnilisty.cz