A pro Evropany to nejspíše platí dvojnásob. Tři čtvrtiny století míru, prosperity, nebývalého hospodářského a kulturního rozvoje prakticky celé populace náhle začíná vadit. Nejen těm, kteří kvůli svému bohatství mají největší vliv na osudy naší planety, ale také nastupující generaci. Obě skupiny v zásadě chtějí totéž – skromnější společnost a menší plýtvání zdroji.

Cíle, kterých chtějí dosáhnout jsou však diametrálně odlišné. Ono jedno procento nejbohatších obyvatel zeměkoule touží být ještě bohatší a momentálně nejsnazší cesta, jak toho dosáhnout, je zchudnutí většiny. Ekonomové tomuto procesu říkají dobývání renty. Idealistická mládež chce zachránit zemi a svoji budoucnost, takže přichází s programovým uskrovňováním se. Zatím jen teoreticky. Netuší, že ti jejich loutkovodiči začínají uvažovat o starém osvědčeném receptu na všechny stávající i hrozící neduhy globalizace, tedy o válce.

Ovšem s válkou, která by probíhala uvnitř západní civilizace a ne jen na jejích periferiích jako doposud, nastal obtížný logistický problém – chybí pro ni motivace a nejsou lidi. Před čtvrt stoletím po skončení éry bipolárního světa totiž v Evropě došlo k demilitarizaci, která nemá v dějinách žádnou analogii. Ve srovnání s první Studenou válkou (1947 – 1991) se počet ozbrojených sil snížil přibližně na 10% původního stavu. Zároveň se fyzická kondice obyvatel na obou stranách rozděleného světa prudce zhoršila. Dnes splňuje kriteria pro službu ve zbrani pouze 4 - 8% mužské populace. Jak ukazují občasné průzkumy veřejného mínění, většinově chybí jakákoliv motivace válčit.

V takovém případě plánovači budoucích konfliktů začínali od nuly. Nejprve bylo třeba vytvořit obraz nepřítele. Volba samozřejmě padla nejprve na Ruskou federaci, která tuto propagandistickou roli v očích Západu plní od roku 2008 po konfliktu v Gruzii. Čerstvě k ní přibyla Čína. Pak následovala druhá, rozhodující fáze, v níž se vyvolává nenávist vůči znovu objevenému nepříteli. V ní se pracuje s vhodně vybranými historickými epizodami. Zkušenosti z konfliktů na Kavkaze a na Balkáně ukázaly, že v historickém podvědomí tamních populací zůstala traumata z II. světové války stále živá a přes odstup dvou generací vyvolaly novou vlnu občanských válek na počátku devadesátých let.

Nenávist se samozřejmě musí vyvolat na obou stranách budoucího konfliktu. K tomu reminiscence na období 1939 – 1945 posloužily více než spolehlivě, protože Rusové jsou na jakékoliv zpochybňování role Sovětského svazu ve válce, kterou nazývají Vlasteneckou, více než citliví. Adorace a faktická rehabilitace bývalých sovětských občanů, kteří vstoupili do jednotek SS nejprve v Pobaltí a pak na Ukrajině, uvnitř Ruska velmi posílilo nacionalistické jestřáby (není jich tam málo). Vyložili si to jediným možným způsobem – dnes je Rusko nepřítelem Západu, takže západní propagandisté se nějak musejí vyrovnat s historickým faktem, že Sovětský svaz byl před 75 lety jeho nejvýznamnějším spojencem v boji proti nacismu a měl rozhodující podíl na konečném vítězství.

Nejsnazší způsob, jak to marginalizovat (ne-li přímo popřít) představuje oslavování těch, kdo jako spojenci nacistického Německa bojovali proti Sovětům. Tato „zásluha“ dnes váží více než skutečnost, že jako příslušníci jednotek SS se stali válečnými zločinci. Obávám se, že v tomto případě jde méně o revizi historie a více o psychologickou přípravu na budoucí možnou válku s Ruskou federací.

Česká republika sehrává v tomto trendu nezanedbatelnou roli. Částečně z objektivních důvodů, protože Československo v roce 1968 bylo předposlední obětí sovětské agrese (spáchané spolu s Východním Německem, Polskem, Maďarskem a Bulharskem). Proto stačily jen dva propagandistické kroky – ztotožnit Ruskou federaci se Sovětským svazem a pomlčet o ostatních interventech. Nese to své ovoce, jak ukazují komentáře ke dvěma českým příspěvkům k revizi historie, sporu o sochu maršála Koněva a záměr postavit pomník Vlasovcům v Řeporyjích.

Nechci se o tom dále rozepisovat, protože k obojímu jsem se vyjádřil již dříve a předvídal jsem, že po odstranění sochy Koněva bude následovat snaha o rehabilitaci příslušníků Ruské osvobozenecké armády (citace). Oba starostové (Ondřej Kolář na Praze 6 a Pavel Novotný v Řeporyjích) nezanedbatelným způsobem přispěli k tomu, že pro ruské jestřáby typu Navalného nebo Žirinovského plasticky vykreslili obraz budoucího nepřítele, tedy NATO a EU. Budou čelit protivníkům, kteří zuřivě nenávidí Rusy, vyznávají ideologii fašismu a navíc jsou odpornými devianty. To se panu Novotnému opravdu povedlo.